ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.894.99.1
sp. zn. 26 Cdo 894/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. T., proti žalovaným 1) M. T., a 2) Z. N., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 28 C 207/90, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 1998, č.j. 51 Co 331/97-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23.3.1995, č.j. 28 C 207/90-101, uložil 1. žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat \"podnikový byt, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v P., v VI. poschodí domu č.p. 691\", do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, a 2. žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat uvedený byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že 1. žalovaná užívá po rozvodu manželství se žalobcem byt označený ve výroku rozsudku bez právního důvodu, když tento byt byl přidělen žalobci v roce 1988 jako byt podnikový, k němuž nevzniklo právo společného užívání (nájmu), a jehož uživatelem se stal pouze žalobce. Rovněž tak neshledal právní důvod bydlení v tomto bytě na straně 2. žalované (matky 1. žalované), která jej užívá proti vůli žalobce a je nájemkyní jiného bytu v P. Povinnost 1. žalované k vyklizení bytu vázal s poukazem na ust. §713 odst. 1 obč.zák. na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.1998, č.j. 51 Co 331/97-171, rozhodl tak, že \"Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé potvrzuje v tomto znění: Žalovaná M. T. je povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 20, sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v 6. poschodí domu č.p. 691 v P. (dále \"předmětný byt\") do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Žalovaná Z. N. je povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 20, sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v 6. poschodí domu č.p. 691 v P. do 3 dnů od právní moci rozsudku\". Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uživatelem předmětného bytu se stal pouze žalobce, neboť v době, kdy mu byl přidělen (v roce 1988), měl charakter bytu podnikového ve smyslu ust. §66 tehdy platného zákona o hospodaření s byty, zákona č. 41/1964 Sb., a vznik práva společného užívání bytu manžely byl podle §182 občanského zákoníku v tehdy platném znění vyloučen. Tento charakter měl předmětný byt i ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství žalobce a 1. žalované (k 23.5.1990), takže 1. žalované vzniklo ve smyslu ustanovení §187 odst. 1 obč.zák. ve znění účinném do 31.12.1991 právo na náhradní byt. Vzhledem k tomu, že 2. žalovanou nelze zahrnout do okruhu osob uvedených v §179 odst. 1 obč.zák. ve znění účinném do uvedeného data, když měla vlastní byt, a žalobce svůj souhlas s jejím bydlením v předmětném bytě odvolal, je povinna tento byt vyklidit bez nároku na bytovou náhradu. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když ve výroku svého potvrzujícího rozsudku označil předmětný byt v souladu s upřesněním, učiněným žalobcem.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalované dovoláním, jehož přípustnost odůvodnily poukazem na ust. §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř. Namítají, že \"žalobce neměl v době podání svého návrhu aktivní legitimaci k podání žaloby\", že \"v důsledku přidělení předmětného bytu vzniklo právo společného nájmu oběma manželům a po rozvodu manželství bylo toto právo možné zrušit pouze rozhodnutím soudu\", a že \" bez předchozího zrušení tohoto práva tedy není možné rozhodovat o vyklizení bytu\". Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že předmětný byt má charakter bytu podnikového, že 1. žalované zanikl rozvodem manželství právní důvod jeho užívání a uvádí, že \"odvolací soud pochybil v tom, když stejně, jako soud I. stupně, v řízení připustil účastníky ve věci vyklizení bytu, aniž by se zabýval otázkou jejich způsobilosti býti účastníky tohoto řízení\". V tomto případě (uvádí se dále v dovolání), \"se soudy obou stupňů měly zabývat otázkou, kterému z rozvedených manželů po rozvodu bude soudem přiznáno právo tento byt užívat, neměly se však zabývat vyklizovací žalobou, protože užívací právo příslušelo oběma rozvedeným manželům rovnocenně a tento stav nebyl protiprávní\". Naplnění vady uvedené v §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřují dovolatelky jednak v tom, že 1. žalovaná nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, neboť během řízení předmětný byt opustila, a protože soudu se nepodařilo zjistit její pobyt, byl jí ustanoven opatrovník. Ustanovení opatrovníka \"nemělo zákonné opodstatnění\", a soud se nezabýval vyjádřeními, které od 1. žalované obdržel. Namítají dále, že odvolací soud, ačkoliv si sám vyžádal vyjádření V. s., a.s. k charakteru předmětného bytu, důkaz touto zprávou, o jejíž existenci se 1. žalovaná dozvěděla až po vyhlášení rozsudku, v \"rozporu s OSŘ\", neprovedl, její obsah účastníkům \"zamlčel\", a v rámci právního posouzení věci k ní nepřihlédl. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že neprovedl důkaz zprávou M. P. \"ze dne 2.3.1998, (č.l. 146 spisu)\". Na základě toho dovolatelky dovozují, že \"jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat a vyjádřit se k materiálu, který měl soud jako důkaz povinnost provést a který je součástí spisu\". Navrhly, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena, a aby bylo řízení zastaveno.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dle §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku odvolacího soudu, je výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil. Jak vyplývá ze spisu (obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem konaném dne 16.10.1998, při němž byl vyhlášen rozsudek), návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl žalovanými (jejich právním zástupcem) před vyhlášením rozsudku učiněn; dovolání není tedy přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami stanovenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelky skutečně na ustanovení §237 o.s.ř. poukazují - výslovně označují ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř.
Naplnění vady upravené v §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. pak spatřují ve skutečnosti, že \"žalobce neměl v době podání svého návrhu aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení\", neboť k předmětnému bytu vzniklo právo společného nájmu, svědčící žalobci a 1. žalované.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí (§7 obč.zák.). Právní subjektivitu žalobce jako žijící fyzické osoby ve smyslu §7 obč.zák. ovšem dovolatelky nezpochybňují; z obsahu jejich dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnili způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací žalobce v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastník řízení (v tomto případě žalobce) je podle hmotněprávního předpisu výlučným nájemcem předmětného bytu, a je oprávněn domáhat se jeho vyklizení žalovanými. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.); naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. (§7 obč.zák.) má, není vadou (zmatečností) ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale případně pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
V okolnosti, že odvolací soud neprovedl dokazování v dovolání označenými listinnými důkazy, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřovat nelze. Z ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., které platí přiměřeně v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.), totiž vyplývá, že účastníci jsou sice povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Neprovede-li sám navržené důkazy, resp. důkazy, které - v souladu s ustanovením §120 odst. 3 o.s.ř. - opatřil sám, může jít podle okolností nejvýše o tzv. jinou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada - i kdyby byla skutečně zjištěna - přípustnost dovolání založit nemůže.
Vada řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je v dovolání spatřována také v tom, že 1. žalovaná nebyla v řízení vyslechnuta, a že jí byl \"v rozporu s OSŘ\" ustanoven opatrovník.
Ve smyslu ustanovení §125 o.s.ř., které platí i v řízení odvolacím (§211 o.s.ř.), je důkaz výslechem účastníka jedním z důkazních prostředků. Jak bylo výše konstatováno - je na soudu, který z důkazů provede, přičemž povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení tíží účastníka (§120 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §29 odst. 2 o.s.ř. může soud ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám.
V dané věci vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 1.4.1992 (č.l. 68, 69 spisu), u něhož byla 1. žalovaná osobně přítomna, že toto jednání bylo odročeno za účelem jejího výslechu s tím, že přítomní, tj. i 1. žalovaná, vzali na vědomí, že jednání se odročuje na den 27.5.1992, avšak k tomuto jednání se 1. žalovaná bez omluvy nedostavila (č.l. 72 spisu). Z obsahu spisu dále vyplývá, že 1. žalované nebylo doručeno předvolání soudu k dalším nařízeným jednáním, a její pobyt se soudu nepodařilo zjistit. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.9.1994, č.j. 28 C 207/90-94, jí byl s poukazem na ustanovení §29 odst. 2 o.s.ř. ustanoven opatrovník, jemuž byl také doručen rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by 1. žalovaná, a to ani poté, co udělila plnou moc k zastupovaní v řízení v dané věci advokátu JUDr. D. M. (č.l. 106 spisu), učinila sama, resp. prostřednictvím svého právního zástupce, návrh na provedení důkazu svým výslechem. Takovýto návrh nevyplývá ani z odvolání žalovaných (č.l. 111, 112, 130 - 133 spisu), resp. z jejich dalších podání (č.l. 114, 119 - 121 spisu), a nebyl učiněn ani u jednání u odvolacího soudu - viz protokol o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 11.2.1998 (č.l. 139 spisu), dne 8.4.1998 (č.l. 154 spisu), a dne 16.10.1998 - (č.l. 169 spisu), při nichž byl přítomen právní zástupce 1. žalované (přičemž 1. žalovaná se osobně zúčastnila odvolacího jednání konaného dne 11.2.1989 a dne 16.10.1998). Nevyužila-li tedy 1. žalovaná možnosti navrhnout provedení tohoto důkazu, nemůže odvolacímu soudu oprávněně vytýkat jako \"nesprávný postup\" ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., že tento důkaz neprovedl z vlastní iniciativy. Ve smyslu §120 odst. 3 o.s.ř. (§211 o.s.ř.) totiž soud může (v řízení sporném, jakým je i řízení v dané věci) provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy v řízení vyšla najevo potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., nezakládá však přípustnost dovolání z důvodu vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Naplnění vady ve smyslu uvedeného ustanovení nelze spatřovat ani v tom, že jí byl - za situace, kdy její pobyt nebyl znám - v řízení před soudem prvního stupně ustanoven v souladu s ustanovením §29 odst. 2 o.s.ř. opatrovník.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatelek, že zde jsou vady odpovídající ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř., se ukázalo být neopodstatněným. Protože přípustnost dovolání nelze opřít o žádné další procesní ustanovení, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková