ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1426.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1426/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská ul. 15, o zaplacení finanční náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 63/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2000, č.j. 55 Co 10/2000-43, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 1999, č.j. 20 C 63/99-19, jímž byla zamítnuta žaloba na poskytnutí finanční náhrady za 3/80 domu čp. 1811 na stavební parcele č. parc. 1747, 3/80 stavební parcely č. 1747, to vše v kat. území N. M. - obec P., zapsané na LV 1170 ve výši 1.000.000 Kč.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně v tom, že matka žalobce a jeho sestry D. O. byla vlastnicí 3/40 domu čp. 1811 se stavební parcelou č. parc. 1747 v kat. území N. M. - obec P., které byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb. sestře žalobce D. O. Jmenovaná pak tyto nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 4. února 1994 na O. s. p. z. a v. Č. a M. za 878.500 Kč. Žalobce se stal oprávněnou osobou až podle nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jako český občan, který neměl trvalé bydliště v ČR. Sestra žalobce přes výzvu předmětné nemovitosti mu nevydala a žaloba, kterou se žalobce domáhal vydání 3/80 předmětných nemovitostí nebo vyplacení kupní ceny, byla zamítnuta s tím, že žalobce se může domáhat náhrady u Ministerstva financí ČR. Předmětnou žalobou se žalobce domáhal právě zaplacení finanční náhrady za 3/80 předmětných nemovitostí s tím, že splňuje všechny předpoklady pro vyhovění jeho nároku a jedná se o nemovitosti, které nelze vydat. Odvolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně v tom, že rozhodující je okolnost, že nemovitost byla vydána, a to sestře žalobce jako jediné oprávněné osobě. Nelze proto uložit opětovně povinnost státu nemovitost vydat, resp. uhradit za ni náhradu. Okolnost, že žalobce se dodatečně stal rovněž oprávněnou osobou, nemůže mít následky vůči státu, jestliže žalobci přísluší právo požadovat odpovídající náhradu po oprávněné osobě, které věc byla již vydána. Popsaná situace nepředstavuje případ, kdy nemovitost nelze vydat ve smyslu §13 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k existenci rozdílných právních názorů na tuto otázku připustil odvolací soud výrokem svého rozsudku dovolání proti němu. Učinil tak s odkazem na opačné stanovisko vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 1999, č.j. 30 Co 182/98-76. V něm jiný senát odvolacího soudu zaujal výklad, podle něhož případ, kdy po přijetí nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., věc, která byla vydána původně oprávněné osobě, je ve vlastnictví třetí osoby, takže ji nelze vydat, je třeba řešit za použití analogie a aplikovat ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o poskytnutí finanční náhrady. Tím lze zachovat rovnocenné postavení oprávněných osob, které nárok na vydání mohly uplatnit nejdříve k 1. listopadu 1994 vůči ostatním oprávněným osobám. Stát je totiž garantem ústavnosti přijatého zákona, takže pokud zrušil určité diskriminační rozhodnutí až opožděně, měl by nést i následky spojené s tímto krokem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatele se on nemůže dnes již domáhat svého nároku proti původní jediné oprávněné osobě, ježto v jeho případě byl již vynesen pravomocný zamítavý rozsudek o takovém nároku, jehož existence další nové žalobě brání. Nastal proto stav, kdy věc nelze vydat, takže žalobci přísluší nárok podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel dále poukazoval na nápadnou časovou koincidenci související s relativně rychlým skončením sporu ohledně jeho žaloby proti D. O. ve věci 16 C 290/95 Obvodního soudu pro Prahu 2, v níž bylo rozsudkem rozhodnuto již 11. listopadu 1996, proti jiným nárokům téhož restituenta, které byly vyřizovány pomaleji. Poukazoval na absurdní důsledky vedoucí k tomu, že ač respektoval požadavek zákona ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nemá dnes možnost dosíci svého zákonného nároku vůbec. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání v této věci bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., dovolání obsahuje dostatečná tvrzení nesoucí se k uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání v souladu s ustanovením §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení v této věci bylo postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Stejně tak se nenabízí závěr o existenci jiné, než v §237 odst. 1 o.s.ř. uvedené vadě, ke které by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. musel přihlédnout z úřední povinnosti a která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zbývá proto posoudit správnost závěrů odvolacího soudu, jež tvoří předmět dovolacího přezkumu, a to v otázce, zda stav, kdy po přijetí nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. ocitla se věc, vydaná původně oprávněné osobě, ve vlastnictví třetí osoby, představuje situaci podřaditelnou pod možnost uvedenou v ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon\") s důsledky povinnosti státu poskytnout finanční náhradu osobě, která podle uvedeného nálezu stala se dodatečně rovněž oprávněnou osobou podle tohoto zákona. V tomto směru dospěl dovolací soud k závěru, že stanovisku dovolatele vyjádřeném v dovolání nelze přisvědčit.
Účelem zákona podle jeho preambule a úvodního ustanovení §1 je dosáhnout zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v oblastech v tomto ustanovení vyjmenovaných v rozhodném období. Pro oblast občanskoprávních a správních vztahů zvolil pak zákon formu vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady (nehledě k zrušení některých správních aktů, popřípadě úpravám v oblasti sociálního zabezpečení). Tyto nároky (zejména majetkové) se podle zákona realizovaly uložením povinnosti subjektům, označeným jako „povinné osoby\" k vydání věcí, případně ve stanovení povinnosti státu poskytnout finanční náhradu v případech stanovených zákonem. Zákon nezaložil bezvýjimečnou povinnost k nápravě některých křivd formou vydání věci, neboť z důvodů zřejmě širších společenských dopadů a respektování oprávněných zájmů jiných subjektů, případně veřejného zájmu, stanovil řadu případů, v nichž věc nelze vydat (srov. §8 zákona). Pro ten případ stanovil pak náhradně v ustanovení §13.zákona právo oprávněných osob na finanční náhradu. Podle odstavce prvního zmíněného ustanovení se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona. Vzhledem k systematickému a gramatickému výkladu zákona je proto třeba rozumět ustanovení §13 odst. 1 zákona tak, že založil nárok oprávněných osob na finanční náhradu jen v případě, kdy nemovitost nelze vydat, a to z důvodů v zákoně vysloveně uvedených, jmenovitě v ustanovení §8 zákona. Otázky kategorizace oprávněných osob, případně plurality na jejich straně, vyřešil zákon již v ustanovení §3 odst. 1 až 6, aniž by z této úpravy bylo možno dovodit právo některé z více oprávněných osob, které z nejrůznějších důvodů svůj nárok zavčas neuplatnily (lhostejno zda vědomě či nedopatřením, např. pro zanedbání povinnosti učinit včas výzvu k vydání věci apod.). Již z dosud uvedeného je zřejmé, že zákon koncipoval řešení otázek nápravy některých křivd zásadně jako úpravu nároků mezi oprávněnými osobami a osobami povinnými, respektive subsidiárně státem, aniž by pro případ neuspokojení některé z oprávněných osob založil náhradní povinnost státu k uspokojení některé z takových opomenutých oprávněných osob či osob, které z různých naznačených důvodů své nároky zavčas neuplatnily. Uvedený výklad odpovídá zásadnímu, pro posouzení restitučních nároků jedině významnému, vztahu mezi osobami, které utrpěly z důvodů v zákoně uvedených určitou újmu v rozhodném období způsoby tam uvedenými, a mezi státem, který na sebe vzal povinnost k částečné nápravě některých těchto křivd. Horní hranicí nároků oprávněných osob je tedy buďto vydání samotné věci státem původně odňatým (s modifikacemi vyplývajícími ze zákona) nebo poskytnutí zákonem, respektive navazujícími zákony, stanovené finanční náhrady. Tento důsledek je rozhodující pro posouzení nároků oprávněné osoby z hlediska ustanovení §13 zákona. Ani extenzívním výkladem nelze totiž dospět k závěru, že by státu vznikla po změně zákona provedené shora uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR povinnost k výplatě finanční náhrady v případech, kdy stát (resp. příslušná povinná osoba) věc reálně cestou dobrovolnosti, na základě dohody vydala. Pro takový závěr platná úprava podklad neposkytuje.
Aplikováno na posuzovaný případ nutno přisvědčit právnímu hodnocení odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), které správně s odkazem na okruh účastníků tohoto řízení (mezi žalobcem jako osobou oprávněnou a mezi státem, při předmětu řízení vymezeném skutkovými tvrzeními dovolávajícími se aplikacemi §13 zákona), dovodily, že nejsou dány podmínky pro přiznání finanční náhrady podle posledně citované zákonné úpravy. Předmět vydání byl totiž vydán jiné oprávněné osobě, resp. výlučně oprávněné osobě, která v době podpisu dohody měla takové postavení, čímž došlo k uspokojení zákonného nároku ve vztahu mezi touto oprávněnou osobou a povinnou osobou. Podmínky pro přiznání finanční náhrady nejsou dány proto, že ohledně věci, jež byla předmětem vydání, nebyl dán žádný z důvodů bránících jejímu vydání uvedený v §8 zákona. Námitky dovolatele nesoucí se k údajné nemožnosti dosíci uspokojení svých nároků vůči další oprávněné osobě (jeho sestře) jsou takto z hlediska předmětu řízení a rozsahu dovolacího přezkumu nepřípadné. Na stát jako subjekt povinný k úhradě finanční náhrady podle §13 zákona nelze totiž přenášet důsledky plynoucí z toho, že mezi dvěma (resp. více) oprávněnými osobami nedošlo k dohodě, případně úspěšnému vyřešení jejich vzájemných nároků, pro jejichž narovnání zákonná úprava jinak poskytuje dostatečnou možnost. Hodnocení těchto vztahů se ovšem vymyká rozsahu dovolacího přezkumu v této věci, v níž prvá z oprávněných osob není účastníkem řízení, přičemž ani předmět řízení netýká se nároků žalobce vůči této oprávněné osobě.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce v dovolacím řízení neměl úspěch, žalované však zřejmě v souvislosti s podáním dovolání žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková