ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.74.99.1
sp. zn. 26 Cdo 74/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Z. T. a 2) S. T., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 288/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1998, č.j. 11 Co 140/98-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1998, č.j. 11 Co 140/98-110, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 6 rozsudkem ze dne 14. 11. 1997, č. j. 10 C 288/94-93 (poté co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 18. 9. 1995, č. j. 10 C 288/94-44, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1996, č. j. 11 Co 137/96-62, zrušen, kdy řízení bylo zastaveno v části týkající se přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení v části, týkající se žaloby na vyklizení bytu), opětovně zamítl žalobu s návrhem, aby oba žalovaní byli povinni vyklidit byt č. 13 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, který se nachází v podkroví domu č. p. 1887 v P. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\") a vyklizený jej odevzdat žalobkyni. Zároveň zavázal žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že se žalobkyně ke dni 18. 2. 1993 na základě dohody o vydání věci stala výlučnou vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že první žalovaná se do bytu nastěhovala spolu s mladším synem na podzim 1990 v době, kdy užívací právo k bytu svědčilo jejímu otci Č. M., a že tím, že se nastěhovala k otci, opustila společnou domácnost se svým manželem (druhým žalovaným). Obvodní soud dospěl k závěru, že první žalovaná s otcem sdílela společnou domácnost až do jeho smrti dne 31. 10. 1991, a že poté se do předmětného bytu nastěhoval zpět druhý žalovaný. Podle soudu prvního stupně první žalovaná prokázala, že opustila společnou domácnost s manželem a v době otcovy smrti vedla s ním společnou domácnost, a že tedy splnila obě podmínky pro přechod práva osobního užívání bytu podle tehdy platného ustanovení §179 odst. 1 obč. zák; proto tento soud žalobu na vyklizení bytu neshledal důvodnou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 1998, č. j. 11 Co 140/98-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že oběma žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku. Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce, že první žalovaná neměla v době, kdy zemřel její otec, vlastní byt. Pro posouzení otázky, zda žalované vzniklo právo společného osobního užívání k bytu, jenž získali oba žalovaní na základě výměny bytů v červnu či červenci 1991, považoval za zásadní skutečnost, zda spolu žalovaní (manželé) trvale žili, či nežili. Podle odvolacího soudu není podstatné, zda manželé byt spolu obývali, popř., že jeden z nich v bytě nebydlel. Za rozhodující považoval „faktický stav jejich vztahu jako manželů, tj. zda mezi nimi existují citové vztahy, zda manželství naplňuje své základní funkce, nebo zda došlo k trvalému rozvratu životního společenství, aniž by však bylo manželství rozvedeno\". Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v době smrti otce žalované oba žalovaní v trvalém rozvratu nežili; zejména okolnost, že po smrti otce žalované spolu obnovili společnou domácnost, vedla odvolací soud k závěru, že vztah žalovaných nelze hodnotit ve smyslu §175 odst. 3 obč. zák. v tehdejším znění, tj. že spolu trvale nežijí. Žalované tedy vzniklo právo společného užívání bytu spolu s manželem a nenaplnila tak jednu ze dvou podmínek pro přechod práva osobního užívání ve smyslu §179 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že oba žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a žaloba na jeho vyklizení je tedy důvodná.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní (zastoupeni advokátkou) dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací důvody podřadili pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. a uvedli, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je „nedostatečné, nepřesvědčivé a jednoznačně stranící žalobkyni\", a odvolacímu soudu vytýkali, že důkazy objektivně nezhodnotil. Uvedli, že v době, kdy směňovali byt, byly jejich vztahy vážně narušeny, ale po smrti otce první žalované se začaly postupně vylepšovat a soužití se podařilo znovu obnovit. Podle jejich názoru „nelze akceptovat závěr, že je jedno z jakých důvodů (...jsme) žili odděleně, ale přesto, že lze říci, že (...jsme) nesplnili podmínku pro přechod nájmu, tj. že (...jsme) spolu trvale nežili\". Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl a uložil jim povinnost nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky řízení - povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), má obsahové i formální znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř., je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a jeho prostřednictvím dovolatelé uplatňují způsobilé dovolací důvody podřazené §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolateli obsahově vymezeny, zároveň však z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že k vadám řízení uvedeným v §237 o. s. ř. (dovolacím důvodům podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), je povinen přihlédnout i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny. Z obsahu spisu se přitom podává, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou podřaditelnou ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Soudce je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.); u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu stupně nižšího, a naopak (§14 odst. 2 o. s. ř.).
Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, pod poř. č. 7 (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92), byl vysloven právní názor, který Nejvyšší soud sdílí, že pojem „rozhodování\" ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. nelze ztotožňovat jen s rozhodováním ve věci, a že soudce odvolacího soudu, který v řízení u soudu prvního stupně ve významnějším rozsahu procesně působil (např. provedl podstatnou část dokazování), je vyloučen z projednávání a rozhodování věci (§14 odst. 2 o. s. ř. ), i když v řízení před soudem prvního stupně ve věci nerozhodoval. Tento názor spočívá především na gramatickém výkladu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř., odvozujícím se od užitého nedokonavého vidu slovesa \"rozhodovat\" (věc), který nasvědčuje tomu, že nejde jen či výlučně o jednorázový procesní krok (např. vydání rozhodnutí ve věci samé), ale o procesní působení kontinuální a v čase trvající. Rozhodování věci, popřípadě vedení procesu, se neidentifikuje s pouhým rozhodnutím ve věci samé, které jeho součástí být může, ale nemusí. Smysl a účel této právní normy (§14 odst. 2 o. s. ř.), spočívá mimo jiné v rozvinutí principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy a tím i práva každého na spravedlivý proces. Citovaný judikát také zdůrazňuje, že soudce má čerpat poznatky potřebné pro projednávání a rozhodování věci právě z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. K pramenům jiným soudce přihlédnout nemůže, což souvisí i s požadavkem jeho nestrannosti ve smyslu neovlivněnosti předchozím (procesně neregulérním) poznáním o dané věci. Ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. lze tedy chápat jako specifické rozvinutí zásady, vyjádřené již v §14 odst. 1 o. s. ř., že totiž soudce nesmí mít jistý, kvalifikovaný poměr k projednávané věci. Ten přirozeně nenabývá až tehdy, když učiní věcné rozhodnutí.
Pojem rozhodování ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. nelze tedy ztotožňovat s rozhodováním ve věci. Soudce podle tohoto ustanovení vyloučený je ten, který procesně působil v řízení u soudu nižšího stupně v takovém kvalitativním a kvantitativním rozsahu, kdy již získal o věci vědomost té povahy, jež vyvolává pochybnost o vnitřní nezávislosti soudních instancí, o legalitě aplikovaných poznatků a ve svých důsledcích i pochybnost o soudcově nestrannosti. (Shodný názor je obsažen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, např. v jeho usnesení ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 264/97).
Za soudce, který naplňuje výše uvedené podmínky, nezbývá než mít JUDr. H. Č., předsedkyni odvolacího senátu Městského soudu v Praze, který napadený rozsudek vydal. Z obsahu spisu totiž plyne poznatek, že tato soudkyně (tehdy vykonávající svou funkci u Obvodního soudu pro Prahu 6) vedla prvostupňové řízení od jeho zahájení dne 25. 8. 1994 až do května 1995 (kdy věc převzala JUDr. L. M.), a v tomto časovém úseku uskutečnila 10 jednání, u nichž provedla podstatnou část dokazování (opakované výslechy účastníků, výslechy devíti svědků i důkazy listinami). V odvolacím řízení tedy působila soudkyně vyloučená ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. a byl tak naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. - důvod, k němuž musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti, a který nemůže vést k jinému závěru, než ke kvalifikaci napadeného rozsudku jako nesprávného. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.), aniž by se mohl zabývat opodstatněností těch dovolacích důvodů, které byly ze strany dovolatelů uplatněny.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. července 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová