ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.799.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 799/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalované J. P., o neplatnost smlouvy a vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 61/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1999, č.j. 13 Co 230/98-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.9.1999, č.j. 13 Co 230/98-95, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11.2.1998, č.j. 15 C 61/97-72, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody o užívání bytu II. kategorie o čtyřech pokojích, kuchyni a příslušenství, v I. patře domu č.p. 243, orientační číslo 28, na ulici M. v B., uzavřené dne 29.3.1991 mezi žalovanou a bývalým P. b. h. B. II. s.p., a na uložení povinnosti žalované a osob s ní bydlících, předmětný byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt právem, neboť na ni přešlo právo osobního užívání předmětného bytu podle §179 odst. 1 a §181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991, a to opuštěním společné domácnosti J. H. (uživatelem tohoto bytu), které se podle §871 odst. 1 obč.zák. změnilo na právo nájmu. Shledal věcně správným též výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody o užívání předmětného bytu ze dne 29.3.1991, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, když dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že „nedostatečným způsobem zhodnotily důkazní i právní situaci v dané věci a proto dospěly k chybným závěrům". Namítá, že žalované nevzniklo na základě dohody ze dne 29.3.1991 právo osobního užívání předmětného bytu ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Poukazuje na to, že jednání žalované, která se do předmětného bytu spolu s rodinou v roce 1990 nastěhovala, bylo spekulativní, a že žalovaná neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod práva osobního užívání. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele při sepisu a podání dovolání (§241 odst. 1, odst. 2, věta první o.s.ř.); opírá se o způsobilé dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nemohl se ale zabývat přezkumem věcné správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, neboť dovolání žalobce shledal nepřípustným.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu - s vyjímkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř., jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly dovoláním uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Vady tohoto druhu dovolatel nenamítá a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nikoli tedy rozsudkem, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání v dané věci nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. O tento případ se v souzené věci nejedná, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť - jak se podává ze spisu - dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.
Za této procesní situace nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání žalobce podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Tomu odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Zasprávnost vyhotovení: Lucie Ševčíková