ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.331.99.1
sp. zn. 26 Cdo 331/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně Ing. E. Č., zastoupené advokátem, proti žalované S. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 177/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 1997, č. j. 51 Co 59/97 - 139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. června 1997, č. j. 51 Co 59/97-139, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 30. srpna 1996, č. j. 19 C 177/93-111, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované, aby vyklidila a žalobkyni vyklizený odevzdala “byt č. 10 ve 2. poschodí domu čp. 765 v P., N. 16 do 15 dnů od právní moci rozsudku”, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování (výslechem žalované) v odvolacím řízení vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že pokud žalovaná v dřívější době žila se svou babičkou B. P. v jejím bytě, tak toto soužití jednoznačně ukončila v měsíci dubnu 1992, kdy odešla z tohoto bytu “do Jižních Čech za prací a za svým přítelem, s nímž měla dlouhodobou známost a s nímž žila ve společné domácnosti v jeho rodinném domku”. Její babička B. P., zemřelá dne 22. října 1992, považovala tento odchod “za definitivní, protože byl motivovaný jejím rozhodnutím žít vlastním způsobem života mimo sporný byt”. Od svého odstěhování se žalovaná “nechovala jako příslušnice domácnosti babičky, nepodílela se na nájemném a nezajímala se o dění ve sporném bytě a o podmínky bydlení za situace, kdy došlo ke změně vlastníka domu, takže ani nezjistila, že ji babička neuvedla jako členku domácnosti. Ani po úmrtí babičky se nechovala ke spornému bytu způsobem, který by nasvědčoval tomu, že má k němu domovský vztah”. Na základě uvedených zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že na žalovanou nepřešlo smrtí její babičky B. P. (nájemkyně předmětného bytu) právo nájmu bytu, neboť s ní nežila v den její smrti ve společné domácnosti, jak to pro účely přechodu tohoto práva normovalo ustanovení §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen “obč. zák.”). Za této situace “nemá pro bydlení ve sporném bytě žádný právní důvod a žaloba na její vyklizení z titulu ochrany vlastnického práva žalobkyně podle §126 odst. 1 obč. zák. je opodstatněná”.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o.s.ř.”). V dovolání především obsáhle popsala vztahy panující mezi žalobkyní jako vlastnicí domu a nájemci bytů v domě se nacházejících. Na dokreslení těchto vztahů uvedla, že ač se po úmrtí babičky domáhala uzavření nájemní smlouvy, nebylo jí to umožněno; stejně tak jí nebyla umožněna zamýšlená rekonstrukce bytu, o níž požádala dopisem ze dne 24. října 1992. V této souvislosti zdůraznila, že po smrti babičky vždy řádně platila nájemné. Tvrzením, že slyšení svědci manželé B. a D. S., V. M. a D. K., tedy osoby bydlící ve sporném domě, během dne nebo i delší dobu v domě nepobývali, zpochybnila správnost zjištění, že “se v předmětném bytě často nezdržovala, protože denně nebyla někým viděna”. Za pouhý názor odvolacího soudu, který nemá oporu ve výpovědi svědka F. S., označila zjištění, které odvolací soud z výpovědi tohoto svědka učinil, totiž zjištění, že žalovaná a svědek “žili ve společné domácnosti”. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadla odvolacím soudem provedený výklad ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. Má za to, že vedle podmínky neexistence vlastního bytu splnila rovněž druhou v citovaném ustanovení stanovenou podmínku pro účely přechodu práva nájmu bytu, totiž podmínku, “aby osoby v příbuzenském vztahu sdílely společnou domácnost, tzn. žily ve společné domácnosti a společně uhrazovaly své potřeby. Nikoli však trvale spolu bydlely a trvale pečovaly o společnou domácnost ve smyslu ust. §115 o. z. Nájem pak přechází na nového nájemce automaticky ... ze zákona, protože odpůrkyně splňuje podmínky dané zákonem a v den smrti sdílela se svou babičkou společnou domácnost, kdežto u osob uvedených ve větě druhé cit. ust. se vyžaduje, aby s uživatelem bytu měly společnou domácnost ve smyslu ust. §115 OZ”. Z obsahu dovolání se podává dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné – přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán nejen rozsahem dovolání, nýbrž i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
V pořadí první dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Podstatným se rozumí takové skutkové zjištění, které bylo významné pro právní posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva a na jehož základě pak odvolací soud věc po stránce právní rovněž posoudil (a z tohoto hlediska se nesprávné skutkové zjištění stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Jde o tzv. rozpor mezi odvolacím rozsudkem - v jeho podstatné části - a obsahem soudního spisu. Jestliže zákon pro naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, má tím na mysli jednak situaci, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu není, ale i takový stav, kdy nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá.
Odvolací soud žalobě v konečném důsledku vyhověl s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., když před tím otázku přechodu práva nájmu bytu posuzoval podle §706 odst. 1 věty první obč. zák., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde - li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V §706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů. V tomto ustanovení uvedený výčet osob, na něž - za splnění tam stanovených podmínek - právo nájmu bytu přechází, je taxativní. Osobou podle věty první citovaného ustanovení je rovněž vnuk; je nesporné, že žalovaná byla vnučkou zemřelé nájemkyně bytu B. P. Nájem bytu tak na ni mohl ze zákona přejít tehdy, jestliže by žila s B. P. v den její smrti ve společné domácnosti a současně by neměla vlastní byt (srov. §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Z pohledu skutkové podstaty podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. postačí “žití s nájemcem ve společné domácnosti” v den jeho smrti s tím, že doba soužití předcházející smrti nájemce je natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon); naopak pro citovanou skutkovou podstatu nemá žádný právní význam “žití s nájemcem ve společné domácnosti” v době předcházející jeho smrti, netrvá - li i v den jeho smrti.
Dokazování, provedené před soudy obou stupňů, bylo zaměřeno na zjištění okolností, které měly rozhodující význam pro posouzení, “zda žalovaná žila s B. P. v den její smrti ve společné domácnosti”. Za zjištění, významná z hlediska uvedené skutkové podstaty, lze pokládat zjištění, zda a ve které době šlo ve vztahu mezi žalovanou a její babičkou o trvalé společné soužití v bytě, zda a kdy z tohoto bytu odešla a zda mohlo - vzhledem k jejímu chování - jít o odchod definitivní ve smyslu ukončení společného soužití (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, podle něhož obecně je trvalým opuštěním společné domácnosti jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit). Naopak žalovanou v dovolání zmíněná otázka vztahů žalobkyně jako vlastnice domu a nájemců bytů v domě, jakož i tam uvedená okolnost, že se žalobkyně “v předmětném bytě často nezdržovala, protože denně nebyla někým viděna”,a stejně tak okolnost, že žalovaná a svědek F. S. “žili ve společné domácnosti”, neměly pro právní posouzení věci z hlediska naplnění skutkové podstaty podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. žádný právní význam. Jelikož z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. jsou právně relevantní jen taková vadná skutková zjištění, která byla významná pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného (popřípadě i procesního) práva, nelze než dovodit, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. v daném případě naplněn není.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalované, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda je v daném případě naplněna jedna ze dvou v zákoně stanovených podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první o.s.ř., tedy, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem lze usoudit, že žalovaná žila se svou babičkou B. P. v den její smrti ve společné domácnosti.
Přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba, tímto ustanovením určená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněného pod č. 40 v příloze sešitu č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí. Tak tomu bylo i před novelizací uvedeného ustanovení provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. Nelze však přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soudu České republiky právní názor, že institut přechodu nájmu upravený v ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout.
Žalované lze dát za pravdu v tom, že pojem společné domácnosti u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. je vykládán volněji než při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Podle ustálené judikatury, od níž se dovolací soud ani v dané věci neodchyluje, se v tomto případě nevyžaduje, aby osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby (kdyby tomu tak mělo být, nájemní právo by nemohlo přejít např. na ženaté nebo vdané děti nájemce, které s ním sice žily v jednom bytě, ale jejichž rodiny vytvářely samostatné majetkové společenství). Důsledně však dále platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby tyto osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byly v bytě nájemce pouze hlášeny k trvalému pobytu (srov. již na jiném místě tohoto rozhodnutí zmíněné R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále kupříkladu Občanský zákoník, komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502).
V dané věci se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění, uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí, které byly významné pro posouzení, zda žila se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti. Vyjdeme - li tedy z ničím nezpochybněného zjištění, že žalovaná z bytu odešla v měsíci dubnu 1992 a vzhledem k okolnostem šlo o odchod definitivní, pak za předpokladu existence společné domácnosti žalované a její babičky do měsíce dubna 1992 lze toto její jednání s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním kvalifikovat jako jednání s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit, tudíž jako trvalé opuštění společné domácnosti (opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, který byl uveřejněn pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000). Z toho logicky vyplývá závěr, že v den smrti (22. října 1992) žalovaná nežila se svou babičkou ve společné domácnosti a v důsledku nesplnění jedné z podmínek uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. na ni nemohlo podle citovaného ustanovení přejít právo nájmu bytu, jak správně uzavřel odvolací soud. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalované, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalované právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. června 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková