ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.111.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 111/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské v právní věci žalobců A/ E. B. a B/ I. H., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu za nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 229/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 10 Co 244/99-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích jako soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 1999, č.j. 7 C 229/94-169, byla žalované uložena povinnost vydat žalobcům finanční náhradu za neoprávněně znárodněné nemovitosti specifikované ve výroku, a to v cenných papírech v hodnotě celkem 3 753 807, 20 Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 857 466, 75 Kč od 1. 5. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení z téže částky od 24. 7. 1995 do zaplacení, a to každému z žalobců jednou polovinou. Ostatní návrhy, t.j. návrh na vydání finanční náhrady za studnu spolu s úroky z prodlení, návrh na zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 857 466, 75 Kč od 1. 10. 1992 do 30. 4. 1993 a s 16 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 1. 1995 do 23. 7. 1995 a návrh na zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 69 733,93 Kč od 1. 10. 1992 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku z prodlení z uvedené částky od 24. 1. 1995 do zaplacení, byly zamítnuty. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V části napadené odvoláním žalované, v níž bylo žalobcům rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno, byl pak výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, když ostatní, odvoláním nenapadené části prvostupňového rozhodnutí zůstaly nedotčeny. Současně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle něho jsou žalobci oprávněnými osobami podle zák. č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční zákon), předmětné nemovitosti byly znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy dle §6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona, už jenom proto, že původním vlastníkům nebyla poskytnuta žádná náhrada za znárodněné nemovitosti, ačkoliv znárodnění zestátněním dle dekretu č. 100/1945 Sb. bylo zásadně za náhradu a matka žalobců ani oni sami nenáleželi mezi osoby, jimž se v důsledku výjimky stanovené ustanovením §7 odst. 1 písm. a) a c) náhrada neposkytovala.. Protože předmětné nemovitosti byly zčásti odstraněny a nelze je vydat, zčásti byly zabudovány do jiné nemovitosti a podstatně zhodnoceny, přichází v úvahu pouze restituce v podobě finanční náhrady,. O tuto žalobci řádně požádali, její výše byla náležitě zjištěna a soud prvního stupně rovněž správně uložil žalované, aby zaplatila úrok z prodlení v zákonné výši.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (zřejmě měla na mysli §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby rozhodl o nákladech řízení.
V obsáhlém vyjádření žalobci vyvraceli dovolací námitky a tvrzení žalované a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za nějž jedná jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání v této věci, zjistil dovolací soud z obsahu spisu, že o žalobě v jejím původním znění (podané dne 25. 5. 1994 u Obvodního soudu pro Prahu 1, rozhodl tento soud jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 1996, č.j. 7 C 229/94-91 tak, že žalované uložil vydat žalobcům finanční náhradu za neoprávněně znárodněné nemovitosti blíže popsané v enunciátu, v cenných papírech v hodnotě celkem 3.489.873 Kč, a to každému z žalobců v částce 1.744.936,50 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.Tento rozsudek byl sice zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 27. ledna 1998, č.j. 10 Co 76/97-112, stalo se tak však převážně z důvodů nedostatků ve zjištění skutečného stavu věci, ač jinak odvolací soud zde rovněž vyslovil závazný právní názor na posouzení předpokladů důvodnosti nároků žalobců. Rovněž dalším rozsudkem ze dne 21. 2. 1999, č.j. 7 C 229/94-169, bylo žalobě z větší části vyhověno, a to do částky 3.753.807,20 Kč, z čehož každému z žalobců byla přisouzena polovina této částky, s různě vysokým úrokem z prodlení, jak je blíže uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. K zamítnutí pouze části žalobního nároku došlo ohledně konkrétních - v rozsudku podrobně uvedených - částek příslušenství pohledávky. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 3. listopadu 1999, č.j. 10 Co 244/99-202 potvrdil rozsudek v oné vyhovující, odvoláním napadené části, když v zamítavých výrocích nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen. Popsaná procesní situace proto neodůvodňuje závěr o založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1, písm. a) nebo b) o.s.ř. Ze spisu se rovněž nenabízí závěr - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - o existenci některé z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by jinak současně znamenalo založení dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z obsahu spisu je ovšem patrno, že v odvolání proti posledně zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně uplatnila žalovaná obsahově shodné námitky právní povahy, které nyní uplatňuje v dovolání. Samotné odvolání neobsahuje sice výslovný návrh podle §239 odst. 2 o.s.ř. na vyslovení přípustnosti dovolání pro určitou otázku zásadního právního významu, nelze však přehlédnout, že dalším podáním (č.l. 199 spisu) požádala žalovaná odvolací soud, aby pro případ, že odvolání nebude vyhověno, připustil možnost dovolání, neboť dle názoru žalované se jedná o otázku zásadního právního významu. Uvedenou formulaci uvedla žalovaná výslovným odkazem na své písemné odvolání ze dne 18. března 1999, v němž v jednotlivostech napadá správnost prakticky všech právních závěrů soudu prvního stupně. Za použití výkladového pravidla §41 odst. 2 o.s.ř. tak nezbývá než dovodit, že tímto podáním mínila žalovaná učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. pro řešení těch právních otázek, které uplatnila v rámci svého odvolání. Nelze přitom pominout, že není zásadně povinností účastníka, aby v případech návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání specifikoval, pro kterou otázku, činící z rozsudku odvolacího soudu rozsudek po právní stránce zásadního významu, má být dovolání připuštěno.
Odvolací soud ovšem na tuto skutečnost přiměřeným způsobem nereagoval. O tomto návrhu nerozhodl výrokem svého rozsudku ať už kladně či zamítavým výrokem, nezabýval se touto otázkou ani v odůvodnění svého rozsudku, ač přípustnost dovolání postupem podle §239 odst. 2 o.s.ř. nelze založit jinak, než výrokem rozsudku odvolacího soudu. Takový postup odvolacího soudu nemůže jít však k tíži účastníka řízení, který příslušný návrh podle posledně uvedeného ustanovení učinil. Jde proto podle dovolacího soudu o situaci srovnatelnou s případem, kdy dovolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. S přihlédnutím k závěrům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 20. února 1996, sp. zn. III. ÚS 253/96, publikovaného pod č. 19 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR je třeba mít za to, že dovolacímu přezkumu v této věci podléhá posouzení správnosti všech právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, tedy včetně posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o přiznané příslušenství pohledávky. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávaný případ nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží. O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolatelka předně tvrdila nesprávnost použití ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. Namítala, že rozpor s tehdy platnými právními předpisy nelze dovodit ze skutečnosti, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada, ale pouze tam, kde byla porušena samotná znárodňovací norma. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že rozpor byl založen tím, že nemovitosti nesloužily k účelu, k němuž byly znárodněny, tento závěr provedeným důkazům neodpovídá. V tomto směru poukazovala dovolatelka na závěr plynoucí z protokolu o provedeném šetření ministerstva průmyslu na místě samém dne 19. září 1947. K takové argumentaci ovšem z hlediska uplatněného a jedině přípustného dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) nemohl dovolací soud přihlédnout. V dovolacím přezkumu podle §239 odst. 2 o.s.ř. lze přezkoumávat pouze správnost právního posouzení, nikoliv existenci vad předvídaných v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Skutková zjištění odvolacího soudu přejímající skutkový stav tak, jak byl zjištěn již soudem prvního stupně, a na něž se pro stručnost odkazuje (strana 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu) zahrnují totiž celou řadu pochybení, která znárodnění předmětných věcí doprovázela. Podle odvolacího soudu tak předně nebyla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada, ač ohledně žalobců ani matky nebyla prokázána žádná okolnost, která by odůvodňovala závěr, že jim náhrada nepřísluší z důvodů uvedených v §7 odst. 1 písm. a) a c) dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. Stejně tak odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době, kdy ke znárodnění zestátním došlo, byly dány závažné pochybnosti o tom, zda předmětné nemovitosti vůbec sloužily znárodněnému podniku P. P., nebyly vyvráceny již tehdy uplatněné námitky žalobců, že nemovitosti nejsou vůbec v provozu a neslouží výrobě, přičemž předmětem znárodnění byl rovněž nedostavěný rodinný domek, u kterého si lze jen obtížně představit, jak mohl sloužit shora uvedenému podniku. V řízení o znárodnění byla zcela ignorována skutečnost, že probíhá restituční řízení, ač toto mohlo vnést jasno alespoň potud, zda náleží případná náhrada za znárodněné nemovitosti. Konečně vyšel odvolací soud i ze zjištění, že zásah do vlastnického práva osob, které nebyly vlastníky shora uvedeného znárodněného podniku P. P., předcházelo vydání zákona č. 114/1948 Sb. z 28. dubna 1948. Souhrn těchto zjištění vedl odvolací soud k závěru, že takto provedené znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu §6 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.
Uvedený závěr odvolacího soudu lze považovat za správný. Z hlediska vymezení skutkových podstat uvedených v §6 odst. 1 písm. i) až k) zákona č. 87/1991 Sb., jde o způsoby vyvlastnění, jestliže platného ustanovení předpisu o znárodnění bylo nezákonně použito. Ve všech uvedených případech jde o druh nezákonnosti, ať už tím, že věc byla vyvlastněna k určitému účelu a pak ji k tomu účelu nebylo použito, ať došlo k vyvlastnění za náhradu a ta vyplacena nebyla, nebo zda šlo o zmíněné nezákonné znárodnění. V uvedených případech jde o objektivní znaky, jejichž existence byla v posuzované věci prokázána a z nichž odvolací soud vyvodil odpovídající právní závěr. Souhrnu okolností, které k znárodnění majetku zestátněním v této věci došlo, tak odpovídá obecnému vymezení uvedenému v §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona.
Pokud jde o osud druhé ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastníkem byl otec žalobců V. B., tvrdila dovolatelka, že tento majetek spadal pod režim zákona č. 116/1994 Sb., který novelizoval zákon č. 87/1991 Sb. a vztahoval se na tzv. židovský majetek. Podle dovolatelky pak ovšem bylo zapotřebí zkoumat, zda E. B. uplatnil nárok vyplývající ze zákona č. 128/1946 Sb. ve lhůtě a způsobem v tomto zákoně uvedeným v rámci restituce majetku po svém otci. Pokud se tak nestalo, došlo k prekluzi tohoto nároku. Okolnost, že matka žalobců nárok na vrácení majetku údajně uplatnila jménem svým a jménem tehdy nezletilé I. B., však nebyla v řízení spolehlivě prokázána. Ostatně i podle tvrzení žalobců měla být tato žádost zamítnuta ještě před 25. únorem 1948. Dovolatelka se domnívá, že k zamítnutí žádosti došlo z formálních důvodů, nikoliv z politických důvodů, jak vyžaduje ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. Ani v tomto ohledu nelze tvrzení dovolání přisvědčit.
K tomu třeba předně opětovně připomenout, že dovolací soud není oprávněn hodnotit při shora vymezeném dovolacím přezkumu otázky skutkové povahy, které dovolání v naznačeném rozsahu zpochybňuje. Pouze pro přehlednost se uvádí, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ten se s otázkou osudu ideální poloviny ve vlastnictví matky žalobců vypořádal dostatečně přesvědčivě v odůvodnění svého rozsudku, když konstatoval, že matka žalobců v roce 1945 žádala o výmaz z vlastnického práva bratří G. k polovině předmětných nemovitostí a také o zrušení národní správy. Poukazovala přitom na neukončené restituční řízení po V. B. a na zájem tehdy nezletilé druhé žalobkyně. Poznámka o zamítnutí žádosti matky žalobců o výmaz z vlastnického práva pro firmu G. a obnovení vlastnického práva byla učiněna v pozemkové knize na základě č.d. 8/48, avšak v průběhu řízení tento dokument nebyl ani ve státním archívu zjištěn. Tvrzení uplatněná v tomto ohledu v dovolání tak výsledkům důkazního řízení, jež ostatně v dovolacím řízení již nelze přezkoumávat, neodpovídá.
Zbývá pak posoudit správnost právních závěrů vztahujících se rovněž k důvodům vydání této ideální poloviny nemovitostí (náležející původně matce žalobců), resp. přiznání náhrady za ni, když nemovitost nebylo možno vydat, podle režimu zákona č 87/1991 Sb., jak to učinil odvolací soud, případně posouzení, zda takový nárok měl být uplatněn a posouzen podle ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., s případnými nepříznivými důsledky z hlediska uplynutí lhůt uvedených v zákona č. 128/1946 Sb. Na tomto místě je třeba zmínit, že není věcí žalobce, aby prováděl právní kvalifikaci svého nároku podle příslušného předpisu. Žalobce stíhá pouze povinnost uvést rozhodující skutečnosti, z něhož své právo dovozuje a označit v tomto směru důkazy, jakož i nárok, jehož se dovolává (§79 odst. 1 o.s.ř., §120 odst. 1 věta první o.s.ř.). Je pak na soudu, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), jak tyto hodnotí v rámci volné úvahy (§132 o.s.ř.). V souladu se zásadou "iura novit curia" přísluší pak právní hodnocení soudu, který v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. je povinen v odůvodnění rozsudku uvést, pod ustanovení které právní normy svá zjištění podřadil.
Pokud skutečnosti tvrzené žalobou a prokázané v důkazním řízení svědčily pro závěr o nutnosti aplikace ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., nelze ponechat stranou, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb, zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení §6 a že právě v době tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V citovaném ustanovení není tedy uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo podle zákona č. 128/1946 uplatněn.Hodnoceno z hlediska těchto závěrů, ani odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem nevedlo k nesprávné kvalifikaci žalobců jako osob oprávněných, jak je jejich postavení ve shora zmíněném ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) definováno. Postup odvolacího soudu tak obsahově vedl k shodným, právně přiléhavým, závěrům o existenci základu nároků žalobců jako oprávněných osob, přičemž pokud jde o právní posouzení důvodu odnětí věci státem zůstává shora uvedené právní hodnocení zaujaté dovolacím. soudem nezměněno.
Konečně nelze dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o stanovení výše příslušenství za náhradu příslušející žalobcům v podobě cenných papírů. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 723/96 vyslovil již právní názor, podle něhož oprávněné osobě přísluší ve smyslu §517 odst. 2 o.z. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když finanční náhradě byla poskytnuta v cenných papírech. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů tohoto rozhodnutí, které v souladu i s dřívější judikaturou vyšších soudů posoudilo vztah občanského zákoníku a zákona č. 87/1991 Sb. jako vztah obecného a speciálního. Za použití zásady "lex specialis derogat generali", ze které vyplývá oprávněnost použití obecné úpravy, není-li určitá otázka speciálním předpisem zmíněna, nutno proto aplikovat ustanovení §517 odst. 2 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Neposkytl-li tedy žalovaný plnění ve stanovené lhůtě, náleží žalobcům vedle náhrady samotné i úrok z prodlení, bez ohledu na to, že finanční náhrada zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. K tomuto závěru nutno připomenout, že rozhodujícím je peněžní povaha závazku, na nějž se upírá akcesorický závazek v podobě úroku z prodlení, zatímco je právně bezvýznamné, zda samotný peněžní dluh měl být uhrazen zčásti ve vydání cenných papírů. Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o jeho námitku, že poskytnutím úroků z finanční náhrady by oprávněné osoby nesprávně zvýhodnilo oproti těm, jimž byla věc rovněž opožděně vydána, čímž by mělo dojít k porušení základního pravidla vyplývajícího z Ústavy ČR, podle něhož jsou si všichni lidé v právech rovni. V tomto směru lze pouze připomenout, že občanský zákoník v případě prodlení u věcného plnění neponechává oprávněného (věřitele) v nerovném, bezprávném postavení, neboť mu nabízí rovněž tak odpovídající, byť odlišné právní instrumenty (§420 o.z., §451 o.z.).
Dovolací soud za této situace podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl dovolání v plném rozsahu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vzdor částečné nepřiléhavosti závěrů týkajících se odpovídající aplikace ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., je třeba považovat za rozhodnutí po obsahové stránce správné..
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19.-prosince 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová