ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.877.99.1
sp. zn. 26 Cdo 877/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce P. Z. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. K. a 2) M. K, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 157/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 1999, č.j. 6 Co 69/99-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.11.1998, č.j. 23 C 157/98-20, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu druhé kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v domě č.p. 81 v N. H. (dále \"předmětný byt\") a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo - poté, co předmětný byt byl 1. žalovanému přidělen jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele (S. r., n.p., odštěpného závodu H. n. V.) ze dne 17.1.1989, a kdy byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu - k předmětnému bytu právo společného užívání. Dovodil dále, že žalovaní užívají byt právem, neboť mezi nimi a organizací nebyla uzavřena samostatná dohoda o zániku práva osobního užívání bytu tak, jak to předpokládalo ustanovení §183 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991. Za takovouto dohodu nelze považovat ujednání obsažené v dohodě o odevzdání a převzetí bytu, podle kterého právo osobního užívání předmětného bytu zanikne ke dni skončení pracovního poměru 1. žalovaného. Soud prvního stupně uzavřel, že i když pracovní poměr 1. žalovaného skončil, nezakládá tato skutečnost sama o sobě zánik práva žalovaných předmětný byt užívat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.1. 1999, č.j. 6 Co 69/99-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud konstatoval, že i když soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když žalobu zamítl, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Na rozdíl od okresního soudu dovodil, že ujednání, obsažené v článku II. dohody o odevzdání a převzetí bytu, podle kterého právo užívat předmětný byt zanikne skončením pracovního poměru, je \"jakousi dohodou o skončení nájmu s odkládací podmínkou\". Protože pracovní poměr 1. žalovaného u jeho tehdejšího zaměstnavatele byl sjednán na dobu neurčitou, jednalo se i u \"nájemní smlouvy o nájem na dobu neurčitou\". Podle názoru odvolacího soudu nájemní poměr lze mimo jiné skončit i dohodou; dohodu o skončení nájmu však nelze platně uzavřít v okamžiku, kdy je teprve nájemní smlouva uzavírána, navíc s neurčitým datem skončení tohoto nájmu. Na základě toho shledal uvedené ujednání účastníků \"ohledně skončení nájmu\" neplatným, neboť obchází zákon. Protože nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu nebyl \"žádným zákonným způsobem ukončen\", neshledal odvolací soud žalobu na vyklizení důvodnou. Za otázku zásadního právního významu označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku otázku, zda lze \"zároveň s uzavřením nájemní smlouvy uzavřít dohodou o skončení tohoto nájemního vztahu s odkládací podmínkou a bez určení konkrétního data skončení nájmu\".
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Uvádí, že ujednání obsažené v dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 23.1.1990, uzavřené mezi 1. žalovaným a jeho tehdejším zaměstnavatelem, podle kterého právo užívat předmětný byt skončí ke dni ukončení pracovního poměru 1. žalovaného, je \"dohodou o skončení osobního užívání dle §183 obč.zák. ve znění před 1.1.1992, resp. dohodou o skončení nájmu dle §710 obč.zák. s odkládací podmínkou dle §36 odst. 2 obč.zák.\". Dovozuje, že tato odkládací podmínka se splnila skončením pracovního poměru 1. žalovaného, a že jeho právo užívat předmětný byt skončilo. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti této dohody pro obcházení zákona, neboť i když \"je nesporné, že prvý odpůrce měl uzavřen u Organizace pracovní poměr na dobu neurčitou a že i osobní užívání bytu bylo na tuto neurčitou dobu sjednáno\", byla současně platně uzavřena dohoda o skončení osobního užívání bytu, vázaná ve smyslu ustanovení §36 obč.zák. na splnění podmínky, když podmínkou může být i okolnost nejistá. Dovolatel má za to, že ze zákona nevyplývá, \"jakým způsobem má být podmínka v právním úkonu vyjádřena a sjednána a je co do určitosti nutno vyjít pouze z obecných ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech\", a že \"uvedená podmínka zákonným hlediskům vyhoví\". Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledává, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání v dané věci byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu. Protože tímto výrokem nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, vymezena, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a které byly v dovolání uplatněny. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§241 odst. 1 a odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. lze odůvodnit toliko dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Vzhledem k uvedenému se tak - za situace, kdy vady uvedené v §237 o.s.ř. ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nebyly v dovolání uplatněny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává - dovolacímu přezkumu otevírá posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že ujednání obsažené ve výše uvedené dohodě o odevzdání a převzetí bytu, je neplatné pro obcházení zákona, a že na jeho základě žalovaným (resp. 1. žalovanému) nezaniklo právo užívání předmětného bytu podle §183 obč.zák., ve znění účinném do 31.12.1991.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §183 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen \"obč. zák.\"), právo užívat byt zaniklo (mimo jiné) písemnou dohodou mezi organizací a uživatelem. Uvedené ustanovení se vztahovalo na všechny byty, užívané na základě práva osobního užívání bytu, tedy i na byty trvale určené k ubytování pracovníků organizace, mezi něž patřily ve smyslu ustanovení §7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb. byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a byty služební. Právo osobního užívání bytu bylo přitom ve smyslu tehdy platné právní úpravy koncipováno jako právo časově neomezené (srov. dikci \"bez určení doby užívání\", použitou v §153 obč.zák.).
Podle §36 odst. 1 obč.zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti bylo možno vázat na splnění podmínky. Ustanovení §39 obč.zák. pak stanovilo, že právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, je neplatný, přičemž šlo o neplatnost absolutní.
V projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů podává, že předmětný byt byl přidělen 1. žalovanému rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele ze dne 17.1.1990. Z obsahu této listiny, označené jako \"Přidělení podnikového bytu vystavěného z vlastních volných prostředků a dohoda o odevzdání a převzetí bytu\", vyplývá, že S. r., o.p., odštěpný závod H. n. V. přiděluje 1. žalovanému podle §25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb. po předchozím souhlasu ZV ROH, po projednání na členské schůzi ROH dne 8.12.1989, služební byt sestávající z kuchyně a 3 pokojů v domě č. 81 N. H. Z obsahu listiny (jejího bodu \"II.\"), označené jako \"Zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu\", datované 23.1.1990, pak vyplývá, že účastníci této dohody (tj. 1. žalovaný a jeho shora označený zaměstnavatel) se dohodli, že \"ve smyslu ust. §u 183. obč. zákona právo užívat předmětný podnikový byt zanikne dohodou, a to ke dni, kdy skončí pracovní poměr pracovníka u organizace. Pracovník se zavazuje, že k tomuto dni předmětný byt vyklidí a vyklizený organizaci odevzdá\".
Jak bylo výše uvedeno, byl právní vztah osobního užívání bytu pojmově vztahem časově neomezeným. Z tohoto pohledu je také nutno posuzovat případnou dohodu o zániku práva osobního užívání bytu, vázanou na odkládací podmínku - na podmínku možného budoucího zániku pracovního poměru uživatele bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace. I když obecně bylo možno podle ustanovení §36 odst. 1 obč.zák. vázat zánik práv a povinností na splnění podmínky, musela dohoda, tuto podmínku obsahující, vyhovovat náležitostem stanoveným v §39 obč.zák. Tak tomu však v případě této podmínky nebylo. Sjednání podmíněného budoucího zániku práva užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace totiž odporovalo kogentnímu ustanovení zákona (§153 obč.zák.) o časové neomezenosti práva osobního užívání bytu, resp. toto ustanovení obcházelo.
Jestliže tedy v souzené věci byla mezi 1. žalovaným a jeho tehdejším zaměstnavatelem uzavřena v souvislosti s dohodou o odevzdání a předání bytu také dohoda o zániku práva osobního užívání bytu podle §183 obč.zák., podmiňující zánik práva užívání bytu zánikem pracovního poměru 1. žalovaného, nelze než dovodit, že takováto dohoda byla podle ustanovení §39 obč.zák. neplatná, a nemohla sama o sobě způsobit zánik práva osobního užívání předmětného bytu.
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud dovodil, že předmětná dohoda je neplatná. I když dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že šlo o \"dohodu o skončení nájmu\", neboť v dané věci - kdy dohoda byla uzavřena v roce 1990 - se nejednalo o zánik práva nájmu, ale práva osobního užívání, je jeho závěr, že takováto dohoda nebyla způsobilá vyvolat zánik užívacího práva 1. žalovaného k předmětnému bytu, správný. Protože pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodující posouzení platnosti dohody o zániku práva osobního užívání bytu, uzavřené za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou, provedenou k 1.1.1992 zákonem č. 509/1991 Sb., nikoliv posouzení otázky, zda lze \"zároveň s uzavřením nájemní smlouvy uzavřít dohodou o skončení tohoto nájemního vztahu s odkládací podmínkou a bez určení konkrétního data skončení nájmu\", když případné uzavření nájemní smlouvy spolu s dohodou o zániku nájmu přicházelo v úvahu až po účinnosti citované novely, dovolací soud se posouzením této posléze uvedené právní otázky, vymezené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je - v mezích otevřených dovolacímu přezkumu - správný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty prvé, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty prvé o.s.ř., neboť žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaným v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková