ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1472.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1472/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Z. H., B) A. H., proti žalované S. z. š. s. s. v M. B., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 594/92-129, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č.j. 28 Co 603/99-153 a 28 Co 614/99-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. dubna 1999, č.j. 7 C 594/92-129, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. června 1999, č.j. 7 C 594/92-135, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vydání domu čp. 577/II a pozemku parc. č. 1986/1 v kat. území M. B. a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř. Podle dovolatelky místně příslušným k projednávání žaloby byl Okresní soud v Mladé Boleslavi, avšak věc byla postoupena k projednání Okresnímu soudu v Nymburce. Stalo se tak proto, že žalobkyně byla původně soudkyní z lidu, později jako přísedící. Nyní pak (až do současné doby) je přísedící Krajského soudu v Praze. Proto odvolání žalované neměl projednávat Krajský soud v Praze, ale věc měla být postoupena k projednání jinému odvolacímu soudu. Z těchto důvodů navrhla dovolatelka zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a a přikázání věci za podmínek podle §11 odst. 3 o.s.ř. příslušnému odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně ve všech případech vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (důvody zmatečnosti), a to proti rozhodnutí odvolacího soudu (lhostejno zda proti rozsudku či usnesení). Existence zde uvedených důvodů přípustnosti zakládá současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
V této věci dovolatelka výslovně tvrdí přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Případy vyloučení soudců jsou upraveny předně ustanovením §14 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak (§14 odst. 2 o.s.ř.). Účastníkům přísluší právo vyjádřit se o osobách soudců, skutečnosti, pro které je soudce vyloučen, jsou povinni sdělit neprodleně (§15 odst. 2 o.s.ř.). O tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§16 odst. 1 věta první o.s.ř.). Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu )§16 odst. 2 o.s.ř.). Uvedená ustanovení vztahují se nejen na soudce z povolání, ale rovněž na soudce přísedící (srov. §4 odst. 1 až 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích) to vše za předpokladu, že jde o věc, v níž pojmově vůbec přichází do úvahy účast soudce přísedícího.
Důsledky vyplývající ze shora uvedených ustanovení nelze ponechat stranou při výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Už z gramatického výkladu tohoto ustanovení se totiž nabízí závěr, že za důvod zmatečnosti (zakládající obecně přípustnost dovolání, a v případě jeho prokázání rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) lze považovat jen takový stav, kdy rozhodnutí soudu bylo vydáno osobou soudce, ohledně něhož v důsledku zjištění skutečností předvídaných shora uvedenými ustanoveními bylo vysloveno senátem nadřízeného soudu, že je z projednávání věci vyloučen. Pojmově je proto vyloučeno, aby k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. postačovalo pouhé podezření některé z účastníků řízení o tom, že v jeho věci jsou dány podmínky pro vyloučení konkrétního soudce (ať už soudce z povolání nebo soudce přísedícího), případně pro delegaci věci jinému soudu. Shora zmíněná procesní ustanovení totiž poskytují dostatečné záruky pro objektivnost rozhodování institutem vyjádření se účastníků k osobě soudců, případně k návrhu na vyloučení soudce, nehledě k povinnostem soudců ex offo postupovat způsobem uvedeným v §15 odst. 1 o.s.ř. V této věci tvrzení dovolatelky naprosto se nekryje s některou z eventualit vyplývajících ze shora uvedených procesních ustanovení tím spíše, že z rozhodování odvolacího soudu v této věci je svěřeno soudcům z povolání a účast soudce přísedícího je zde zcela vyloučena. Přípustnost dovolání v této věci nelze proto s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovodit.
Pro úplnost třeba zmínit, že v této věci Okresní soud v Mladé Boleslavi, u něhož byla žaloba původně dne 9. března 1992 podána, postupoval v souladu se shora uvedenými předpisy, důsledkem čehož bylo přikázání věci jinému soudu prvního stupně, totiž Okresnímu soudu v Nymburce (č.l. 7 spisu). Z obsahu spisu se jinak nepodává, že by do rozhodování odvolacího soudu výše uvedeným usnesením vznesl některý z účastníků námitku podjatosti soudců odvolacího soudu, aniž by některý ze soudců odvolacího dospěl k závěru o nutnosti postupu podle §15 odst. 1 o.s.ř. Situace předvídaná v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. proto v této věci nenastala.
Argumentace dovolatelky nesoucí se k přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je zcela nepřiléhavá. Uvedené ustanovení míří na případy meritorního měnícího rozhodnutí, nikoliv však na případy zrušovacího usnesení odvolacího soudu, jako je tomu v dané věci.
Přípustnost dovolání v této věci nelze proto dovodit ze žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4, odst. 5 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel přistoupit k odmítnutí podaného dovolání, ježto směruje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné, aniž mohl přistoupit k zkoumání opodstatněnosti dalšího dovolacího důvodu uplatněného v dovolání odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací rovněž není oprávněn k rozhodnutí o návrhu na přikázání věci jinému odvolacímu soudu učiněnému v rámci podaného dovolání žalovanou, a to vzhledem k ustanovení §12 odst. 3 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, žalobcům pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková