ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1219.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1219/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Obce D. L., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp.zn. 5 C 62/92 / žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci D. L., zastoupené JUDr. F. S., o vydání movitých věcí/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň -jih k dalšímu řízení podle výroku o tomto dalším řízení, obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96 / na č.l. 175 spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp.zn. 5 C 62/96/.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 26.3.1992 / a v průběhu řízení upravovanou/, aby žalované obci bylo uloženo vydat mu 16 předmětů s náboženskou tématikou / popsaných v částí I. žalobního návrhu /, které byly umístěny, jak uváděl žalobce, v zámecké kapli zámku v D. L. a v sakristii kostela v D. L. Tento majetek patřil rodičům žalobce Dr. F. V. / který zemřel 7.4.1981 / a K. V. / která zemřela 4.11.1974 /. Majetek těchto původních vlastníků byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., třebaže nešlo o majetek, jenž by sloužil zemědělským účelům. Původní vlastníci opustili republiku 6.3.1948, bylo proti nim vedeno trestní řízení, v němž však nebylo vysloveno propadnutí majetku ; přesto však byl jejich majetek zabaven. Podle názoru žalobce tu došlo k přechodu majetku na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. O rehabilitaci původních vlastníků podle zákona č. 119/1990 Sb. došlo v řízení u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. Rt 182/90. Žalovaná obec byla vyzvána písemně 1.8.1991 k vydání žalobcem uvedených předmětů, ale bezvýsledně.
Podáním z 13.5.1992 navrhl Obecní úřad D. L., aby řízení bylo zastaveno, když v původní žalobě žalobce byl tento úřad označen jako žalovaný, třebaže obecní úřad není právnickou osobou, která by mohla nabývat práv a povinností, takže nemůže být účastníkem tohoto občanského soudního řízení.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze 6.1.1993, č.j. 5 C 62/92-28, bylo řízení zastaveno s poukazem na ustanovení §103 a §104 občanského soudního řádu, když žalobcem označený žalovaný Obecní úřad D. L. nemá právní subjektivitu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze 6.10.1994, sp.zn. 12 Co 57/93, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Byl toho názoru, že v daném případě \"označení obecního úřadu názvem obce je nedostatkem označení skutečného účastníka řízení, o němž mezi účastníky řízení nebylo pochybností\" a starosta obce D. L. byl přítomen při jednání soudu 11.9.1992.
V dalším průběhu řízení žalovaná obec namítala, že nebylo žalobcem doloženo, že by movité věci, uváděné v jeho žalobě, pocházely skutečně ze zámku v D. L. Ohledně žalobcem uváděného oltáře v zámecké kapli se sochami svatého Václava a svatého Vojtěcha a s obrazy svatého Jana Nepomuckého a svatého Floriana namítala žalovaná obec, že jde o příslušenství věci hlavní, tj. budovy zámku. Žalovaná obec poukazovala také na to, že majetek otce žalobce byl dán pod národní správu.
Soud prvního stupně provedl šetření na místě samém v zámku D. L. a v L., vyslechl žalobce jako účastníka řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih z 27.2.1996, čj. 5 C 62/92-145, bylo žalované obci uloženo vydat žalobci : 1. oltář zámecké kaple sv. Jana Nepomuckého v D. L. se všemi součástmi, 2. olejový obraz sv. Jeronýma, 3.dřevěný vyřezávaný a zlacený lustr, 4. pult s erbem, zlacený s polychromií, 5. dřevěný vyřezávaný, stříbřený rám k obrazu, 6. olejový obraz Zmrtvýchvstání, 7. pět kusů kovových svícnů, 8. dřevěný svícen, zdobený řezbou, kombinovaný s plechem, 9. kříž s Kristem, dřevěný, polychromie, 10. olej na plátně - Klatovská Madona v dřevěném, vyřezávaném a zlaceném rámu, 11. obraz Ježíše Krista v dřevěném rámu, 12. tisk na plátně Svatá rodina v látkové konstrukci, 13. výšivku s květinovým motivem a písmenami IHS v látkové konstrukci a 14. prosklenou dřevěnou skříňku. Zamítnut byl žalobní návrh na vydání plastiky Jezulátka a obrazu Madony s Jezulátkem v rámu. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované obci bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu Plzeň - jih soudní poplatek 1.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku .
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., že včas podal výzvu k vydání věcí, uvedených v jeho žalobě, a že žalovaná obec je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože drží věci , jejichž vydání se žalobce domáhá / jak bylo zjištěno při šetření na místě /. Soud prvního stupně měl za to, že žalobcem uváděné movité věci přešly na stát bez právního důvodu / a to v období po 6.3.1948, kdy rodiče žalobce odešli do ciziny /, protože konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na tento majetek nemohla vztahovat ve smyslu ustanovení §4 tohoto dekretu. Bylo proto žalobě žalobce o vydání movitých věcí vyhověno s výjimkou předmětů, ohledně nichž nebylo prokázáno, že je žalovaná obec drží. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. O povinnosti žalované obce k úhradě soudního poplatku bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobce i žalované obce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku / označeném I./ o vydání 14 movitých předmětů ze strany žalované obce vůči žalobci.V dalších výrocích rozsudku soudu prvního stupně / označených II., III. IV./ byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že řízení bylo odvolacím soudem doplněno ještě vyžádáním si zprávy od Památkového ústavu v P. a že odvolání žalované obce nebylo shledáno důvodným. Pokud šlo o odvolání žalobce dospěl odvolací soud k závěru, že \"nejsou zatím podmínky pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozhodnutí\".
Odvolací soud byl téhož názoru jako soud prvního stupně, že žalobce je jedinou oprávněnou osobou v této právní věci podle zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná obec je osobou povinnou k vydání žalobcem požadovaných věcí a že tyto věci přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že bylo doloženo, že sestra žalobce svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnila. Odvolací soud vycházel z toho, že se žalobci podařilo prokázat, že v jeho žalobě uváděné předměty patřily k původnímu vybavení zámku D. L. v době, kdy patřil rodičům žalobce. K námitce žalované obce, zda po právní stránce mají věci požadované žalobcem skutečně povahu věci movitých, odvolací soud zaujal právní závěr, že ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. , které rozlišuje věci movité i nemovité, odpovídá, aby věci uváděné v žalobě žalobce byly chápány jako věci movité. Dále odvolací soud poukazoval na to, že pokud šlo o v řízení konstatovanou konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., došlo tu podle tohoto právního předpisu ke konfiskaci některých věcí z majetku rodičů žalobce, které nemá na zřeteli ustanovení §4 dekretu č. 12/1945 Sb., jež se vztahuje jen na věci, jež jsou nutné k provozování zemědělství a které souvisejí se zemědělskou výrobou. Žalobcem v žalobě uváděné věci přešly tak na stát bez právního důvodu, a to v souvislosti s tím, že rodiče žalobce opustili republiku 6.3.1948, tedy v době po 25.2.1948. Proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované obce vydat žalobci ty předměty, o nichž bylo doloženo, že je žalované město drželo v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně některých dalších předmětů uvedených v žalobě žalobce nebylo naopak zatím doloženo, že existovaly a že je žalovaná obec držela. K tomu žalobce označil / a to i v odvolacím řízení / několik důkazů, které bude třeba provést. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v dalších výrocích / označených II. III. a IV. / a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zamítnutí návrhu žalované obce na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odůvodnil odvolací soud tím, že měl za to, že pro posouzení této právní věci nebylo účelné zabývat se jako otázkou zásadního významu tím, zda tu měla či neměla být aplikována ustanovení §293 a §297 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, jak to navrhovala žalovaná obec.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec zastupoval, dne 2.4.1998. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze strany žalované obce bylo u Okresního soudu Plzeň - jih podáno 27.4.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Tento dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě žalobce vyhověno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se obec vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, a to v otázce, zda bylo možné uložit žalované obci, aby vydala žalobci oltář, zabudovaný v kapli zámku, jako by tu šlo o věc movitou. Dovolatel měl za to, že i kdyby se tento nárok posuzoval podle nyní platného občanského zákoníku / zákona č. 40/1964 Sb. / a nikoli podle ustanovení §293 a §294 obecného zákoníku občanského z roku 1811, platného v době, kdy byly státem převzaty věci uváděné žalobcem, musel by tento oltář být posouzen jako součást věci podle ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku ; nešlo tu o samostatný přenosný deskový oltář, ale o nedílnou součást zámecké kaple, jejímž odnětím by byla tato část zámku znehodnocena. Podle názoru žalované obce \" obdobně je možné pohlížet i na umístění dvou obrazů v této kapli\". Tu jde o otázku po právní stránce zásadního významu a proto měla žalovaná obec za to, že tu je její dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Ve vyjádření k dovolání žalované obce žalobce poukazoval na to, že v daném případě bylo žalované obci uloženo vydat žalobci zámek / čp. 1 / v D. L., jehož součástí je i zámecká kaple, kam byl oltář původně instalován ; podle názoru žalobce \"nedošlo - li k vydání movitých věcí, tvořících zařízení kaple, na základě rozhodnutí v tomto řízení / vedeném u Okresního soudu Plzeň- jih pod sp.zn. 5 C 62/92 /, existovala by ještě povinnost předmětné věci vydat spolu s kaplí na základě již pravomocného rozhodnutí dřívějšího data\" ; v této souvislosti bylo poukázáno na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 13 Co 745/96.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb. /, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud ČR dospěl ve svém usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95 uveřejněném pod č. 19 / usnesení / ve svazku 4 / ročník 1995 - II.díl / ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, k závěru, že za rozhodnutí \" po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech.
V ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je o movité věci uvedeno: \" Jde-li o vydání movité věci, prokáže -li oprávněná osoba, kde se věc nalézá\", věc se oprávněné osobě vydá.
V ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je uvedeno, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží.
Občanskoprávní vztahy upravené v zákoně č. 87/1991 Sb. / srov. označení částí druhé tohoto zákona \"Oblast občanskoprávních a správních vztahů\"/ je třeba posuzovat a aplikovat, není-li v zákoně č. 87/1991 Sb. stanoveno jinak, s podpůrným použitím ustanovení občanského zákoníku / zákon č. 40/1964 Sb; viz zejména jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 47/1992 Sb./.
Podle ustanovení §119 odst. 1 občanského zákoníku věci jsou movité nebo nemovité. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila / §120 odst. 1 občanského zákoníku /.Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou určeny k tomu, aby byla s hlavní věci trvale užívány / §121 odst. 1 občanského zákoníku/.
Příslušenství věci je tedy zásadně věcí samostatnou a její spojení a věcí hlavní je funkční.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak tomu je i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla věci samostatnou.
Z těchto právních závěrů uvedených v citovaných uveřejněných rozhodnutích obecných soudů i Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě.
Jestliže žalovaná obec ve svém písemném návrhu z 28.1.1998 uvedla v návrhu na připuštění dovolání, že \" právní problém spočívá nejen v otázce zda je možné případ odnětí věci posuzovat z hlediska tehdy platného obecného zákoníku občanského, ale i z hlediska toho, co se považuje za věc movitou a věc nemovitou\" a ve svém ústním přednesu při odvolacím jednání 29.1.1998, že \" otázku zásadního právního významu shledává v právním charakteru věci, tedy zda jde o věci movité čí nemovité pro použití obecného zákoníku občanského \", pak je nutno přisvědčit tomu, co uvedl odvolací soud ve svém rozsudku z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96 / na str. 6 v druhém odstavci /, že totiž by \" posouzení této právní otázky / uváděné žalovaným / nebylo pro daný spor po právní stránce otázkou zásadního významu\".
Odvolací soud posuzoval věc podle zákona č. 87/1991 Sb. a podpůrně co do otázky právní povahy věci podle občanského zákoníku / zákona č. 40/1964 Sb./. Žádnou z věcí uvedených žalobcem v jeho žalobě důvodně neposuzoval jako věc nemovitou, jejíž způsob vydání je v ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. upraven speciálně.
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že tu v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96, nešlo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce v tom smyslu, jak to navrhoval žalovaný ve svém podání z 28.1.1998 a ve svém vyjádření u odvolacího soudu 29.1.1998. Lze v této souvislosti poukázat i na to, co uvedl žalobce ve svém vyjádření / z 8.6.1998 / k dovolání žalované obce, že totiž rozhodnou otázkou je tu otázka nároku na vydání zámku / čp. 1 / v D. L.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání žalovaného podle ustanovení §239 odst. 2 a podle ustanovení §243b odst. 4 i §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Ohledně dosavadních nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího, bude rozhodnuto v dalším řízení u soudu prvního stupně / srov. druhou část výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni z 27.2.1998, sp.zn. 13 Co 285/96/.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová