ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1177.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1177/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.9.1998, sp.zn. 39 Co 265,266,267/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 320/91 /žalobkyně A. S., zastoupené advokátkou, proti žalované akciové společnosti M., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí /, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1.10.1991, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo se žalobkyní dohodu / v navrženém znění / o vydání tří ideálních čtvrtin domu čp. 299 v P. - B. a pozemků parc. č. 680 a parc. č. 681. V žalobě se uvádělo, že žalobkyně byla původně spoluvlastnictví jedné ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí a dalším spoluvlastníkem jedné ideální poloviny těchto nemovitostí byl otec žalobkyně MUDr. K. H. / který zemřel 22.8.1981/ a jehož jedinou dědičkou ze zákona je žalobkyně. Dne 1.2.1978 došlo k tomu, že žalobkyně a její otec v tísni uzavřeli kupní smlouvu o prodeji v žalobě uvedených nemovitostí, a to podniku Z. ť. s. M. / jehož právním nástupcem je žalovaná akciová společnost/. Žalovaný M. byl vyzván k vydání nemovitostí uvedených v žalobě, ale bezvýsledně.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že podle jejího názoru není v daném případě možné žalovat o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání ideálních podílů na nemovitých věcech. Kupní smlouva z 1.2.1978 nebyla uzavřena v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek ; případnému záměru správních orgánů na vyvlastnění nemovitostí se mohli spolumajitelé bránit ve správním řízení o vyvlastnění, protože při vyvlastnění by musely být splněny podmínky pro vyvlastnění podle zákona č. 50/1976 Sb. / zejména podle jeho ustanovení §108 odst. 2 a §111/. Žalobkyně i její otec zůstali i po prodeji domu v něm bydlet za nízké nájemné a nemuseli se starat o údržbu domu. Kupní cena 83.090,35 Kč byla sjednána na podkladě znaleckého odhadu nemovitostí a prodávající ještě dosáhli úhrady 12.000 Kč za vestavěné skříně v bytě. Žalovaná akciová společnost namítala rovněž, že vydání nemovitostí tu brání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože u domu čp. 229 v P. - B. jde o stavbu, která zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter ; v současné době jsou v domě nebytové prostory, které slouží jako kanceláře a nejsou již způsobilé k bydlení.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, vyslechl svědky Ing. L. S., J. Z., MUDr. A. S., Ing. V. J., Ing. T. S. a O. V., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a odhadů cen nemovitostí a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 19.6.1994, čj. 6 C 320/91-104, byla žaloba žalobkyně zamítnuta/ uváděný rozsudek byl ve znění doplňujícího rozsudku z 26.1.1998, čj. 6 C 320/91-123 a opravného usnesení z 26.1.1998, čj. 6 C 320/91-125/. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 7.723 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že podle jeho názoru byla smlouva o prodeji nemovitostí z 1.2.1978 uzavřena prodávajícími v tísni, avšak žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že tato smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, jak to vyžaduje ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Spoluvlastnické podíly žalobkyně a jejího otce byly prodány za kupní cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, jak vyplynulo i z obsahu provedeného znaleckého posudku. Proto soud prvního stupně nemohl vyhovět žalobě žalobkyně, i když by v daném případě nemohlo vydání nemovitostí bránit ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože z provedeného posudku znalce vyplýval závěr, že dům čp. 229 v P. - B. neztratil provedenou přestavbou svůj stavebně technický charakter, jak to naopak tvrdila žalovaná akciová společnost, která je v této věci povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o nákladech řízení byly soudem v jeho rozsudku učiněn podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 16.9.1998, sp.zn. 39 Co 265,266,267/98 / když před tím usnesením z 15.9.1998 nevyhověl tento soud odvolání žalované akciové společnosti týkající se opravy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a potvrdil usnesení tohoto soudu o jím provedené opravě tohoto odůvodnění/. Svým rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyní dohodu / v jí navrženém znění / o vydání tří ideálních čtvrtin domu čp. 229 v P. - B. a pozemků parc. č. 680 a prac.č. 681 a také o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované akciové společnosti částku 83.000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalobkyni 2.530 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Na náhradu nákladů odvolacího řízení uložil odvolací soud zaplatit žalované akciové společnosti vůči žalobkyni 2.380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel ze zjištění skutkového stavu, provedeného soudem prvního stupně, které ještě doplnil dokazováním na podkladě některých dalších listinných dokladů. Odvolací soud však měl za to, že soud prvního stupně projednávanou právní věc ” nepřiléhavě posoudil po právní stránce”.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované akciové společnosti, že v této právní věci není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., když po zániku České a Slovenské Federativní republiky se stala podnikem se zahraniční majetkovou účastí ; odvolací soud měl za to, že je tu rozhodující stav v době, kdy nabyl účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., a nikoli stav v době pozdější. Podle názoru odvolacího soudu byla kupní smlouva z 1.2.1978 mezi prodávajícími A. S. a MUDr. K. H. a kupujícími Z. ť. s. M. uzavřena ze strany prodávajících v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek, které spatřoval odvolací soud v tom, že tu i při dodržení tehdy platného předpisu / vyhlášky č. 43/1969 Sb./ byla dána neadekvátnost vzájemného plnění, spočívající zejména v tom, že tento předpis odrážel dělení vlastnictví na osobní vlastnictví a soukromé vlastnictví, což mělo důsledky na stanovení ceny převáděné nemovitosti. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalobě žalobkyně bylo vyhověno, když bral odvolací soud v úvahu i to, že prodávajícím z kupní smlouvy z 1.2.1978 byl pro dvě rodiny přidělen jen jeden náhradní byt. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 18.2.1999 a dovolání ze strany této žalované společnosti bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Tento dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uplatněny byly dovolací důvody, že rozsudek soudu odvolacího vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že tento rozsudek spočívá na nesprávním právním posouzení věci.
Podle názoru obsaženého v dovolání bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno ohledně tvrzení žalobkyně o tísni prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 1.2.1978 jen to, že bývalý Obvodní národní výbor v Praze 6, bývalý O. p. b. h. v P. a tehdejší národní podnik K. měly zájem na tom, aby spoluvlastnické podíly žalobkyně a jejího otce na nemovitostech, uváděných v žalobě, byly převedeny na některou z těchto organizací, případně na stát, avšak nebylo prokázáno, že by za účelem realizace tohoto záměru byly učiněny některé kroky, které by byly v rozporu s tehdejší právní úpravou. Jiný závěr ani z toho, že oborový podnik K. organizace S. podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 323/77 žalobu o uložení povinnosti podepsat kupní smlouvu o prodeji 3/4 domu čp. 229 v P. - B. / řízení o této žalobě skončilo ostatně zastavením řízení v důsledku zpětvzetí žaloby/. Podle názoru dovolatele nabyly v řízení doloženy konkrétní okolnosti nasvědčující pocitu prodávajících o nedostatku zákonné ochrany jejich vlastnictví, když ostatně žalobci se žádného prostředku ochrany svých práv nedomáhaly v soudním ani v jiném řízení. Samotné upozornění ze strany správních orgánů na možnost vyvlastnění podílů prodávajících nelze pak, podle názoru dovolatele, pokládat za okolnost způsobilou vyvolat stav tísně u prodávajících.
Podle názoru dovolatele nebylo v řízení u soudů obou stupňů doloženo, že by tu byl splněn zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek prodeje ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Prodávající obdrželi od kupujícího za své spoluvlastnické podíly na nemovitostech kupní cenu, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům / vyhlášce č. 43/1996 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí / ; prodávajícím byl také přidělen náhradní byt o kuchyni a třech pokojích, takže tu nedošlo k porušení ekvivalentnosti vzájemných plnění a rozhodně nedošlo k uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
Žalobkyně ve svém vyjádření k obsahu dovolání dovolávající se akciové společnosti zdůrazňovala zejména, že v domě čp. 229 v . - B. měli prodávající zajištěno bydlení nejen pro sebe, ale i pro manžela žalobkyně, pro dva syny žalobkyně, z nichž jeden byl už ženatý a měl svou rodinu. Naproti tomu v důsledku prodeje nemovitostí se pak rodina musela rozdělit, což všichni nesli těžce ; podmínky uzavření smlouvy z 1.2.1978 byly proto pro prodávající značně nevýhodné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona , jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení , která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb./ tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolávající se akciová společnost uplatňovala ve svém dovolání dovolací důvody, které mají na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a písm. d/ občanského soudního řádu.
K výkladu ustanovení §241 odst. 3 pís,. c/ občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 / nyní 3/ občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 / nyní 3/ písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů / §132 občanského soudního řádu /. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 ( 45)/.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky rozhodnutí a stanovisek bylo k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno : Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav / např. rozrušení, obavy o blízkou osobu a pod. /, jenž takovým způsobem a s takovou naléhavostí doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje na svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nutno je posuzovat konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovala ve srovnání s předsmluvním stavem.
Z těchto právních závěrů obsažených v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek vycházel dovolací soud při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden dovoláním / viz §242 odst. 1 občanského soudního řádu/.
Dovolací soud neshledal, že byl odvolací soud v daném případě vzal v řízení o odvolání za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by v řízení nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Dovolání dovolatele tedy v tomto případě směřovalo v podstatě proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což nelze považovat za dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu / srov. již citované rozhodnutí uveřejněné podl č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Pokud šlo o právní posouzení věci /§241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/ odvolacím soudem, projednávaná věc byla posuzována podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., které se na tuto právní věc nepochybně vztahovalo a také účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. Pokud šlo o to, jak si odvolací soud toto ustanovení vyložil, dospěl dovolací soud k závěru, že si odvolací soud správně vyložil v souvislosti s ustanovením §6 odst. 1 písm. g / zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona o tom, že výjimku podle písm. a/ tohoto ustanovení je třeba vykládat ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli ke dni vzniku České republiky a Slovenské republiky po zániku ČSFR ; obdobně lze poukázat na závěr uveřejněný pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 117 ( 351), že totiž u toho, kdo byl v době trvání bývalé ČSFR občanem ČSFE, není z hlediska ustanovení §3 a §5 zákona č. 87/1991 Sb. rozhodné, že je nyní občanem Slovenské republiky, žádá-li o vydání věci, která je v České republice. Dále podle názoru dovolacího soudu se ani při výkladu samotného ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. neodchýlil odvolací soud nijak podstatně od výkladu tohoto ustanovení, jak je obsažen v právním závěru rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vycházel totiž z konkrétních okolností daného případu a vedle závěru o tísni na straně prodávajících podle smlouvy z 1.2.1978, které byly shodně učiněny soudy obou stupňů, položil také důraz na značně nevýhodné smluvní podmínky při této smlouvě, spočívající v tom, že nebylo zajištěno obdobně jako v prodávaném domě společné bydlení dvou rodin v bytech ve společném domě, jak byly prodávající zvyklí žít po poměrně dlouhou dobu, a po prodeji byli tedy nuceni si zcela jinak uspořádat své osobní, životní a bytové poměry.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze přesvědčivě označit jako rozhodnutí nesprávné, jak se toho domáhal dovolatel ; proto nemohl dovolací soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Bylo proto dovolacím soudem zamítnuto dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu jako nedůvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud vzhledem k povaze této právní věci ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu a tuto náhradu nákladů žalobkyni nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. června 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová