ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1137.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1137/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. S. S. proti žalovaným 1/ Obci h. m. P. a 2/ M. č. P. 2, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 17 C 122/96, o dovolání první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č.j. 55 Co 478/99-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno a první žalované uložena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ideální jedné poloviny domu čp. 1485 se stavební parcelou č. 1575 v katastrálním území N. v P. ve znění uvedeném v enunciátu a ve výroku o nákladech řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 1999, č.j. 17 C 122/96-114. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků a návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku byl zamítnut.
Odvolací soud v podstatě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. V tomto směru (vzhledem k obsahu nyní podaného dovolání) je třeba zmínit zjištění učiněná z obsahu čestného prohlášení žalobce, že od svého narození byl státním občanem České republiky a v roce 1937 se stal na základě kupní smlouvy vlastníkem ideální jedné třetiny předmětných nemovitostí. Stejné zjištění ve vztahu k státnímu občanství učinily soudy obou stupňů z obsahu osvědčení o státním občanství ze dne 5. dubna 1995. Pokud jde o vlastnictví a držbu nemovitostí, jejichž vydání se žalobce domáhal, učinily soudy obou stupňů zjištění z výpisu z příslušné pozemkové knihy a katastru nemovitostí, z nichž vyplývá poslední stav vlastnictví v roce 1995 (podle výpisu z listu vlastnictví č. 1275 vyhotoveného dne 28. března 1995 Katastrálním úřadem P., že jako vlastník pozemku p.č. 1575 o výměře 386m2 zastavěná plocha památkového území objektem čp. 1485 - objektem bydlení) byl jako vlastník zapsán Obec h. m. P. - M. č. P. 2. Ve vztahu k výzvám povinným osobám konečně vyšly soudy ze zjištění, že prvému žalovanému doručil žalobce výzvy dne 27. prosince 1994, druhému pak dne 26. dubna 1995.
Z těchto a dalších zjištění patrných z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na které se pro stručnost odkazuje, dovodil odvolací soud správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně v tom, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byl žalobce, jeho sestra a matka, každý z ideální jedné třetiny. Nemovitosti byly v době okupace převedeny do vlastnictví Německé říše, toto opatření bylo zrušeno výměrem ministerstva financí ze dne 20. července 1946 zrušeno jako neplatné a obnoveno vlastnické právo žalobce k ideální jedné třetiny a výměrem RORONV v P. ze dne 10. prosince 1954 byly konfiskovány za náhradu podle dekretu č. 108/1945. Sb. Náhrada za ně nebyla nikdy vyplacena. Žalobce je proto pokud jde o ideální jednu třetinu předmětných nemovitostí oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb., ze dne 17. července 1994, neboť je českým státním občanem s trvalým pobytem mimo území České republiky. Včas podal výzvu povinné osobě, kterou je podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. prvá žalovaná a včas uplatnil svůj nárok i u soudu. Lhůty stanovené ustanovením §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. byly pro české občany s trvalým pobytem mimo území republiky stanoveny nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Pokud jde o ideální jednu šestinu předmětných nemovitostí, které žalobci měly připadnout jako dědictví po matce, převzal odvolací soud jako správný závěr soudu prvního stupně, že zde je žalobce oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 výše uvedeného zákona. K přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo ve smyslu §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. výměrem vydaným v době nesvobody jako důsledek postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. Konfiskační výměr byl vydán dne 19. července 1955, tedy v období, kdy docházelo k zneužití dekretu za účelem likvidace třídního nepřítele a zbavení majetku osob, které byly za třídního nepřítele považovány. Nadto v tomto výměru bylo žalobci přiznáno právo na náhradu, z čehož je zřejmé, že nebyl považován za osobu státně nespolehlivou.Totéž se týká ideální jedné šestiny předmětných nemovitostí původně náležejících matce žalobce, která byla prohlášena za mrtvou ke dni 10. prosince 1942 a jako místo úmrtí byl označen neznámý koncentrační tábor v Polsku. Nemovitosti nebyly žalobci vráceny a jeho restituční žádost projednávaná podle zákona č. 128/1946 Sb. byla zamítnuta s odůvodněním, že je osobou státně nespolehlivou. Tento závěr je však vyvrácen výměrem, podle nějž bylo žalobci přiznáno právo na finanční náhradu podle §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. K použití tohoto dekretu nebyly důvody v něm uvedené dány, neboť se nejednalo o osoby, jejichž majetek by podléhal konfiskaci, naopak se jednalo o osoby, jejichž majetek byl v době okupace převeden do vlastnictví Německé říše jako židovský majetek, takže měl být restituován podle zákona č. 128/1946 Sb. Uvedená aplikace dekretu na předmětné nemovitosti znamenala zneužití dekretu za situace, kdy se žalobce nezdržoval na území České republiky, nejednalo se však o osobu státně nespolehlivou ve smyslu tohoto dekretu. Proto jeho použití znamenalo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Ve vztahu k postavení první žalované jako osoby povinné vyslovil odvolací soud závěr, podle něhož k nabytí vlastnického práva prvou žalovanou došlo podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to přímo ze zákona, neboť k účinnému vzniku jejího vlastnického práva uvedený zákon nevyžadoval žádný další právní úkon. V té době nebránilo přechodu ani ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť žalobce se stal oprávněnou osobou až podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tedy až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 24. května 1991. K tomuto dni přešlo na prvou žalovanou vlastnické právo k předmětným nemovitostem a zároveň s tím i povinnost věc vydat stanovená v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Konečně odvolací soud dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně na základě již provedených důkazů, zejména z potvrzení matriky Obvodního úřadu M. č. P. 7 ze dne 11. října 1999 o tom, že žalobce je občanem České republiky a byl jím i v době od 1. dubna 1991 do 27. prosince 1994, když občanství nabyl ex lege.
Zamítavý výrok o nepřipuštění práva dovolání odůvodnil odvolací soud tak, že otázka povinné osoby při přechodu vlastnictví podle zákona č.172/1991 Sb. za situace, kdy restituční nárok mohl být uplatněn až podle nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. byla již judikaturou vyřešena, zatímco existence státního občanství je otázka skutková, která byla v odvolacím řízení dostatečně prokázána.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasila s výkladem zaujatým odvolacím soudem o tom, že s nabytím vlastnictví obce k sporným nemovitostem vstoupila obec rovněž do povinností povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti namítala, že předmětné nemovitosti nedrží, takže schází hmotněprávní podmínka zákona, totiž držba věci, jako podmínka povinnosti k jejímu vydání. Opakovala dále námitku uplatněnou již v odvolacím řízení, podle níž žalobce nesplňoval podmínku státního občanství, kterou měl naplňovat jak k datu 1. října 1991 a samozřejmě i k datu 1. listopadu 1994. Dovolávala se v této souvislosti názorů publikovaných v literatuře, podle nichž platná právní úprava možnost dvojího občanství (s výjimkou případů nabytí dalšího občanství sňatkem) neznala. Namítala v tomto směru nedostatečné skutkové zjištění ohledně předpokladů nabytí státního občanství žalobcem. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, že však dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatelka ani netvrdí.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. V této věci jde nikoliv o měnící meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o potvrzující rozsudek. Přitom tomuto potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího.
První žalovaná však využila svého práva a ve svém podání ze dne 1. 9. 1999 obsahujícím odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, podaného u tohoto soudu dne 24. 8. 1999, navrhla připuštění dovolání odvolacím soudem v otázce, „že spolu s přechodem věci do vlastnictví Obce h. m. P. nepřešla na Obec h. m. P. povinnost tuto věc vydat a dále, že podle ustanovení §17 zák. o státním občanství nemohl se navrhovatel stát občanem České republiky\". Odvolací soud však ve svém rozhodnutí návrh na připuštění dovolání v těchto otázkách zamítl s odůvodněním, že se v dané věci nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu, protože otázka povinné osoby při přechodu vlastnictví podle zák. č. 172/1991 Sb. za situace, že restituční nárok mohl být uplatněn až podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., byla judikaturou již vyřešena a existence státního občanství žalobce je otázka skutková, která byla v odvolacím řízení dostatečně prokázána.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Z vymezení přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení předně vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu z hlediska aplikace práva. V úvahu proto přichází pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., nikoliv dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. zakládající se na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Už z tohoto důvodu nelze přihlédnout k námitkám skutkové povahy uplatněným dovolatelkou pokud jde o úplnost skutkových zjištění nesoucích se k důkazům rozhodným pro posouzení otázky státního občanství žalobce. Pro úplnost nutno uvést, že odvolací soud v tomto směru postupoval v souladu s konstantním výkladem důsledků vyplývajících z ustanovení §136 o.s.ř. o povaze veřejné listiny (v tomto případě osvědčení o státním občanství žalobce), která potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal s důsledky pravdivosti toho, co je v nich osvědčeno, není-li dokázán opak. Tato část odůvodnění odvolacího soudu proto nepředstavuje po právní stránce řešení otázky zásadního významu, takže podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. nelze v tomto směru dovodit.
Než dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by otázka postavení obce, do jejíhož vlastnictví přešel majetek podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jako osoby povinné ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., byla otázkou zásadního právního významu. V tomto směru je třeba dát za pravdu odvolacímu soudu, že tato otázka již byla skutečně judikaturou vyřešena v rozhodnutí uveřejněném v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 17/1997, vydávané Nejvyšším soudem, byl vysloven závěr, že majetek (zde nemovitý) přešel zákonem č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí se všemi obecnými právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně speciální povinnosti, uložené ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. - věc vydat, pokud k ní bude později (po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. počínající dnem 24. 5. 1991) důvodně uplatněn restituční nárok. Okolnost, že restituční nárok žalobce byl založen až v souvislosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994, kterým byla zrušena neústavní podmínka trvalého pobytu, nemá přitom právní význam. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona obec jako jeho vlastník .
Pokud jde o námitku uplatněnou až v podaném dovolání, podle níž schází na straně prvé žalované podmínka vydání věci proto, že tato nemá uvedené nemovitosti v držbě, neboť tyto užívá příslušná městská část, nezahrnula dovolatelka tuto otázku do návrhu na připuštění dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř., takže předmětem dovolacího přezkumu posouzení této otázky být ani nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm obsažených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Prvá žalovaná se svým dovoláním neměla úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.srpna 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová