ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.853.99.1
sp. zn. 26 Cdo 853/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce K. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. S. a 2) J. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 104/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 1998, č.j. 11 Co 419/98-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12.5.1998, č.j. 7 C 104/97-31, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z \"bytové jednotky č. 15, ve 3. patře domu č.p. 234/899, v P., S. ulici\", a na uložení povinnosti žalovaným odevzdat žalobci předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost žalovaných není vázána na zajištění náhradního bytu, náhradního ubytování či přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že takto označený byt (IV. kategorie, o jednom pokoji, bez samostatného příslušenství), přidělený v roce 1976 S. K. (který dne 28.2.1995 uzavřel se žalobcem dohodu o skončení svého nájemního vztahu), a s ním sousedící byt č. 16 (IV. kategorie, o velikosti 1+1 se společným příslušenstvím), přidělený 2. žalované v roce 1988, tvořily původně jeden byt č. 20, který byl později administrativně rozdělen na uvedené dvě bytové jednotky se společným příslušenstvím. Dovodil, že přes toto administrativní opatření a přesto, že bývalý Obvodní národní výbor pro P. nakládal s bytovými jednotkami č. 15 a č. 16 jako se samostatnými byty, se stále jedná o jednu bytovou jednotku, když žalobce (vlastník domu, v němž se tato bytová jednotka nachází) nedoložil, že by byty označené jako byt č. 15 a byt č. 16 byly \"kolaudovány jako dva byty\". Po ukončení nájmu s nájemcem bytu č. 15 se tento byt stal součástí bytu žalovaných (označeného jako byt č. 16), a tito jej proto užívají právem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.1998, č.j. 11 Co 419/98-43, poté, co připustil změnu žaloby, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit byt č. 15 o jedné místnosti IV. kategorie o výměře 17 m2, situovaný ve třetím patře domu č.p. 899 v P. - L., S. č. 234 (dále \"předmětný byt\"), a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaným nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu, a že neměli právo připojit si jej ke svému bytu bez souhlasu vlastníka domu. Zaujal názor, že podle dřívější právní úpravy (zákona č. 138/1948 Sb.) mohlo dojít na základě rozhodnutí výkonného orgánu bývalého místního národního výboru k administrativnímu rozdělení bytu, a to bez projednání se stavebním úřadem a bez provedení stavebních úprav. Rozhodnutím tohoto správního orgánu tak mohl být vytvořen nový právní stav bez ohledu na stav kolaudační, a takto nově vzniklé byty byly samostatné a byly přidělovány různým nájemcům. Na základě toho shledal (po změně žalobního petitu) žalobu na vyklizení předmětného bytu s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč.zák. důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, které odůvodnili tím, že odvolací soud \"nesprávně zhodnotil skutkový stav a odvodil nesprávné právní závěry\". Poukazují na to, že \"napadený rozsudek je ....zásadně odlišný od rozhodování soudů v této věci dosud, kdy za všech okolností byl pro určení bytu rozhodující kolaudační stav\", že je tak vytvářena \"kategorie bytů, k nimž není zapotřebí kolaudačního rozhodnutí, neboť byly v minulosti administrativně rozděleny, a že připuštění možnosti přenechání části kolaudačně určeného bytu do nájmu vede k právní nejistotě nájemce. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že \"nesprávně zhodnotil skutkově celou věc tak, jako by dovolatelé užívali celý byt v rozporu s nájemní smlouvou\", a namítají, že poté, kdy žalobce odvolal svůj souhlas, již žalobci \"druhou část bytu neužívají, pouze nechtějí připustit, aby domovní dveře bytu, které nepochybně jsou domovními dveřmi bytu, který mají právo užívat, byly užívány bez jejich souhlasu kýmkoliv jiným\". Dovolatelé závěrem vyslovují právní názor, že \"žalobce má možnost buď uzavřít se žalovanými dohodu o užívání celého, kolaudačnímu stavu odpovídajícímu bytu, nebo dát žalovaným výpověď .... a opatřit jim jiný rovnocenný náhradní byt\". Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.) a je v dané věci podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vady uvedené v §237 o. s. ř. ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání uplatněny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu posléze citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud na skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neoprávněně zadržuje. V rámci ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti se vlastník může domáhat vyklizení nemovitosti (její části) vůči tomu, kdo ji užívá protiprávně, resp. bez právního důvodu.
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (a jež nebyla dovoláním zpochybněna), bylo též zjištění, že 2. žalované (tehdejším příjmením \"E.\") byl rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 22.8.1988 přidělen náhradní byt (před tím užívaný paní H., jejíž manžel jej získal na základě rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru pro P. ze dne 12.3.1958), označený jako byt č. 16, ve 3. poschodí, v S. ulici č. 899/234 v P., sestávající z kuchyně a jednoho pokoje, že 2. žalovaná ohledně takto specifikovaného bytu uzavřela dohodu o užívání, datovanou 14.9.1988, a užívala jej (následně se svým manželem - 1. žalovaným), že S. K. byl rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru pro P. ze dne 20.12.1976 přidělen náhradní byt o 1 místnosti IV. kategorie, ve III. patře domu č. 234/899 v S. ulici v P. (tj. byt, o který je veden v dané věci spor), jakož i zjištění, že poté, kdy S. K. uzavřel se žalobcem dohodu o skončení nájmu posléze uvedeného bytu a uvolnil jej, žalovaní místnost, z níž tento byt sestával, upravili a začali ji užívat spolu s bytem č. 16; mezi účastníky přitom nebylo sporu o tom, že byt č. 16 a předmětný byt spolu bezprostředně sousedí.
Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že žalovaným nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu. Z výsledků dokazování totiž nelze učinit závěr, že by žalovaným vznikl právní důvod užívání předmětného bytu způsobem předvídaným právní úpravou, platnou v době (v roce 1988), kdy 2. žalovaná začala - na základě rozhodnutí příslušného orgánu - užívat byt označený jako byt č. 16, tj. způsobem upraveným v ustanoveních §154 odst. 1 a §155 občanského zákoníku ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991, podle nichž vznikalo právo osobního užívání bytu dohodou o odevzdání a převzetí bytu, uzavřenou na podkladě rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Vydání takovéhoto rozhodnutí ohledně předmětného bytu ve prospěch žalovaných ostatně bránila skutečnost, že předmětný byt nebyl právně volný (byl již v roce 1976 přidělen S. K., a byl jím užíván i v roce 1988). Za tohoto stavu nemohla žalovaným založit právní důvod užívání předmětného bytu ani okolnost, že předmětný byt a byt jimi užívaný tvořily původně jeden byt, který byl takto následně rozdělen. Z hlediska existence právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanými nemůže být rozhodné ani to, zda byl při rozdělení původního bytu na předmětný byt a byt užívaný žalovanými (kterýžto stav, jak vyplývá z provedeného dokazování, existoval již v roce 1958), zachován postup předvídaný ustanovením §23 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, resp. ustanovením §68 odst. 2 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, jež upravovala tzv. dělení bytů místním národním výborem. I za situace, kdy by případně způsob rozdělení původního bytu na předmětný byt a byt č. 16 neodpovídal citovaným ustanovením (resp. tehdy platným stavebním předpisům), nemohlo žalovaným vzniknout právo osobního užívání předmětného bytu, nebyly-li splněny výše uvedené zákonné předpoklady jeho vzniku. Z tohoto pohledu proto nemohou obstát ani dovolací námitky, týkající se vymezení bytu v závislosti na \"kolaudačním rozhodnutí\".
Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaným vznikl jiný právní důvod užívání předmětného bytu, nelze než dovodit, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami, správný. Pokud pak dovolatelé v dovolání uvádějí, že předmětný byt neužívají, nemohl dovolací soud k této skutečnosti přihlédnout, neboť je vázán skutkovým stavem věci tak, jak jej zjistil odvolací soud (§243a odst. 2 o. s. ř.), a nemůže jeho rozhodnutí přezkoumávat z pohledu nově uváděných skutečností.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní nebyli v tomto řízení úspěšní a procesně úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl proti neúspěšným žalovaným právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová