ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1398.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1398/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání H. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z l0.l2.l998, sp.zn. 24 Co l2l/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 7 C 377/93 (žalobkyně H. K. proti žalovaným: l. J. H., a 2. Z. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 8.ll.993, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobkyni odevzdat pozemky parc. č. l06/2 (sad o výměře 3.360 m2) a parc. č. l55 (stavební parcela o výměře 23 m2) v katastrálním území P. Ú. do 3 dnů od právní moci rozsudku a nahradit žalobkyni náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. ze l6.7.l992, čj. 40/3l7/l99l Poz./Hs, byla schválena dohoda, uzavřená mezi žalobkyní a Obecním úřadem P. Ú., podle níž byla žalobkyni vydána také jedna ideální polovina pozemku parc. č. l06/2 a parc. č. l55 v obci a katastrálním území P. Ú., a to podle zákona č. 229/l99l Sb. Zbývající ideální poloviny uvedených pozemků jsou ve vlastnictví žalobkyně na základě darovací smlouvy z 20.2.l986, jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v Kladně pod sp.zn. R I V l65/87. Uživateli pozemků parc. č. l06/2 a parc. č. l55 jsou oba žalovaní, kteří odmítli uzavřít se žalobkyní nájemní smlouvu ohledně uvedených pozemků.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Uváděli, že v žalobě žalobkyně uvedené pozemky mají v náhradním užívání podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., takže jsou oprávněni tyto pozemky užívat ve stejném rozsahu, v jakém by to náleželo vlastníku tohoto náhradního pozemku. Žalovaní poukazovali i na to, že na těchto pozemcích provedli řadu úprav jako oplocení, přesazení stromů, postavení rekreační chaty apod.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 28.3.l995, čj. 7 C 377/93-20, byla žaloba žalobkyně zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do l5 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 30.5.l996, sp.zn. l6 Co 332/95, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nálezem Ústavního soudu ČR z l5.l.l997, IV. ÚS 258/98, byl rozsudek Krajského soudu v Praze z 30.5.l996, sp.zn. l6 Co 332/95, zrušen.
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu bylo uvedeno, že soudy obou stupňů v této právní věci ponechaly při svém rozhodování zcela stranou určující aspekt, že totiž vznik práva na náhradní užívání podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu pozemkových úprav. Tento projekt schvaloval, šlo-li o pozemkové úpravy prováděné na návrh zemědělského závodu tehdejšího socialistického sektoru, zemědělský odbor rady bývalého okresního národního výboru za účasti zástupce bývalého místního národního výboru. Jestliže šlo o pozemkové úpravy prováděné z moci úřední, zemědělská správa rady bývalého krajského národního výboru schvalovala projekt po vyjádření výkonného orgánu místního národního výboru a zemědělského odboru rady okresního národního výboru. Kompetence místního národního výboru byly v citovaném vládním nařízení vymezeny v ustanoveních §3, §6 odst. 2 písm. c/ a §l5; žádné z těchto ustanovení neupravuje však jejich rozhodovací pravomoc v těchto věcech. Důkazní materiál, který měly v daném případě soudy obou stupňů k dispozici, je neopravňoval k závěru, že pozemky uváděné žalobkyní jsou vskutku zatíženy existencí práva náhradního užívání, opravňujícího náhradního uživatele k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by to náleželo vlastníku tohoto náhradního pozemku, a trvale spojeného s vlastnictvím pozemku, za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání (§9 odst. 2 vládního nařízení č. 47/l955 Sb.). To mimo jiné dále znamená, dovozoval Ústavní soud ČR, že ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neměla být v projednávané věci vůbec uplatňována, neboť tato ustanovení předpokládají existenci práva náhradního užívání, které z obsahu spisu (Okresního soudu v Kladně, sp.zn. 7 C 377/93) nebylo možné dovodit. Z tohoto důvodu není dána ani skutková podstata uvedená v ustanovení §74 zákona č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu ČR, umožňující spolu s ústavní stížností podat i návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb. bylo totiž za daného stavu věci pro posouzení ústavní stížnosti zcela irelevantní. Ústavní soud posléze dovozoval, že tím, že soudy obou stupňů nedbaly podmínek kladených na vznik náhradního užívání pozemků, porušily článek 95 odst. l Ústavy ČR, jakož i ústavně zaručené právo na ochranu podle článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto z těchto důvodů vyhověl ústavní stížnosti H. K. a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci podle ustanovení §82 odst. l písm. a/ zákona č. l82/l993 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Krajský soud v Praze rozsudek z l0.l2.l998, sp.zn. 24 Co l2l/97, jímž znovu potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně z 29.3.l995, čj. 7 C 377/93-20. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 2.850,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že je vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ČR, že totiž výměrem bývalého Místního národního výboru v P. Ú. z 26.6.l957, čj. l57/Zem/57, nemohlo dojít ke zřízení práva náhradního užívání J. Č. (právnímu předchůdci žalovaných) k pozemku parc. č. l06/2 v P. Ú. ve smyslu ustanovení vládního nařízení č. 47/l955 Sb. Protože se však Ústavní soud ČR při svém rozhodování nezabýval otázkou vzniku práva náhradního užívání ve smyslu ustanovení §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb., pokládal odvolací soud za potřebné doplnit dokazování v odvolacím řízení, a to vyžádáním si zprávy od Pozemkového úřadu v K., zjištěním obsahu rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 25.6.l997, čj. 44 Ca 273/96-23, dále zjištěním obsahu rozhodnutí ČR a Ústředního pozemkového úřadu z 22.4.l998, sp.zn. 2468/97-3l53, a vyžádáním si další zprávy od Ministerstva zemědělství ČR a ústředního pozemkového úřadu o poznatcích a podkladech o hospodářsko-technických úpravách v katastrálním území P. Ú., okres K. Tyto provedené důkazy a jejich zhodnocení nepřinesly podle názoru odvolacího soudu změnu ve zjištěném skutkovém stavu, jak byl uveden v rozsudku soudu prvního stupně; pokud byly zjištěny nové skutečnosti, pak pouze doplňovaly správně zjištěný rozhodný skutkový děj.
Odvolací soud dovozoval, že podle výsledků provedeného dokazování je žalobkyně vlastnicí sporných pozemků, které užívají žalovaní, ale podle názoru odvolacího soudu nelze v tomto užívání spatřovat neoprávněné zásahy do vlastnického práva žalobkyně.
V katastrálním území P. Ú., okres K., byly v roce l95l fakticky uskutečněny hospodářsko-technické úpravy pozemků; v jejich rámci dali právní předchůdci žalovaných - M. a J. Č. ke zcelení k dispozici svůj pozemek č. kat. ll4/2, který byl vtělen do tzv. honu a byl obhospodařován státním statkem až do roku l993, kdy byl vrácen žalovaným jako právním nástupcům J. a M. Č. Náhradou za pozemek č. kat. ll4/2 bylo J. a A. Č. umožněno od roku l95l užívat pozemek parc. č. l06/2 v P. Ú.; na tento pozemek přesadili na základě povolení z roku l95l stromy ze zceleného pozemku, v roce l952 rovněž na základě povolení pozemek oplotili a v roce l954 na základě vydaného stavebního povolení na něm postavili rekreační chatu. Ke směně pozemků č. kat. l06/2 a č. kat. ll4/2 na základě hospodářsko-technické úpravy pozemků však od roku l95l nedošlo.
S poukazem na ustanovení §l odst. l a 2 vládního nařízení č. 47/l955 Sb., na ustanovení §32 vyhlášky č. 27/l958 Úředního listu a na ustanovení §32 vyhlášky č. 27/l958 Úředního listu dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdci žalovaných v roce l95l pozbyly možnost užívat jimi vlastněný pozemek č. kat. ll4/2 v P. Ú., který byl zcelen do většího půdního celku za účelem jeho dalšího obhospodařování státním statkem; náhradou jim bylo umožněno užívat náhradní pozemek č. kat. l02/2, ale v konečné fázi zcelování nedošlo ke směně vlastnických práv k uvedeným pozemkům, neboť nebylo ničím prokázáno, že se tak skutečně stalo; právním předchůdcům žalovaných vzniklo však k pozemku parc. č. l06/2 právo náhradního užívání. Toto právo zůstalo, podle názoru odvolacího soudu, zachováno až do schválení návrhu pozemkové úpravy daného katastrálního území ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb. Právo náhradního užívání v sobě zahrnovalo oprávnění pozemek užívat ve stejném rozsahu jako vlastník (včetně oprávnění provádět na něm stavby) s vyloučením možnosti jeho zatížení a zcizení (§9 odst. 2 vládního nařízení č. 47/l955 Sb.).
Odvolací soud posléze poukazoval na to, že v době jeho rozhodování nenastal zákonný předpoklad zániku práva užívání žalovaných ke sporným pozemkům, když nebyl schválen návrh pozemkové úpravy. Žalovaní tedy užívají pozemek žalobkyně z titulu zatížení uvedených pozemků právem náhradního užívání svědčícího žalovaným, vzniklého podle dříve platné právní úpravy (srov. §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb.).
Odvolací soud kromě toho poukazoval na to, že pozemek parc. č. l55 v P. Ú., který je veden jako zastavěná plocha, je zastavěn stavbou, která je ve spoluvlastnictví žalovaných; a tato stavba byla zbudována oprávněně a nejde tu o neoprávněnou stavbu. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že právní úprava neposkytuje žalobkyni hmotně právní oprávnění docílit vyklizení uvedených pozemků parc. č. l06/2 a parc. č. l55. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně, potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §2l9 občanského soudního řádu.
Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. l a §l42 odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. l77/l996 Sb.
K vyslovení přípustnosti dovolání přikročil odvolací soud, protože své rozhodnutí pokládal za rozhodnutí, jež má po právní stránce zásadní právní význam z hlediska řešení otázky použitelnosti ustanovení §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb. na pozemkové úpravy provedené před jeho účinností.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 24.3.l999 a dovolání bylo ze strany žalobkyně podáno u Okresního soudu v Kladně dne 9.4.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazovala na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vykládal ustanovení §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb., které stanovilo, že "pozemkové úpravy provedené v souladu s účelem sledovaným tímto nařízením se považují za provedené podle tohoto nařízení". Hospodářsko-technické úpravy byly v obci P. Ú. započaty v roce l95l, tedy za účinnosti zákona č. 47/l948 Sb.; tyto úpravy nebyly dokončeny do doby zrušení zákona č. 47/l948 Sb. vládním nařízením č. 47/l955Sb. Odvolací soud vycházel z právního názoru, že opatření učiněná před účinností vládního nařízení č. 47/l955 Sb. sledovala tentýž účel, který má na zřeteli vládní nařízení č. 47/l955 Sb., takže za účinnosti vládního nařízení č. 47/l955 vzniklo i žalovaným právo náhradního užívání pozemku; odvolací soud však neuvedl jaké opatření tu bylo před účinností vládního nařízení č. 47/l955 Sb. provedeno, a k jakým z nich se váže použití ustanovení §20 tohoto vládního nařízení. V soudním řízení nebylo prokázáno, že by došlo k potvrzení scelovacího plánu, ani nebylo vydáno rozhodnutí o odevzdání náhradních pozemků do zatímního užívání (§60 zákona č. 47/l948 Sb.). Podle názoru dovolatelky tedy právním předchůdcům žalovaných nevzniklo právo k pozemku, který je sporný mezi účastníky tohoto řízení, vládního nařízení č. 47/l955 Sb. nedošlo v daném případě ke schválení projektu pozemkových úprav, třebaže nepochybně bylo předpokládáno u těchto neskončených úprav jejich dokončení podle nové právní úpravy.
Dovolatelka je pak toho názoru, že nevzniklo-li právním předchůdcům žalovaných právo užívání k pozemku parc. č. l06/2 v P. Ú. před účinností vládního nařízení č. 47/l955 Sb. a nebyly následně splněny podmínky vzniku práva užívání ani podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., nelze tu výkladem dovozovat existenci tohoto práva užívání.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; viz článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. l občanského soudního řádu, protože odvolací soud výrokem svého rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Také v daném případě přezkoumával dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. l a §239 odst. l občanského soudního řádu v rozsahu daném vymezením přípustnosti dovolání ve výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. z hlediska "použitelnosti ustanovení §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb. na pozemkové úpravy provedené před jeho účinností".
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení dříve platného nařízení vlády č. 47/l955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, která se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zaniká právo náhradního užívání (podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků) dnem schválení návrhu pozemkové úpravy (zákon č. 284/l99l Sb. ve znění zákona č. 38/l993 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 38/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že zákon č. 229/l99l Sb. nestanovil bez dalšího zánik užívání zřízeného podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb.; k tomuto zániku předpokládá splnění podmínky schválení návrhu pozemkové úpravy. Skutečnost, že vládní nařízení č. 47/l955Sb. bylo s účinností od l5.7.l99l zrušeno zákonem č. 284/l99l Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, znamená jen to, že nelze již provádět pozemkové úpravy podle zrušeného vládního nařízení č. 47/l955 Sb., nýbrž pouze podle zákona č. 284/l99l Sb. Nedotýká se dříve vzniklých vztahů mezi uživateli náhradních pozemků a vlastníky těchto pozemků.
V daném případě bylo již nálezem Ústavního soudu ČR z l5.l.l997, IV. ÚS 258/96, zaujat právní závěr, že v projednávané právní věci nevzniklo náhradní užívání pozemku právních předchůdců žalovaných za účinnosti vládního nařízení č. 47/l955Sb., protože v této době byl vznik uvedeného práva spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu pozemkových úprav, k čemuž podle stavu spisu nedošlo.
V dalším průběhu řízení se odvolací soud dále zabýval tím, jaké právní důsledky má skutečnost, že právní předchůdci žalovaných užívali v žalobě žalobkyně uváděný pozemek jako náhradní pozemek již od roku l95l. Za této situace pak odvolací soud dospěl k závěru, že je tu třeba projednávanou právní věc posoudit vzhledem k ustanovení §20 vládního nařízení č. 47/l955 Sb., podle něhož "pozemkové úpravy provedené v souladu s účelem sledovaným tímto nařízením se považují za provedené podle tohoto nařízení". Výklad, který k tomuto ustanovení odvolací soud učinil, neodporuje jeho slovnímu znění a také výsledky dokazování v řízení před soudy obou stupňů nedoložily žádné poznatky o tom, že by pozemková úprava ohledně pozemků (uváděných žalobkyní), které byly jako náhradní dány právním předchůdcům žalovaných za jejich původní pozemek č. kat. 114/2 v P. Ú. (jenž byl dán k scelení pozemků v této obci), bylo možné označit za úpravu, která nebyla v souladu s účelem sledovaným vládním nařízením č. 47/l955 Sb. Nejeví se proto výklad ustanovení §20 nařízení č. 47/l955 Sb. odvolacím soudem jako neodpovídající znění tohoto ustanovení a posouzení projednávané právní věci s použitím citovaného ustanovení jako náhradní užívání pozemku č. kat. l0/2 a č. kat. l55, které vzniklo za účinnosti zákona č. 47/l948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovacího zákona), ale ve smyslu ustanovení §20 nařízení č. 47/l955 Sb. je nutno je považovat za náhradní užívání pozemků provedené podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., nelze jednoznačně hodnotit jako nesprávné právní posouzení věci.
Jestliže však právním předchůdcům žalovaných a žalovaným samotným svědčilo právo náhradního užívání pozemku podle vládního nařízení č. 47/l955 Sb., pak ovšem užívání tohoto náhradního pozemku nebylo možné posuzovat jako neoprávněný zásah do vlastnických práv žalobkyně k tomuto pozemku (srov. k tomu např. č. 65/l972, str. 230, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zánik práva náhradního užívání pozemku je pak stanoven v §22 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb. za splnění předpokladu tam uvedeného.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (§243b odst. l občanského soudního řádu), jak se toho dovolatelka domáhala. Dovolací soud neshledal tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková