ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1450.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1450/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Júlie Muránské, v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 73.945,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 193/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 1999, č.j. 20 Co 597/99-67, takto:
I. Zamítá se dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 1999, č.j. 20 Co 597/99-67, jímž byl změně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. července 1999, č.j. 24 C 193/95-55 tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně dále uložené povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 73.945,75 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, s 18% úroky od 15.7.1997 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 14. července 1999, č.j. 24 C 193/95-55, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 73.945,785 Kč, z toho 10.000 v hotovosti a 63.145,75 v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, s 18 % úroky od 15. 7. 1997 do zaplacení. Změnil dále uvedený rozsudek co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dalších 73.945,75 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, s 18 % úroky od 15. 7. 1997 do zaplacení tak, že v této části žalobu zamítl. Vyslovil konečně, že ve výroku o zamítnutí žaloby zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkal se odvoláním nedotčený zamítavý výrok žalobního žádání, podle něhož žalobkyně požadovala, aby jí byla přiznána náhrada v akciích znějících na majitele, které by byly veřejně obchodovatelné a byly vydané v zaknihované podobě.
Odvolací soud takto rozhodl po zjištění, že žalobou podanou dne 30. září 1994 u soudu prvního stupně se žalobkyně domáhala zaplacení finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. na základě tvrzení, že žalobkyně byla vlastnicí ideální čtvrtiny domu čp. 67 v P., P. n., se stavební parcelou č. parc. 80 v kat. úz. P., jak byly tyto nemovitosti zapsány ve vložce pozemkové knihy pro obec a kat. území P. Vlastnicí další ideální čtvrtiny těchto nemovitostí byla matka žalobkyně, vlastnicí zbývající ideální jedné poloviny byl J. K., strýc žalobkyně, zemřelý 29. 4. 1965. Z těchto nemovitostí byla část blíže popsaná v žalobě odňata původním vlastníkům odňata výměrem J. n. v. v P. z 8. 9. 1950, a to podle vládního nařízení č. 296/1948 Sb. Samotný dům čp. 67 se zbytkem stavební parcely byl odňat rozhodnutím finančního odboru ONV v P. z 5. 9. 1962. Ohledně těchto nemovitostí došlo pak k dobrovolnému vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. dohodou registrovanou bývalým Státním notářstvím v Pardubicích dne 19. 4. 1991 pod RE 166/91. Matka žalobkyně E. K. zemřela 16. 9. 1971, oprávněnou osobou k vydání ideální poloviny po J. K. byla jeho dcera H. K. K náhradě za vyvlastněné části nemovitostí nikdy nedošlo.
Tato zjištění hodnotil odvolací soud - v části týkající se měnícího zamítavého výroku - tak, že původními spoluvlastníky odňatých věcí byla žalobkyně k jedné ideální čtvrtině, její matka rovněž k ideální čtvrtině, vzhledem k jejímu úmrtí před počátkem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. stala se pak oprávněnou osobou žalobkyně jako dcera původní vlastnice spoluvlastnického podílu. Naproti tomu pokud jde o ideální polovinu bývalého spoluvlastníka J. K. (bratra otce žalobkyně F. K.) který se vzhledem k datu svého úmrtí rovněž počátku účinnosti citovaného zákona nedožil, nastupovala jako oprávněná osoba jeho dcera H. K. Tato bydlí na území republiky, nárok na finanční náhradu za nemovitosti, které vydání nepodléhaly, což byla okolnost mezi účastníky nesporná, však neuplatnila. Odvolací soud proto dovodil, že žalobkyně je „oprávněnou osobou ve vztahu k polovině nemovitosti podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jako původní spoluvlastnice jedné čtvrtiny nemovitostí a podle §3 odst. 4 písm. c) téhož zákona k další čtvrtině nemovitostí, která patřila její zemřelé matce. V žádném případě však nemůže být oprávněnou osobou podle §3 odst. 4 písm. e) cit. zákona, podle něhož oprávněnými osobami jsou sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, a zemřel-li některých z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti. Jestliže dcera J. K. neuplatnila restituční nárok podle §3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994, nemohla se stát žalobkyně oprávněnou osobu podle §3 odst. 4 písm. e) zákona\". Proto žalobkyni přiznal pouze polovinu finanční náhradu za nemovitosti nepodléhající vydání, a to na základě znaleckého ocenění znalce J. K.
Proti měnícímu zamítavému výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Proti právním závěrům odvolacího soudu namítala, že zákon č. 87/1991 Sb., v platném znění, stanoví v §3 odst. 4 pořadí oprávněných osob, podle něhož je možno určit posloupnost oprávněných osob k témuž nároku, pokud k němu podala své výzvy v zákonné lhůtě. To však nelze vykládat tak, že by například u nároků závětních dědiců se nemohli stát oprávněnými osobami děti a manžel původního vlastníka (pokud by byli osobami odlišnými od závětního dědice), neboť by jim v tom zabránila pouhá nečinnost dědice ze závěti, kterého zákon určil jako osobu oprávněnou na prvém místě. Protože v této věci H. K. jako dcera J. K. (vlastníka ideální jedné poloviny) neuplatnila, nastoupila jako oprávněná osoba žalobkyně ve smyslu §3 odst. 4 písm. e) zákona. Pořadí žalobkyně jako osoby naposledy vyjmenované v citovaném ustanovení není proto pro posouzení jejího nároku rozhodné. Zákon nehovoří o tom, že by právo oprávněné osoby v nižším stupni pořadí zanikala pouze z toho důvodu, že nárok mohla uplatnit jiná oprávněná osoba ve vyšším stupni pořadí. Dovolávala se analogie ustanovení §5 odst. 5 zákona, podle něhož byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uspokojeny nebyly, uplatnit u soudu své nároky vůči osobám, jimž věc vydána byla. Proto toto ustanovení analogicky platí i pro případ finanční náhrady za nemovitost. Poukazovala v této souvislosti na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhla proto zrušení dovoláním napadeného výroku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a obsahuje dostatečná tvrzení nesoucí se k existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (§242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení je představován omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Předmětem dovolacího přezkumu v této věci je proto posouzení správnosti výkladu odvolacího soudu, pokud jde o posloupnost oprávněných osob uvedených v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.(dále jen „zákon\").
Zákon v ustanovení §3 odst. 4 vyjmenovává okruh oprávněných osob v určitém taxativním, nezaměnitelném pořadí vlastníků. Smyslem citovaného ustanovení je „obnovit\" vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem státem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo dříve (t.j. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. „prvotním\" oprávněným osobám (§3 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto bylo-li původně (spolu)vlastníků věcí více, je „věcí\" vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. „odvozené\" oprávněné osoby (§3 odst. 4 zákona) mohou - logicky vzato - vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž ony svá práva na vydání věci odvozují. Nemůže se jim tak dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi, tak nemůže „přirůst\" podíl po jiném ze spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal osob uvedených v §3 odst. 4 zákona č. 87/l991 Sb., či tyto osoby nárok na vydání věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich právního předchůdce) neuplatnily. Podal-li výzvu k vydání „věci\" jen některý ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného „přirůstá\" ostatní ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují, rovným dílem. Nezbytné ovšem je, jak již bylo vyloženo shora, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (srov. k tomu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 374/98, publikovaného ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek téhož soudu, ročník 1999, sešit č. 6, str. 283.).
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se o právě uvedených právních závěrů vyjádřených v citovaném rozsudku. Aplikováno na projednávanou věc, uplatnila žalobkyně - v souladu s žalobními tvrzeními - právo na vydání věcí, představované dílem ideální jednou čtvrtinou spoluvlastnického podílu, jež jí náležel v době odnětí věci státem, dílem ideálnou jednou čtvrtinou spoluvlastnického podílu, jež náležel výlučně její matce, která se účinnosti zákona nedožila. Tomu odpovídá kvalifikace jejich nároků podle §3 odst. 1, resp. §3 odst. 4 písm. c) zákona. Pokud dále požadovala žalobkyně rovněž vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí, tyto je třeba považovat za samostatnou věc ve smyslu práva (§118 o.z.). čemuž odpovídá samostatné posuzování okruhu oprávněných osob nastupujících po původním vlastníku takového spoluvlastnického podílu. Tím byla (s ohledem na úmrtí původního spoluvlastníka dne 29. 4. 1965, tedy před účinností zákona) dcera původního vlastníka H. K. (§3 odst. 4 písm. c) zákona), která ovšem svůj nárok řádně a včas neuplatnila. Pokud žalobkyně dovozovala svůj nárok na vydání věci z titulu existence příbuzenského vztahu k J. K., svému otci, tedy bratru původního vlastníka, pak šlo okruh oprávněných osob v jiné kategorii, totiž vyjmenované v ustanovení §3 odst. 4 písm. e) zákona. Nepřichází proto do úvahy aplikace ustanovení §3 odst. 3 zákona, jež míří na jiný případ, totiž pluralitu oprávněných osob, tj. osob nastupujících po původním vlastníkovi v jediné skupině, nikoliv na případ „odvozených\" oprávněných osob, jako je tomu v dané věci. Argumentace dovolání v tomto směru je nepřípadná, stejně jako pokus konstruovat právní nárok žalobkyně ze systematického výkladu skutkově odlišných podstat vztahujících se na založení titulu oprávněných osob v případě dědění ze závěti apod.
Pro úplnost je třeba dodat, že rovněž tak nepřiléhavý je odkaz dovolatelky na závěry vyplývající jinak z rozhodnutí publikovaného pod č. 28, ročníku 1996 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR. Podle právní věty tohoto judikátu „při vydání věci není rozhodné zjištění, zda jako další oprávněné osoby nepřicházejí v úvahy osoby uvedené v dřívějším nebo stejném pořadí (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), ale zjištění, že takové osoby nepodaly do dne účinnosti dohody o vydání věci povinné osobě výzvu k vydání věci (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), případně že tuto výzvu nepodaly před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.\". Závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí řeší totiž důsledek odlišné skutkové situace, a sice střet nároků více oprávněných osob, byť i uvedených v odlišném pořadí v citovaném zákoně, jejichž nárok nebyl uspokojen, jinak vyjádřeno, které sice své nároky vyplývající z tohoto zákona uplatnily, avšak nesprávným postupem ze strany povinné osoby nebyl jejich nárok uspokojen. Jde proto o hodnocení vztahu mezi jednotlivými oprávněnými osobami a povinnou osobou, nikoliv o řešení nároků oprávněné osoby, jíž příslušel pouze nárok původního vlastníka, případně oprávněné osoby „odvozené\" a další oprávněné osoby, respektive „odvozené\" oprávněné osoby po takovém původním vlastníkovi, která své právo neuplatnila vůbec. V posuzované věci ke střetu nároků více oprávněných osob (ať původních vlastníků či osob z práv původního vlastníka restituční nárok odvozujících) nepřichází do úvahy pro zánik nároků ze strany H. K., jak bylo shora uvedeno.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní hodnocení odvolacího soudu v této věci je správné. Dovolací soud proto dovolání v rozsahu, jímž byl rozsudek odvolacího soudu napaden, zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková