ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.445.99.1
sp. zn. 26 Cdo 445/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátem, o umožnění vstupu do bytu a jeho užívání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1196/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1998, č. j. 25 Co 308/98-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 1998, č. j. 25 Co 308/98-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 1998, č. j. 25 Co 308/98-81, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Benešově (soudu prvního stupně) ze dne 5. února 1998, č. j. 8 C 1196/97-61, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost „umožnit žalobkyni vstup do bytu a užívání bytu č. 42 v 11 podlaží domu čp. 1302 v M. ulici ve V.\", a žalovaného zavázal, aby žalobkyni nahradil náklady řízení před soudem prvního stupně. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud pokládal byty č. 16 (přidělený dne 25. září 1985 podle tehdejších předpisů žalovanému) a č. 42 (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\") v domě č. 1302 na M. ulici ve V. za služební byty. Dohodu o výměně uvedených bytů, uzavřenou v roce 1992, posoudily soudy obou stupňů jako neplatnou pro nedostatek „písemné formy\". Jestliže se však účastníci přesto chovali jako nájemci sporného bytu a V. r. s. s r. o. se sídlem ve V. jako jeho pronajímatel, dovodily, že mezi pronajímatelem na straně jedné a oběma účastníky řízení na straně druhé, byla konkludentně uzavřena nájemní smlouva ve smyslu §685 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1994, tedy ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen „obč. zák.\"). Soud prvního stupně vyslovil poté názor, že v daném případě nemohlo vzniknout právo nájmu služebního bytu, protože v době uzavření nájemní smlouvy žádný z účastníků „u vlastníka domu a pronajímatele ... nepracoval\", a uzavřel, že účastníkům vzniklo na základě zmíněné nájemní smlouvy právo společného nájmu bytu manžely, kteréžto právo zaniklo ve smyslu §708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní. Naproti tomu odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že byla - li s oběma tehdy spolu žijícími manžely uzavřena nájemní smlouva, vznikl každému z nich „samostatný nájem\" (šlo - li o byt služební, nemohlo jim vzniknout právo společného nájmu bytu manžely - §709 obč. zák.), který žalobkyni nezanikl ani trvalým opuštěním společné domácnosti, neboť v tomto případě nelze ve smyslu §709 obč. zák. ustanovení §708 obč. zák. o trvalém opuštění společné domácnosti nájemcem použít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnil v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., byť v dovolání, avšak bez bližšího vymezení, rovněž uvedl, že „rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování\" (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), tedy jakoby vedle dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnil i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především napadl závěr o neplatnosti dohody o výměně bytů. Má zato, že zmíněná dohoda byla uzavřena platně, neboť podmínky normované ustanovením §715 obč. zák. (písemná forma dohody i souhlasu pronajímatele) byly naplněny. Zdůraznil, že za této situace žalobkyni nevzniklo nájemní právo ani ke spornému bytu a opustila - li jej v roce 1997 dobrovolně, nemá právo domáhat se vstupu do bytu a ani jeho užívání. Námitkou, že na základě dosud provedených důkazů nelze dovodit, že sporný byt je bytem služebním, zpochybnil závěr týkající se posouzení tohoto bytu jako bytu služebního. Je - li nájem služebního bytu upraven nejen ustanovením §7 odst. 1 písm. a/ až c/ zákona č. 102/1992 Sb., nýbrž i v §7 odst. 2 citovaného zákona, pak ani za předpokladu, že sporný byt byl bytem služebním, nemohl účastníkům k bytu vzniknout na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy nájem služebního bytu, jestliže se žádný z nich ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. nezavázal zajišťovat práce, na které byl nájem tohoto bytu vázán. Nemůže - li k jednomu bytu ve stejném čase vzniknout právo nájmu několika subjektům, pak nešlo ani o samostatný nájem každého z nich, jak se nesprávně domníval odvolací soud. Podle názoru žalovaného mohlo jít pouze o právo společného nájmu bytu manželů, které ve smyslu §708 obč. zák. zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Jelikož jde jednoznačně o byt služební, neuplatní se zde ustanovení §§703 až 708 obč. zák. (§709 obč. zák.); za této situace nemohlo účastníkům vzniknout právo společného nájmu bytu manžely (§703 odst. 1 obč. zák.) a nelze aplikovat ani ustanovení §708 obč. zák. upravující důsledky trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem; navíc z její strany nešlo o dobrovolné opuštění domácnosti - tvrdí, že odešla proto, aby dětem, alespoň na přechodnou dobu, zajistila klidnější zázemí. Žalobkyně zastává názor, že „není vyloučen nájemní vztah mezi občanem a vlastníkem bytu za stavu, kdy se jedná o byt služební. Tento vztah není nájmem služebního bytu ve smyslu §7 odst. 2 zákona číslo 102/92 Sb., nýbrž jedná se o nájemní vztah, nikoli však k bytu bez jakýchkoliv specifik, ale právě k bytu služebnímu\".
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že sporný byt je bytem služebním, jak dovodil odvolací soud. Je - li tomu tak, půjde následně o posouzení správnosti závěru týkajícího se neplatnosti dohody o výměně bytů. Jelikož právní závěr, že v daném případě byla nájemní smlouva uzavřena s oběma účastníky řízení konkludentně, dovoláním zpochybněn nebyl (v době rozhodné pro posouzení otázky uzavření nájemní smlouvy mohla být nájemní smlouva uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně - §35 odst. 1 obč. zák., neboť pro ni nebyla předepsána písemná forma), půjde rovněž o odpověď na otázku, zda každému z účastníků - na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy - „vznikl (ke spornému bytu) samostatný nájem\", který z důvodu uvedeného v §709 obč. zák. žalobkyni nemohl zaniknout v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti, jak dovodil odvolací soud, resp. zda jim vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, posléze zaniklé v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobkyní, jak míní žalovaný.
Pojem „služební byt\" není v občanském zákoníku nijak vymezen. Ustanovení §685 odst. 3 obč. zák., jde - li o kritéria služebního bytu a podmínky, za nichž lze uzavřít smlouvu o nájmu služebního bytu, odkazují na zvláštní zákon; v souvislostech dané věci nelze opomenout ani ustanovení §871 odst. 4 obč. zák., podle něhož se osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace, tj. bytů dříve podnikových, vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a služebních (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku - citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 nařízením vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. §7 vládního nařízení), změnilo (dnem 5. března 1992, tj. ke dni účinnosti zákona č. 102/1992 Sb.) na nájem služebního bytu pouze tehdy, splňovaly - li tyto byty kritéria stanovená zákonem pro služební byty; pokud tyto podmínky nebyly splněny, změnilo se takové osobní užívání na nájem (§871 odst. 4 obč. zák.) - srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Tímto „zvláštním zákonem\", resp. „zákonem\", je zákon č. 102/1992 Sb., jehož bude použito - vzhledem k době, o níž v dané věci jde - ve znění před novelami provedenými zákony č. 227/1997 Sb. a č. 126/1998 Sb. (dále opět jen „zákon č. 102/1992 Sb.\"). Služebními byty podle tohoto zákona byly byty vymezené objektivně ustanovením §7 odst. 1 písm. a/ až c/ zákona č. 102/1992 Sb. a subjektivně ustanovením §7 odst. 2 a 3 zákona č. 102/1992 Sb.
Služební byty podle §7 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona se vyznačují vázaností na ubytování osob, u nichž je výkon práce podmíněn nutností bydlet v určitém objektu, a prostorovou souvislostí bytu s tímto objektem. Jsou to např. byty domovnické, byty určené pro ubytování různých provozních zaměstnanců, např. ve školách, sociálních zařízeních apod.
Pro určení služebních bytů podle §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující vlastnický nebo nájemní vztah právnické nebo fyzické osoby, pro ubytování jejichž pracovníků byt slouží, k domu nebo bytu; jinými slovy řečeno - byt nebo dům, v němž se byt nachází, musí být ve vlastnictví (nájmu) té právnické nebo fyzické osoby, pro ubytování jejíchž pracovníků je určen.
Smlouvu o nájmu služebního bytu uvedeného v §7 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 102/1992 Sb. lze uzavřít, jestliže se nájemce zavázal zajišťovat práce, na které je nájem tohoto bytu vázán (§7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.).
Pro služební byty podle §7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl určen výhradně k ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy platnými v době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. §2 odst. 1 dnes již zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Určující zde není subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které přešly do vlastnictví obcí.
Zákon č. 102/1992 Sb. upravuje i kategorii bytů, které mají přechodně charakter služebních bytů (srov. §8 cit. zákona). Jde o jednotlivé byty v domech ve vlastnictví obce nebo státu, kteréžto byty získaly ze státní bytové výstavby pro ubytování vojáků z povolání a příslušníků ozbrojených složek subjekty vyjmenované v citovaném ustanovení, byly - li těmito osobami užívány ke dni 5. března 1992. Uvedené byty pozbudou své povahy, jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže nájemcem se stala i jiná osoba. Protože zákon spojuje uvedený charakter bytu s vlastnictvím obce nebo státu k domu, v němž se byt nachází, dochází změnou v osobě vlastníka domu ke ztrátě charakteru bytu ve smyslu ustanovení §8 citovaného zákona. Vzhledem ke znění §709 obč. zák. po novele provedené s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. se ustanovení občanského zákoníku o služebních bytech vztahují i na byty vymezené v §8 zákona č. 102/1992 Sb.
V době od 5. března 1992 do 7. června 1998 (dne 8. června 1998 nabyl účinnosti zákon č. 126/1998 Sb., jímž bylo ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. zrušeno) bylo možno smlouvu o nájmu bytu ozbrojených složek uzavřít jen na základě písemného doporučení orgánů ozbrojených složek a ministerstev uvedených v §7 odst. 1 písm. c/ a v §8 zákona č. 102/1992 Sb. (§7 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb.).
Pro úplnost zbývá dodat, že byty v domech zvláštního určení jsou byty v domech s pečovatelskou službou a v domech s komplexním zařízením pro zdravotně postižené občany. Za byty zvláštního určení se považují byty zvláště upravené pro ubytování zdravotně postižených osob; rozhodující zde je nikoliv speciální určení celého domu, ale i jen jednotlivých bytů.
Z obsahu spisu vyplývá, že ohledně charakteru sporného bytu byl proveden důkaz přečtením žádosti o schválení výměny bytů ze dne 13. října 1992, protokolem o převzetí bytu ze dne 22. října 1992 a zprávou V. r. s., s r. o. se sídlem ve V. ze dne 15. ledna 1998. Žalovanému lze dát za pravdu, že na základě těchto důkazů nelze usoudit na charakter sporného bytu jako bytu služebního. Je tomu tak proto, že z uvedených důkazů nevyplývají zjištění, jichž je pro účely takového závěru zapotřebí vzhledem k ustanovením §7 odst. 1 písm. a/ až c/, odst. 2 a 3, §8 zákona č. 102/1992 Sb. a §871 odst. 4 obč. zák. Ostatně odvolací soud ani neuvedl, o který ze služebních bytů upravených v ustanoveních §7 odst. 1 písm. a/ až c/ a §8 zákona č. 102/1992 Sb. má v případě sporného bytu jít.
Jelikož závěr, že sporný byt je bytem služebním, nelze pokládat za správný, je bezpředmětné a především předčasné zabývat se v dovolacím řízení posouzením správnosti dalších právních závěrů, které odvolací soud učinil v návaznosti na uvedený právní závěr.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová