ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1321.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1321/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. Ž., proti žalované B. B., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 219/89, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, č.j. 23 Co 781/99 - 521, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč na účet advokáta a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. listopadu 1989 u Okresního soudu v Příbrami domáhala se žalobkyně vydání rozsudku na zrušení spoluvlastnictví k domu čp. 11 se stavební parcelou č. 55, zahradou č. 29, loukou č. 30 a ostatními plochami 473/2 v obci V., kat. území B. a přikázání všech uvedených nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně s povinností vyplatit žalované na vyrovnání vzájemných nároků částku 25.670 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami jako soudu prvního stupně ze dne 27. října 1993, č.j. 5 C 219/89-226, bylo podílové spoluvlastnictví žalobkyně k uvedeným nemovitostem blíže popsaným ve výroku rozsudku zrušeno a podílové spoluvlastnictví bylo zrušeno reálným rozdělením tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně byla přikázána obytná část domu čp. 11, zemědělská stavba - stáje a pozemky blíže označené odkazem na geometrický plán uvedený ve výroku rozsudku včetně trvalých staveb, úprav a porostů, zatímco do výlučného vlastnictví žalované byla přikázána neobytná část domu čp. 11, t.j. kolna, sklad paliva, dřevník a zbývající části pozemků rovněž podrobněji uvedených v enunciátu s odkazem na tam označený geoplánek včetně příslušenství a trvalých porostů. Žalované bylo uloženo zajistit do 6 měsíců od právní moci rozsudku vybudování oddělovací požární zdi oddělující obytnou část domu čp. 11 přikázanou žalobkyni, od neobytné části domu čp. 11 přikázané žalované, s přerušením krovů, zabudování nových trámů, úpravu přerušení střechy včetně krytiny a oplechování s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit polovinu nutných nákladů na oddělení bytné části domu čp. 11 od neobytné části domu do 3 dnů od výzvy s předložením vyúčtování žalované. Současně soud zřídil věcné břemeno odběru vody z kopané studny ve prospěch vlastníků obytné části domu čp. 11 v k.ú. B., obec V. a zavázal žalobkyni uhradit na vyrovnání vzájemných podílů zaplatit žalované do 30ti dnů od právní moci rozsudku částku 16.332 10 Kč k jejím rukám. Soud prvního stupně konečně rozhodne o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku bylo Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím odmítnuto usnesením ze dne 25. února 1994, č.j. 11 Co 164/94-252. Toto usnesení bylo zrušeno k dovolání žalobkyně usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, č.j. 3 Cdon 454/98-264. Odvolací soud následně usnesením ze dne 23. července 1997, č.j. 23 Co 250/97-277, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak s poukazem na právně závazný názor dovolacího soudu, týkající se ovšem jen náležitostí výroku rozsudku, pokud tento obsahuje odkaz na jinou veřejnou listinu (geometrický plánek), přičemž se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně v tom, že jsou splněny podmínky ustanovení §142 odst. 1 o.z. pro zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání reálným rozdělením podle výše spoluvlastnických podílů účastnic. Vyšel přitom ze zjištění, že mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnictví k nemovitostem a že reálné rozdělení nemovitostí je možné podle výše podílů, pokud se vychází z výsledků do té doby podaného znaleckého posudku znalce D. H., a to oddělením části obytné budovy od části neobytné budovy domu čp. 11 ve V., jakož i pozemků a vedlejších staveb, když s tímto způsobem reálného rozdělení vyslovil souhlas i příslušný městský úřad. V této souvislosti vyslovil závazný právní názor, podle něhož reálné rozdělení nemovitostí podle výše spoluvlastnických podílů účastnic je možné a odpovídá i účelnému využití věcí každé ze spoluvlastnic, čemuž odpovídá i závěr soudu prvního stupně o nutnosti zřídit věcné břemeno odběru vody z kopané studny ve prospěch vlastníků obytné části domu čp. 11 ve V. v souladu s ustanovením §142 odst. 3 o.z. Přisvědčil nicméně námitkám žalobkyně uplatněným v odvolání, podle něhož náklady na oddělení části neobytné budovy od části obytné budovy je povinna nést žalovaná. Kromě toho vyslovil též právní závěr, podle něhož při nesouhlasu žalobkyně s reálným rozdělením nemovitostí je namístě při jejich reálném rozdělení podle návrhu žalované nést veškeré náklady s oddělením části budovy, t.j. vybudováním požární zdi, oddělením střechy a krovů, jak to plyne nejen ze závěrů znaleckého posudku D. H., ale i ze stanoviska referátu výstavby a zemědělství M. ú. v R. p. T. Soudu prvního stupně pak uložil doplnění řízení vyžádáním geometrického plánu geodetem s vytýčením dělících hranic pozemků podle znaleckého posudku znalce D. H., jím stanovených výměr nově vzniklých pozemků s jejich novými parcelními čísly tak, aby geometrický plán byl způsobilý k zápisu vlastnických práv u příslušného katastrálního úřadu. Kromě toho uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování v otázce ceny nemovitostí, včetně oddělených částí jednotlivých nemovitostí a dále výslechem žalobkyně k tomu, v jakém rozsahu a k jakému účelu bude nemovitosti dále užívat. Zaujal konečně právní názor, že teprve v závislosti na výsledcích doplnění řízení v naznačeném rozsahu bude možnost ve věci rozhodnout v souladu s ustanovením §142 o.z.
Soud prvního stupně nato doplnil řízení v uvedeném rozsahu a rozsudkem ze dne 30. září 1999, č.j. 5 C 219/89 - 482 zrušil podílové spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem s tím, že veškeré nemovitosti blíže popsané v enunciátu rozsudku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně způsobem navazujícím na jejich aktuální označení v katastru nemovitostí. Žalobkyni zavázal k úhradě částky 250.000 Kč žalované, ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení vyhradil samostatnému rozhodnutí.
Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění o tržní hodnotě sporných nemovitostí, okolnosti, že žalobkyně nemovitosti od roku 1974 užívala výlučně sama, což bylo výsledkem jejího odmítavého postoje k požadavkům žalované na užívání části nemovitostí. Spoluvlastnické poměry účastnic byly přitom zjištěny v rozsahu tří čtvrtin na straně žalobkyně, v rozsahu jedné čtvrtiny na straně žalované. Na základě nově provedených důkazů dospěl k závěru o obecné ceně nemovitostí jeden milion korun, z čehož cena podílu ve vlastnictví žalované představuje 250 tisíc korun. Vzhledem k prokázané úrovni vztahů mezi účastnicemi dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí není namístě, neboť žalobkyni by tak zůstala obytná část a pozemky, zatímco žalované by zůstala část hospodářská předmětného domu, navazující na obytnou část se společným vjezdem, případně s nutností zbudování dalšího vjezdu a užívání takto blízce sousedících částí ucelené nemovitosti, což by do budoucna přinášelo další problémy a konflikty mezi účastnicemi. Proto s ohledem na změněný postoj žalované, s přihlédnutím k velikosti jejího podílu a účelnému využití nemovitosti při problematickém rozdělení nemovitostí dospěl k závěru, že je namístě při zrušení podílového spoluvlastnictví účastnic přikázat veškeré nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Náhradu příslušející žalované stanovil v souladu s hledisky pro určení obecné ceny, přičemž vzhledem k tomuto způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví odpadl problém s oceněním případného věcného břemene k nově vzniklé nemovitosti.
Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná včas odvolání, v jehož rámci „pro případ, že by se odvolací soud ztotožnil se soudem I.stupně rozsudek potvrdil, žádá žalovaná, aby zároveň připustil proti svému rozhodnutí dovolání". V doplnění odvolání datovaném dne 22. listopadu 1999 pak rozvedla tvrzení o otázce zásadního významu tak, že „zásadní význam rozhodnutí spatřuje žalovaná zejména při řešení otázek vázanosti soudu I. st. právním názorem odvolacího soudu (§226 o.s.ř.) a vázanosti soudu zachovat při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pořadí vypořádání uvedené v ust. §142 odst. 1 obč. zák.".
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí by sice bylo dobře možné, za správný však označil způsob vypořádání provedený soudem prvního stupně proto, že opačný postup by neodpovídal ani velikosti podílů účastníků (3/4 : 1/4), ani účelnému využití věci, takže by neodpovídal podmínkám §142 odst. 1 o.z. Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozhodnutí s odůvodněním, že „i když v písemném podání, a to ve zdůvodnění odvolání žalovaná pro případ potvrzení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem navrhla připuštění dovolání, vzhledem k tomu, že v závěrečné řeči tento návrh neuplatnila, nebylo odvolacím soudem o něm rozhodnuto".
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala dílem z ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř., díle m z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu pro existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnila dále dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolání v této věci není přípustné.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení v této věci trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelce nelze dále přisvědčit, pokud dovozuje přípustnost dovolání s odvoláním na ustanovení §238 odst. 1 ( písm. b) o.s.ř.). Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Popsaná situace je dána předně - podle gramatického výkladu citovaného ustanovení - v případě, kdy předchozí závazný právní názor byl vyjádřen v rozsudku odvolacího, nikoliv dovolacího soudu. Právně závazný názor dovolacího soudu vyjádřený ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu nelze pod pojem odvolacího soudu podřadit. Skutečností zůstává, že byl v plném rozsahu převzat do právně závazného názoru soudu odvolacího, a to v odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 23. července 1997, č.j. 23 Co 250/97-277. Šlo ovšem o právní názor povýtce procesní povahy vztahující se k náležitostem enunciátu rozsudku soudu, potažmo požadavkům vykonatelnosti takového výroku, nezasahující proto do merita věci. Pokud pak odvolací soud tímtéž usnesením zaujal právní názor v otázce, že jsou splněny podmínky pro zrušení podílového spoluvlastnictví, a to formou reálného rozdělení věci, podmínil tento svůj právní názor současně nutnosti provedení celé řady další důkazů, které nemohly zůstat bez vlivu na platnost takto formulovaného právního posouzení věci odvolacím soudem. V tomto směru nutno akcentovat zejména srozumitelně a přehledně vyjádřený pokyn odvolacího soudu nesoucí se k nutnosti nového znaleckého ocenění předmětných nemovitostí, a to s přihlédnutím k požadavku stanovení jejich hodnoty tržní, resp. obecnou cenou. Pokud za této situace soud prvního stupně dalším rozsudkem (vydaným v roce 1999) na základě výrazně odlišných skutkových zjištění, zejména ve vztahu k obecné ceně nemovitostí a protrahujících nedobrých vztahů mezi účastnicemi důvodně ovlivňující závěr o „účelném využití" sporných nemovitostí rozhodl odlišně, než ve svém původním rozhodnutí (z roku 1994), nelze uvedený vztah mezi právním hodnocením odvolacího soudu a tímto pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně úspěšně podřadit pod alternativu uvedenou v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nelze v této souvislosti přehlédnout vůdčí zásadu plynoucí z ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., která dopadá jak na rozhodování soudu prvního stupně, tak na rozhodnutí soudu odvolacího (srov. §211 o.s.ř.). Z toho vyplývající důsledky nemohou zůstat stranou při hodnocení vázanosti soudu nižšího stupně právními závěry soudu vyššího stupně. Ta nastupuje jen za předpokladu shodných skutkových východiskových zjištění, za nichž odvolací (resp. dovolací) soud svůj právně závazný názor formuloval. V případ podstatné změny této východiskové situace nelze o vázanosti soudu nižšího stupně dost dobře uvažovat.
Než přípustnost dovolání nelze v této věci dovodit ani z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud sice ne zcela přiléhavým způsobem odůvodnil absenci svého rozhodnutí (ve výroku samotného potvrzujícího rozsudku) v tom, že dovolání v této věci nepřipouští. Jeho odkaz na nutnost „zopakování" takového procesního úkonu účastníkem „v závěrečné řeči" postrádá oporu v zákonu (srov k tomu výslovnou dikci ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.). Z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání může učinit účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Zákon tak stanoví nejzazší lhůtu k takovému procesnímu úkonu (§41 a násl. o.s.ř. ve spojení s ust. §211 o.s.ř.), nespojuje tedy účinky návrhu na připuštění dovolání až s určitou konkrétní fázi odvolacího řízení (v daném případě podle nesprávného závěru odvolacího soudu až se závěrečným návrhem účastníka před vyhlášením meritorního potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud však musí zkoumat, zda otázka, kterou účastník postupem podle uvedeného ustanovení uplatnil, je otázkou, která činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). O takový případ v posuzované věci nejde.
Ve vztahu k prvně uvedené formulaci žalované nutno odkázat na shora uvedený výklad o vztahu vázanosti soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího stupně. V uvedené podobě byly tyto důsledky vyjádřeny mj. ve Sborníku směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soud ČR 1965-1967 (publikovaném ve Sborníku NS o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha, 1974), který je v této části i nadále použitelný.
Ani v otázce vázanosti soudu legálním pořadím způsobů vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 o.z. nelze dát žalované za pravdu. Případy, kdy reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné byly v judikatuře soudů vyšších stupňů řešeny již za účinnosti dřívější úpravy, jež se od nynějšího právního stavu neliší, přičemž jde o rozhodnutí i nadále použitelná za nyní platného stavu (srov k tomu rozhodnutí č. 54 Sbírky rozhodnutí a stanovisek čs. soudů, ročník 1973, případně rozhodnutí č. 61 téže sbírky, ročník 1968).
Přípustnost dovolání žalované tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout, aniž mohl přikročit k meritornímu zkoumání shora naznačených dovolacích námitek, které dovolatelka uplatnila.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, žalobkyni proto přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v dovolacím řízení, které jsou představovány odměnou za poskytnutí právní pomoci za jeden úkon podle §7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, ve výši 500 Kč při předmětu řízení penězi neocenitelném (§9 odst. 1 téže vyhlášky) jakož i náhrada paušálních výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 75 Kč, úhrnem tedy 575 Kč, splatných na účet právního zástupce žalobkyně (§243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.června 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu