ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1146.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1146/2000
U S N E S E N Í.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K., výrobní družstvo B., zastoupenému advokátem, o povinnost uzavřít dohodu o vydání věci a o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 459/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 1997, č.j. 12 Co 114/95-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. května 1993, č.j. 4 C 459/92-19, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. listopadu 1994, č.j. 4 C 459/92-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí blíže specifikovaných v enunciátu rozsudku, jakož i žalobu na vyklizení těchto nemovitostí a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem řízení byl nárok žalobce opírající se o tvrzení, že žalobce je oprávněnou osobou původní vlastnice nemovitostí, které jí byly odňaty postupem podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., když tvrdil, že je vnukem původní majitelky M. Z., zemřelé v roce 1973 bez zanechání závěti. V řízení však bylo prokázáno, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. března 1962, č.j. 6 Nc 48/62-9, které nabylo právní moci dne 12. dubna 1962, byl žalobce osvojen L. S. a J. S., rozenou Z., přičemž tito byli zapsáni v matrice narozených jako otec a matka tehdy nezletilého žalobce, a to namísto původních rodičů M. Z. a A. Z., rozené O., neboť šlo o osvojení druhého stupně.
Z těchto zjištění soud prvního stupně vyvodil právní závěr, podle něhož v důsledku popsané formy osvojení vznikl mezi osvojiteli a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, takže žalobce není vnukem M. Z. - původní vlastnice nemovitosti. Protože pak nebylo zjištěno, že by tato zanechala závěť v jeho prospěch, případně ve prospěch jeho sourozenců, nesplňuje žalobce postavení oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb.
V odvolání proti uvedenému rozsudku namítal žalobce, že s osvojením manžely S. nedal on souhlas, šlo o rozhodnutí nezávislé na jeho vůli, souviselo s diskriminací jeho rodičů, když otec M. Z. byl synem M. Z., původní vlastnice nemovitostí. Rozhodnutí soudu ve svých důsledcích je v rozporu se zásadami práva i morálky a neodpovídá cílům sledovaným zákonem č. 403/1990 Sb.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem připustil zpětvzetí žaloby v části, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí v enunciátu popsaných a v části, kterou se žalobce domáhal vydání jedné z nemovitostí (cihelny), rozsudek soudu v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, zrušil výrok o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho právními závěry a vyslovil, že v důsledku rozhodnutí o nezrušitelném osvojení žalobce manžely S. zanikly jeho dosavadní právní vztahy k původní rodině. Proto žalobce nesplňuje předpoklady oprávněné osoby podle §3 odst. 1, písm. b) a a) zákona č. 403/1990 Sb., ani podle ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst 2 o.s.ř. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu, zejména s poukazem na historický výklad předpisů vztahujících se k osvojení. Namítal v tomto směru, že ze zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb., ani po jeho novelizace provedené zákonem č. 15/1958 Sb., nevyplýval výslovně důsledek vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu. Výslovně je zánik vztahů osvojence k původní rodině upraven až od účinnosti zákona o rodině č. 94/1963 Sb. Tvrdil tak existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Současně uplatnil tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jenž spatřoval v tom, že v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu nesjednal si odvolací soud potřebné důkazy pro posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však dovolání v této věci není přípustné.
Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání výrokem odvolacího soudu byl žalobcem učiněn podáním došlým soudu prvního stupně dne 28. srpna 1995. V té době platné ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. zakládalo přípustné dovolání také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 238/1995 Sb., ze dne 27. září 1995, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1996, dopadá na uvedený případ nyní ustanovení §239 o.s.ř. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb. není-li dále stanoveno jinak, tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností. Právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle odstavce 4 téhož článku řízení o dovolání, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, převezme a dokončí podle dosavadních předpisů Nejvyšší soud.
Z uvedeného je zřejmé, že úkonem žalobce doručeným soudu dne 28. srpna 1995 neměl odvolací soud povinnost zabývat se do té míry, že by bez jeho existence sám nemohl rozhodnout o založení přípustnosti dovolání ohledně navrhované právní otázky. Posouzení závažnosti takové otázky navrhované k dovolacímu přezkumu příslušelo totiž odvolacímu soudu. Ten však ve věci rozhodoval po účinnosti shora uvedeného zákona č. 238/1995 Sb., bylo tudíž jeho povinností o návrhu na založení přípustnosti dovolání rozhodnout, a to výrokem rozsudku. Tak se tomu v dané věci nestalo. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání, případně zamítnutí návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nelze řešit ani doplňujícím rozsudkem odvolacího soudu. Uvedený stav představuje situaci srovnatelnou s tím, kdy odvolací soud návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Je proto třeba použít ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s tím, že je na dovolacím soudu, aby zvážil, zda otázka navržená účastníkem k dovolacímu přezkumu, splňuje podmínku shora uvedeného ustanovení, zda totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se o takový případ jedná, pokud jde o rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Předmětem dovolacího přezkumu v této věci mělo být posouzení správnosti výkladu důsledků osvojení druhého stupně vysloveného soudním rozhodnutím v roce 1962 podle ustanovení zákona č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, na postavení osvojence ve vztahu k původní rodině, jmenovitě pak vůči osobě oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. Podle §3 odst. 1 zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona,
b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona, není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci,
c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka,
d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti.
Podle §3 odst. 2 téhož zákona nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem.
Z uvedených ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. je zřejmé, že určující okolností pro postavení osob nastupujících po původním vlastníku odňaté věci je v prvém případě kvalifikace závětního dědice, v ostatních případech pak okolnost příbuzenské vazby mezi původním vlastníkem a jednotlivými, shora uvedenými, okruhy jeho příbuzných. Posledně uvedený předpoklad může být založen jak pokrevním svazkem, tak soudním rozhodnutím (v případě osvojení), jako je tomu v projednávané věci.
Podle zákona o rodině č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění zákona č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, osvojení vznikne soudním výrokem na žádost osvojitele. K žádosti osvojitele může soud, maje na zřeteli zájem osvojovaného dítěte, vyslovit, že osvojitel bude zapsán v matrice jako otec nebo matka osvojence místo rodičů (§66 odst. 1, odst. 2) Výrokem soudu, že osvojitel bude zapsán v matrice místo rodičů osvojence, vznikne mezi osvojencem a osvojitelem i jeho příbuznými příbuzenský poměr (§63 odst. 2). Osvojením zaniká rodičovská moc rodičů osvojencových, a je-li osvojenec poručencem, zaniká poručenství (§68 odst. 1). Dojde-li k výroku soudu, že osvojitel bude zapsán v matrice místo rodičů osvojence, zaniká i vyživovací povinnosti vůči osvojenci v jeho dosavadní rodině (§69a věta první). I bez výslovné zákonné úpravy se tak nabízí dostatečně srozumitelně závěr, že výrokem soudu o osvojení podle shora uvedených ustanovení vznikl nový příbuzenský vztah mezi osvojencem a osvojitelem nahrazující logicky dosavadní příbuzenský vztah mezi rodičem a dítětem (případně osvojitelem a osvojencem). Tento závěr je podporován i důsledkem promítajícím se do oblasti majetkové, jmenovitě do úpravy dědění. Podle ustanovení §532 odst. 1 zákona č. 150/1950 Sb. (občanský zákoník) osvojenec a jeho potomci i osvojitel a jeho příbuzní dědí navzájem podle dědických skupin jako příbuzní. Proti tomu podle §532 odst. 2 věty první téhož zákona osvojenec nedědí v původní rodině a původní rodina osvojeného nedědí po něm. Uvedený závěr byl respektován i dobovou judikaturou (srov. v tomto směru např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 1961, sp. zn. 11 Co 160/61, zveřejněný pod číslem 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1961, číslo 5-6).
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že otázka navržená žalobcem pro připuštění dovolání v této věci nepředstavovala otázku zásadního významu, a to ani ve vztahu k aplikaci v úvahu přicházejících ustanovení zákona o právu rodinném, ani (z hlediska důsledků) ve vztahu k vymezení specifického nástupnictví oprávněných osob vyjmenovaných v §3 zákona č. 403/1990 Sb. Přípustnost dovolání v navrhovaném rozsahu podle §239 odst. 2 o.s.ř. nelze proto v této věci dovodit.
Existence jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k jejichž existenci dovolací soud musí přihlédnout i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), zejména pak dovolatelem uplatněný důvod přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (jehož prokázání by jinak zakládalo rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.), se však z obsahu spisu nepodává. Posledně zmíněný důvod zmatečnosti míří na případy, kdy účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O takový případ v této věci nejde. Žalobci v řízení byla zachována práva účastníka být řádně předvolán k jednáním soudu, navrhovat provedení důkazů, čehož žalobce prostřednictvím svého právní zástupce rovněž využil. O zaměření důkazního řízení ovšem rozhoduje soud (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Soudy obou stupňů provedly v této věci důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu a odpovídajícímu právnímu posouzení, zaměřené na základní otázku věcné legitimace žalobce k uplatnění jím tvrzených nároků vyplývajících z ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. V tomto rozsahu nedošlo ke zkrácení práv žalobce, jak to v dovolání tvrdí, takže přípustnost dovolání ani z tohoto důvodu založena není.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podané dovolání odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním žalobce zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.srpna 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová