ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1213.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1213/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání D. p. h. m. P., akciové společnosti, - D. p. A., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23.2.1999, sp.zn. 17 Co 261/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 7 C 2/96 / žalobců 1. J. Č., a 2. L. Č., zastoupených advokátem, proti žalovanému D. p. h.m. P., a.s., o 1,240.960 Kč /, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Věc se vrací soudu prvního stupně / Obvodnímu soudu pro Prahu 7 / k dalšímu řízení, následujícímu poté, co ve věci bylo soudem prvního stupně / ve věci sp.zn. 7 C 2/96 / i odvolacím soudem rozhodnuto mezitímními rozsudky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 21.12.1995, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit jim každému po 620.480 Kč se 16% úrokem z prodlení od 1.1.1994 do zaplacení, tedy celkem 1.240.480 Kč, jakož i nahradit náklady řízení, do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli podílovými spoluvlastníky / každý z ideálních 11/288 / pozemků parc. č. 3147 /o výměře 26.064m2 / a parc. č. 3148 /o výměře 317m2 / v P.. Z těchto původních pozemků byly v roce 1987 vyčleněny díly pozemků a vznikly tak nové pozemky parc. č. 3147 /o výměře 3.023m2 /, parc.č. 3148 /o výměře 174m2 / a parc. č. 3139/2 / o výměře 79.935m2 /. Žalobci v žalobě uváděli, že jím zůstal \" zachován jejich ideální podíl 11/288 na výměře 23.184m2 \". V žalobě se dále uvádělo, že v roce 1995 vznikly podle geometrického plánu z 10.11.1995 samostatné díly z uvedených pozemků s novým číslováním - parc. č. 3147 /o výměře 3.023m2 /, parc. č. 3148 /o výměře 174m2 /, parc. č. 3139/6 /o výměře 13.429m2 / a parc.č. 3139/7 /o výměře 1.273m2 /, tedy o celkové výměře 26.405m2 . Žalobci poukazovali na to, že už právní předchůdce žalované akciové společnosti provedl bez souhlasu žalobců / i dalších spoluvlastníků pozemků/ uvedené vyčlenění pozemků,vybudoval na těchto pozemcích odstavné plochy pro autobusy a také je zčásti pronajímal jiným subjektům. Žalobci jako podíloví spoluvlastníci uváděných pozemků / z ideálních 11/288 / uplatňovali tedy, aby z výměry 886,40 m2 / která podle uvedených podílů na každého z nich připadá / bylo jim vydáno v penězích / po 350 Kč za 1m2 ročně / bezdůvodné obohacení, které takto žalovaná akciová společnost získává.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby. Namítala promlčení uplatňovaného nároku ve smyslu ustanovení §107 občanského zákoníku. Namítala také, že tu za základ výpočtu tvrzeného bezdůvodného obohacení nemůže být výpočet ušlého nájemného, když tu žádný nájemní vztah neexistuje. Žalovaná poukazovala dále na to, že zejména pozemek parc. č. 3147/ o výměře 26.064m2 / byl rozhodnutím odboru komunálního hospodářství a zemědělství bývalého Národního výboru P. z 22.7.1969, čj. OKHZ 1542-212-69 / Net 85/9, vyňat ze zemědělského půdního fondu. Z toho dovozovala žalovaná akciová společnost, že žalobci měli svá práva k uváděným pozemkům uplatnit podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a mezitímním rozsudkem ze 6.11.1997, čj. 7 C 2/96-35, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobci nabyli děděním po rodičích každý ideálních 11/288 pozemků parc. č. 3147 / o výměře 26.064m2 / a parc. č. 3148 / o výměře 317m2 / v P. ; tyto pozemky byly v roce 1988 sloučeny do pozemku parc. č. 3139/2 . Právní předchůdce žalované akciové společnosti užíval pozemky ( které jsou nyní podle geometrického plánu z roku 1995 označeny jako parc. č. 3139/4, parc. č. 3139/6, parc. č. 3139/7 a parc. č. 3139/3 ) již od roku 1976. V roce 1976 bylo žalobcům nabídnuto odkoupení jejich spoluvlastnických podílů, ale tuto nabídku žalobci odmítli ; v roce 1988 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění, které však bylo v roce 1991 zastaveno. Žalovaná akciová společnost užívá stále pozemky, jejichž spoluvlastníky jsou žalobci, a na těchto pozemcích je umístěn areál D. p. K. Tyto pozemky byly užívány v letech 1994 a 1995, za než požadují žalobci vydání bezdůvodného obohacení. K těmto pozemkům nesvědčí žalované společnosti žádné právo, odvozené od vlastnického práva vlastníků pozemků ; tímto užíváním pozemků bez právního důvodu se, podle názoru soudu prvního stupně, bezdůvodně obohatila a toto obohacení je povinna vydat podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení žalobci uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za roky 1994 a 1995, když žalobní návrh byl u soudu prvního stupně podán 21.12.1995. Soud rozhodl mezitímním rozsudkem podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť další rozhodnutí o výši tohoto nároku si vyžádá provedení potřebných důkazů.
O odvolání žalované akciové společnosti proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23.2.1999, sp.zn. 17 Co 261/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti rozsudku odvolacího soudu připouští dovolání \" k posouzení otázky, zda užívání pozemku menšinovým spoluvlastníkem bez souhlasu ostatních spoluvlastníků vzniká bezdůvodné obohacení, které jim je povinen vydat\".
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované akciové společnosti nebylo shledáno důvodným co do základu projednané právní věci, i když odvolací soud po doplnění dokazování dospěl zčásti k odlišnému závěru v tom smyslu, že žalovaná společnost má na nově vzniklých pozemcích v P. parc. č. 3139/3,4,6 a 7 také spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 6120/13825, tedy 0,44 každého z těchto pozemků a nikoli tedy, že by na těchto pozemcích neměla žádný podíl, jak měl za to soud prvního stupně. Pozemky parc. č. 3139/3,4,6 a 7 v P. užívala žalovaná akciová společnost v letech 1994 a 1995, aniž by k tomu měla právní důvod. Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobců, když ke svému prospěchu užíval díly žalujících spoluvlastníků, aniž by jim za to cokoli platil. Vznikl tedy v daném případě vztah, který má na zřeteli ustanovení §451 občanského zákoníku ; toto ustanovení se uplatní všude tam, kde povinnost k plnění nevyplývá z jiného speciálního právního důvodu, např. ze smlouvy, což v daném případě takto také bylo. Také námitku promlčení nároku žalobců neshledal odvolací soud důvodnou ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a §137 odst. 1 občanského zákoníku. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání / podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu / k řešení právní otázky, zda užívání pozemků menšinovým spoluvlastníkem bez souhlasu ostatních spoluvlastníků vzniká tomuto menšinovému spoluvlastníku bezdůvodné obohacení, které jim je povinen vydat. Tuto otázku považoval odvolací soud za právní otázku zásadního významu. Odvolací soud ještě dodával, že \" nepřipustil dovolání k řešení dalších dvou právních otázek, a to zda nárok žalobců je promlčen a zda žalovaný je spoluvlastníkem pozemků, z jejichž údajného neoprávněného užívání uplatňují žalobci svůj nárok\", u těchto otázek měl odvolací soud za to, že nejde o otázky zásadního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti dne 19.3.1999 a dovolání ze strany této žalované bylo u Obvodního soudu pro Prahu 7 podáno dne 14.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácen k dalšímu řízení.. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel měl za to, že vzhledem k jím uplatňovanému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněnému před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, by měl být rozsudek odvolacího soudu přezkoumán v celém rozsahu právního posouzení, jak bylo provedeno odvolacím soudem při rozhodování o této právní věci, zejména zda daný nárok, jak byl žalobci uplatněn, lze posoudit z hlediska neoprávněného majetkového prospěchu s ohledem na to, že žalobce odvozuje svůj nárok z částky, kterou by údajně zaplatil žalovaný, pokud by uzavřel se žalobci smlouvu o nájmu jejich majetkového podílu.
Dovolatel zdůrazňoval, že tu nebylo možné vycházet z právního názoru, že lze pronajmout majetkový podíl, což podle názoru dovolatele není možné, protože majetkový podíl není konkrétní, přesně ohraničenou části věci, nýbrž jen podílem spoluvlastníka na výkonu práv a povinností spojených s vlastnictvím věci. Podle názoru dovolatele nebylo možné užívání společné věci menšinovým spoluvlastníkem posoudit podle právní úpravy bezdůvodného obohacení, obsažené v ustanovení §451 občanského zákoníku, protože \" občanský zákoník obsahuje jiná ustanovení na ochranu práv spoluvlastníků\". Kromě toho nebylo v řízení prokázáno, že žalovaná akciová společnost dosahuje na pozemcích nějakého zisku. Otázka promlčení měla být, podle názoru dovolatele, posouzena v daném případě jako celek, tj. do dvou let ode dne, kdy se žalobci dověděli, že menšinový spoluvlastník předmětné nemovitosti užívá ; nešlo tu o nárok vznikající za každý kalendářní rok. Dovolatel posléze namítal neurčitost posouzení předmětu sporu, tj. označení a vytyčení konkrétní části pozemku, jíž se nárok týká; nešlo tu totiž o reálně oddělené části pozemku, které se stanou samostatnými nemovitostmi až po reálném oddělení a po jejich zapsání s označeným parcelním číslem v katastru nemovitostí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb./ tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil že dovolání je přípustné, protože měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud ve svém výroku přípustnost dovolání vyslovil s konkrétním vymezením toho, které otázky se tato přípustnost týkala. Odvolací soud tu postupoval v plném souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 20.2.1997, III. ÚS 253/96 / který byl pro informaci obecných soudů otištěn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, na str. 122-125/.
Vyslovení přípustnosti dovolání náleží odvolacímu soudu a dovolací soud z tohoto vyslovení přípustnosti výrokem rozhodnutí odvolacího soudu vychází.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem /.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr, že za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce se považují ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to se možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě. Předmětem přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v řízení o dovolání bylo tedy / ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu a §242 odst. 1 téhož právního předpisu / to, co uvedl odvolací soud ve svém výroku o vyslovení přípustnosti dovolání. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena ještě další otázka po právní stránce zásadního významu, jež by ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu měla být předmětem přezkoumání ze strany dovolacího soudu / např. otázka promlčení nebo otázka \" posouzení určitosti předmětu žaloby\", jak měla za to dovolávající se akciová společnost; tyto otázky úzce souvisely se skutkovými zjištěními před soudy obou stupňů /. Ve smyslu právního závěru z rozhodnutí uveřejněného pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se nezabýval dovolací soud přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V dovolání v daném případě byl uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V projednávané právní věci poukazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména na její posouzení podle ustanovení §451 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením §137 odst. 1 občanského zákoníku. Bylo tedy třeba se v řízení o dovolání zabývat tím, zda tu šlo o právní vztah mezi žalobci a žalovanou akciovou společností, jako spoluvlastníky pozemků, na nějž by dopadlo ustanovení §451 občanského zákoníku, a zda si odvolací soud tato použitá ustanovení správně vyložil.
Podle ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje spoluvlastnický podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů / §451 odst. 2 občanského zákoníku /.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že i ve vztahu mezi podílovými spoluvlastníky může dojít / např. při vypořádání podílového spoluvlastnictví / k právnímu vztahu, který lze posoudit jako právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu / ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku ve znění před novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., jímž byl institut neoprávněného majetkového prospěchu nahrazen právním institutem bezdůvodného obohacení /, které se promlčí v době stanovené v §107 občanského zákoníku.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pod č. 1/1979 / na str. 1/ vyloženo, že neoprávněný majetkový prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek bezdůvodně obohaceného rozmnoží o nové majetkové hodnoty, ale může spočívat i v tom, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by jinak k tomu nedošlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti. Každý se může domáhat vydání neoprávněného majetkového prospěchu / srov. nyní bezdůvodné obohacení/ do té výše, do které byl tento prospěch získán na jeho úkor. Jedinou výjimkou v tomto směru představují případy, v níž se vydání za obohaceného domáhá stát podle ustanovení §456 občanského zákoníku / srov. č. 1/1979, str. 19 odst. 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel v podstatě odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23.2.1999 / sp.zn. 17 Co 261/98/ a stejně tak z nich vychází i dovolací soud.
Spoluvlastnický podíl / ve smyslu ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku / není jen mírou účasti na vlastnickém vztahu ke společné věci, nýbrž také určuje rozsah práv a povinností jednotlivých spoluvlastníků za trvání spoluvlastnického vztahu i při jeho zániku. Spoluvlastnický podíl je mírou účasti na vztahu ke společné věci i pokud jde o užívání věci. Proto tam, kde spoluvlastníkovi není zajištěno užívání věci ve spoluvlastnictví v rozsahu určeném jeho podílem, má nárok na poskytnutí tomu odpovídající náhrady. Proto nelze pokládat za odporující ustanovením občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, že spoluvlastníkovi, který své právo užívat věc nemohl realizovat buď vůbec nebo pouze částečně, náleží peněžité vyrovnání. Neposkytnutí tohoto vyrovnání může představovat majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a tedy může být bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku, takže i podílovému spoluvlastníku může vzniknout povinnost k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 občanského zákoníku.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k přesvědčivému závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné / srov. §243b odst. 1 občanského soudního řádu/, jak se toho domáhala dovolávající se akciová společnost.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
V řízení o dovolání bylo přezkoumáno rozhodnutí odvolacího soudu, které / stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně / bylo rozhodnutím mezitímním. Řízení u soudu prvního stupně bude dále pokračovat ohledně výše žalobci uplatněného nároku. V tomto dalším řízení, k němuž dovolací soud právní věc soudu prvního stupně vrací, bude rozhodnuto i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně / a případně i pro soud odvolací / závazný / §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. září 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová