ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2915.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2915/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně m. č. P., proti žalovanému A. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení částky 56.412,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 37/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 502/99 -72, takto:
Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 502/99 -72, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. března 1999, č.j. 18 C 37/98 - 35, se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 3. 1999, č.j. 18 C 37/98 - 35, přivolil k výpovědi z nájmu bytu „o jednom pokoji a jedné kuchyni s příslušenstvím v pátém podlaží domu č.p. 981/7 v P.\" (dále jen „byt\"), kterou dala žalobkyně m. č. P. žalovanému A. P. z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., rozhodl, že nájem bytu žalovanému skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a zavázal žalovaného byt vyklidit a odevzdat jej žalobkyni „po skončení nájmu\" do patnácti dnů po zajištění přístřeší (bod I. rozsudku). Obvodní soud zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci v třídenní pariční lhůtě částku 39.462,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 11. 1998 do zaplacení (bod II. rozsudku), zastavil řízení v části „na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 9.790,- Kč s příslušenstvím\" (bod III. rozsudku), zamítl žalobu v části požadující uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7.160,- Kč „s příslušenstvím\", a v části týkající se požadavku na zaplacení poplatku z prodlení „z žalované částky\" ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 12 1995 do 5. 11. 1998 (bod IV.rozsudku), a pod bodem V. citovaného rozsudku zavázal žalovaného, aby žalobkyni nahradil náklady řízení.
K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 18. 4. 2000, č.j. 16 Co 502/99 - 72, odmítl odvolání žalovaného (napadající všechny výroky prvostupňového rozhodnutí), a zároveň zrušil (z podnětu odvolání žalobkyně) výroky IV. a V. napadeného rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (důvodem zrušení výroku pod bodem IV. byla jeho nepřezkoumatelnost, nákladový výrok pod bodem V. byl na předchozím výroku závislý). Výrok, jímž městský soud odmítl odvolání žalovaného, byl opřen o závěr, že toto odvolání bylo podáno opožděně (§218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud shledal, že rozsudek obvodního soudu byl žalovanému doručen ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty třetí o. s. ř. uložením na poště, že dnem doručení byl den 10. 5. 1999, že poslední den patnáctidenní odvolací lhůty připadl na 25. 5. 1999, avšak odvolání (datované 17. 7. 1999) bylo žalovaným osobně podáno u soudu prvního stupně až dne 28. 7. 1999, tedy po uplynutí odvolací lhůty, stanovené v §204 odst. 1 o. s. ř. Městský soud před svým rozhodnutím zjistil z výpovědi žalovaného, že se v průběhu května 1999 zdržoval na adrese trvalého pobytu, vybíral si pravidelně poštovní schránku a nepobýval dlouhodobě mimo své bydliště.
Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto, podal žalovaný - zastoupen advokátkou - blíže nezdůvodněné dovolání. To pak doplnil na výzvu soudu prvního stupně další písemným podáním s datem 1. 8. 2000, doručeným soudu dne 25. 9. 2000. V doplňujícím podání dovolatel uvedl, že dovolání podává „z důvodů\" uvedených v §237 odst. 1 písm. f/, §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. a dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, c/ a d/ o. s. ř. Namítal, že se nedozvěděl o doručení rozsudku soudu prvního stupně, neboť mu uložení zásilky nebylo řádně oznámeno, že ale odvolací soud vzal v úvahu „právní domněnku doručení\", tj., že žalovanému bylo doručeno třetího dne ode dne oznámení o uložení zásilky. Dovolatel přitom zdůraznil, že nemá „jakoukoli možnost, aby prokázal, že orgán odpovědný za doručení řádně uložení zásilky neoznámil\". Podle jeho názoru „případné vyznačení na obálce a v listinách doručovacího orgánu je irelevantní\"; dovolatel je totiž přesvědčen, že osoba zodpovědná za doručení by byla zaměstnavatelem „postižena\", kdyby odevzdala nevyplněné doklady „o provedení oznámení o uložení zásilky\", taková osoba není povinna prokazovat předání uvedeného oznámení, je zcela nekontrolovatelná a podle dovolatele „pravidelně dochází k vadám doručování, což je notoricky známo\". To, že městský soud odmítl odvolání žalovaného s odkazem na „použití právní domněnky doručení\", aniž by se zabýval „věcnou otázkou předmětu řízení\", označil dovolatel za postup „v rozporu s dobrými mravy\"; odmítnutím odvolání „z ryze formálního důvodu\" tak byla vážným způsobem dotčena jeho práva a možnost hájit se před soudem včetně možnosti předložit nové důkazy. Vadu napadeného usnesení odvolacího soudu shledával dovolatel i v tom, že nebylo rozhodnuto o výroku č. II. prvostupňového rozsudku, ačkoliv se proti němu žalobkyně také odvolala. V dalších částech dovolání vytýkal dovolatel vady soudního řízení (zejména neurčitost žaloby), nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, okolnost, že nebyly vzaty v úvahu důvody, pro které žalovaný neplatil nájemné, a další okolnosti, které měly vztah k rozhodnutí ve věci samé. Vycházeje z uvedených argumentů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo jeho odvolání odmítnuto, a aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích č. I., II. a V.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), že má nyní náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a/, c/, d/ o. s. ř. Dovolání napadá výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, a jeho přípustnost tedy plyne z ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.; dovolatel zároveň opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Výrok napadeného usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného, vyjadřuje závěr, že toto odvolání bylo podáno ve smyslu §218 odst.1 písm.a/ o. s. ř. opožděně, to jest po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené v §204 odst. 1 o. s. ř.. Poněvadž běh odvolací lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozsudek byl účastníku doručen řádně; jen řádné doručení má totiž za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, odvolací lhůta počne běžet. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Napadené usnesení není zpochybnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Tím, že soud hodnotí včasnost odvolání, totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za kterých je oprávněn věcně přezkoumat rozhodnutí napadené odvoláním. Správnost závěru o opožděnosti odvolání však lze v dovolacím řízení prověřit prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (dovolatelem rovněž uplatněného), podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanovila v době doručování v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád) ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb.
Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje příloha 5. poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm.a/ o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí - oproti údajům uvedeným v doručence - že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato tvrzení prokázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 18, pod poř. č. 127).
Ve zkoumané věci příslušná doručenka, prokazující doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 1999, č.j. 18 C 37/98 - 35, žalovanému, náležitosti veřejné listiny má. Dovolatel sice zpochybňuje dodržení stanoveného postupu při doručování prvostupňového rozhodnutí, důkazy o opodstatněnosti svých tvrzení (o nedodržení zákonného postupu) však nenavrhuje, vycházeje jednak z přesvědčení, že by výslech příslušného pracovníka pošty nevedl k prokázání dovolacích tvrzení, jednak označuje tvrzené nedodržování zákonného postupu za něco, co je „notoricky známo\". Je tedy nutno uzavřít, že dovolatel nedostál své procesní povinnosti nabídnout důkazy o tvrzeních, jimiž dovolání odůvodňuje, že právní posouzení včasnosti odvolání, provedené odvolacím soudem, nelze považovat za nesprávné, a že dovolání žalovaného, pokud se opírá o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., není opodstatněné.
Nelze také přisvědčit dovolateli v jeho názoru, že se odvolací soud měl zabývat „věcnou otázkou předmětu řízení\", a že odmítnutím odvolání „z ryze formálního důvodu\" byla vážným způsobem dotčena jeho práva a možnost hájit se před soudem včetně možnosti předložit nové důkazy (v tom zřejmě dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/, §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Je-li totiž odvolání podáno po uplynutí zákonné odvolací lhůty (§204 odst. 1 o. s. ř.), je vyloučeno, aby se odvolací soud zabýval zkoumání důvodnosti takového opravného prostředku (aby přezkoumával napadené rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti). Z dikce ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vyplývá povinnost odvolacího soudu odvolání, které bylo podáno opožděně, odmítnout (totéž platí pro odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn - viz §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jakož i pro odvolání směřující proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné - viz §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Ani dovolatelovo tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) není tedy opodstatněné a důvodná není ani jeho další námitka, že odvolací soud nerozhodl o odvolání žalobkyně proti výroku II. prvostupňového rozsudku (ze spisu je patrno, že žalobkyně u odvolacího jednání dne 18. 1. 2000 do protokolu na č.l. 64 p. v. k dotazu soudu výslovně uvedla, že „nenapadá výrok rozsudku II., kterým bylo její žalobě zčásti vyhověno\"; odvolání žalobkyně proti tomuto výroku by ostatně bylo subjektivně nepřípustné).
Za tohoto procesního stavu uzavřel dovolací soud, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných (relevantních) dovolacích důvodů správné, a dovolání žalovaného proto musel podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítnout.
Vzhledem k tomu, že souběžně s dovolacím řízením probíhá ještě řízení ve věci samé před soudem prvního stupně (jako důsledek částečného zrušení jeho rozsudku ze dne 5. 3. 1999), nepřichází v úvahu, aby dovolací soud podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení; o nich - včetně nákladů dovolacího řízení - rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová