ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1494.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1494/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání R. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 1.března 1999, sp. zn. 30 Co 182/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 106/97 ( žalobce R. M. proti žalovanému J. M., o 238.500,-Kč s příslušenstvím, eventuálně o vydání věci ), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze z 1. 3. 1999, sp.zn. 30 Co 182/98, ve výroku obsaženém v prvním odstavci výroku tohoto rozsudku.
II. Zrušuje se rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře z 9. 2. 1996, č. j. 5C 106/97-28, ve výrocích označených I. a III.
III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30. 7. 1997, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat mu ideální 1/2 domu, ideální 1/2 stavební parcely č.111/2 (o výměře 701 m2 ) a ideální 1/2 pozemku parc.č. 98- zahrady ( o výměře 1000 m2 ) v obci Č. a zaplatit mu částku 1.000.000,- Kč 21% úroky z prodlení od 1. 8. 1997 i s náklady řízení. Poukázal na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 1. 1996, č. j. 5 C 296/95-19), kterým mu byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody o vydání věci ( tj. domu, čp.131, s pozemky parc. č.111/1, č.111/2 a č. 98 ) podle zákona č.87/1991 Sb. vůči městu Č. a žalovanému; uváděný rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že žaloba vůči městu Č. není důvodná, protože nemovitosti byly již vydány žalovanému dne 9. 10. 1991. Žalobce dále uváděl, že nárok uplatnil včas a že v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. má nárok na finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č.87/1991 Sb. Žalobce se žalobou domáhal vůči žalovanému buď fyzického vydání nemovitosti podle §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. ( nález Ústavního soudu č.2 /1997 Sb.) nebo vydání přiměřené náhrady (1/2 kupní ceny, popřípadě tržní ceny nemovitosti ke dni převodu) za předpokladu, že žalovaný uvedené nemovitosti již dříve převedl do vlastnictví jiné osoby. Poukázal dále na to, že původními vlastníky nemovitosti byly jeho rodiče (manželé J. a K. M., kteří zemřeli před účinností zákona č.87/1991 Sb. bez zanechání závěti). Nárok žalobce vyplývá z ustanovení §6 odst.1 písm. j/ zákona č.87/1991 Sb., a z ustanovení §2 odst.2 písm.c/ citovaného zákona. Nemovitosti tu přešly na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV v K. H. dne 13. 5. 1961 č.j. Fin. 57/M-náj. bylo vloženo vlastnické právo pro stát-MěNV Č. ohledně zahrady č. 98 v Č. bylo na základě potvrzení Ministerstva informací a osvěty ze dne 8. 2. 1950 č.j. 2104/1950 (vydaného podle dekretu č.50/1945 Sb.) vložené vlastnické právo pro stát.
Soud prvního stupně z výslechu žalovaného a listinných důkazů po zhodnocení dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, pokud šlo o zaplacení 1/2 kupní ceny nemovitosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. února 1998, č.j. 5 C 106/97-28,bylo proto uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 238.500,-Kč s 21% úrokem od 1. 8. 1997 do zaplacení; zamítnuta byla žaloba v té části, že je povinný vydat ideální 1/2 domu v Č. s ideální 1/2 stavební parcely č.111/2-zastavenou plochou ( o výměře 701 m2 ) a ideální 1/2 pozemku parc. č.98 zahrada ( o výměře 1000 m2). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek 9.540,- Kč a náklady řízení žalobci 38.891,- Kč na účet advokáta žalobce.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že žalobce je oprávněn k podání žaloby, protože nálezem Ústavního soudu č.2/1997 Sb. došlo ke zrušení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že na základě dohody o vydání věci podle zákona č.87/1991 Sb. ze dne 9. 10. 1991, která byla registrována 12. 10. 1991, se stal žalovaný (jako syn původních vlastníků) vlastníkem budovy kina, stavební parcely č.111/2 a zahrady č. 98. Již však nemovitosti nevlastní, protože je prodal manželům Č. a manželům H.; nelze je proto žalovat o vydání věci ( neměl by totiž co vydat); proto žalobu na vydání 1/2 nemovitosti soud zamítl. Naproti tomu není vyloučeno, aby se vůči žalovanému nebylo možné požadovat úhradu polovinu kupních cen za nemovitosti, když je žalovaný prodal za dohodnuté ceny 177.000,- Kč a 300.000,- Kč. Tyto ceny mu byly skutečně vyplaceny a nejsou v hrubém nepoměru se skutečnou cenou nemovitosti; vycházejí ze znaleckých posudků. Dále soud prvního stupně zjistil, že podmínky oprávněné osoby by splňoval i další bratr účastníků, J. M., také občan ČR, ten však svůj nárok neuplatnil; proto jeho nárok přirostl ve prospěch obou účastníků rovnoměrně, proto se žalobce mohl na žalovaném domáhat zaplacení poloviny kupních cen.
O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem 1. března 1999, sp. zn. 30 Co 182/98; změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 238.000,- Kč a žalobu zamítl. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně vydání jedné poloviny domu s ideální polovinou stavební parcely a jedné poloviny zahrady odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku o poplatkové povinnosti byl rozsudek změněn tak, že žádnému z účastníků nebyla poplatková povinnost uložena a nebylo přiznáno účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud považoval odvolání žalovaného za důvodné, avšak z jiných důvodů. Doplnil dokazování dotazem na M. Č. a zjistil, že dne 27. 4. 1995 byla podána obci za žalobce jeho tehdejším právním zástupcem výzva k vydání domu č. p. 131 s pozemkovou parcelou č. 111/2 a zahradou parc. č. 98, když původními vlastníky byli rodiče K. a J. M. Z fotokopie dohody z 9. 10. 1991 o vydání věci, uzavřené mezi Městským úřadem Č. jako vydávajícím a J. M. jako přejímajícím, odvolací soud dovodil, že touto dohodou vydal Městský úřad M. (jako osobě oprávněné po svých rodičích) budovu kina, stavební parcelu č.112/2 a zahradu parc. č. 98 podle zákona č.87/1991 Sb. Dohoda byla registrována 12. 12. 1991 bývalým státním notářstvím pod sp.zn. ReH 463/91. Z přípisu Ministerstva vnitra České republiky z 2. 11. 1998, VS/2-51/2268/98, dále zjistil, že žalobce neprochází evidencí osob, které byly v minulosti zbaveny českého státního občanství, případně, které by požádaly o udělení českého občanství podle zákona č.88/1990 Sb. Dotazem na Obvodní úřad P. bylo zjištěno, že žalobce je trvale hlášen od 31. 3. 1961 na adrese P., S. 1898/95. Od roku 1968 do 5. 1. 1994 se zdržoval mimo území republiky; není zapsán v rejstříku osob propuštěných ze státního svazku České republiky vedeného u obvodního úřadu. Dále odvolací soud uváděl, že jak z obsahu spisu vyplývá, že žalobce uplatnil v řízení dva žalobní návrhy: dne 9.2. 1998 požadoval finanční plnění a jako eventuální žalobní návrh požadoval vydání poloviny nemovitosti (pro případ, že první z těchto návrhů bude zamítnut). Tento změněný návrh připustil soud prvního stupně svým usnesením při jednání dne 6. 2. 1998. Podle názoru odvolacího soudu, když soud vyhověl prvnímu návrhu, neměl již rozhodovat o petitu eventuálním. Odvolací soud dospěl k závěru, že není ve stávající úpravě zákona č.87/1991 Sb. opora pro poskytnutí finančního plnění a uložení této povinnosti oprávněné osobě ve smyslu vypořádání nároku podle ustanovení §5 odst.5 citovaného zákona. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Odvolací soud měl za to, že návrhu žalobce na finanční plnění nebylo možno vyhovět ani za použití občanského zákoníku jako předpisu obecného ve vztahu k restitučním předpisům. S pojmem náhrady totiž občanský zákoník počítá především ve vztazích vyplývajících z jeho ustanovení §420 o odpovědnosti za škodu, což ohledně vztahu mezi žalobcem a žalovaným nelze pod toto ustanovení o náhradě škody podřadit, když zde schází k tomu základní předpoklady odpovědnosti a nedopadá tu ani ustanovení §451 občanského zákoníka o bezdůvodném obohacení, jak se domnívá žalobce. Nelze totiž plnění požadované nyní žalobcem ve výši poloviny kupní ceny pokládat ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 o. z. za majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. Částka 238.500,- Kč je polovinou vyplacené kupní ceny žalovanému za nemovitosti, které jako jejich výlučný vlastník prodal. Právním důvodem byl ( zákonný nárok na přijetí tohoto plnění od kupujících) smluvní vztah založený kupními smlouvami, které nebyly zrušeny, nejsou neplatné a ani od nich účastníci neodstoupili. Proto zde nejsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud neshledal ani podmínky pro vyhovění žalobního návrhu na vydání ideální poloviny nemovitosti z procesních důvodů s poukazem na rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 5 C 296/95, u něhož se jako oprávněná osoba domáhal žalobce proti Obci Č. uzavření dohody o vydání nemovitosti (v navrženém znění) proti žalovanému; vůči oběma žalovaným bylo rozhodnuto dne 3. 1. 1996 tak, že byla žaloba zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že obec již není povinnou osobou, neboť nemovitosti vydala žalovanému, který byl v té době jedinou oprávněnou osobou a věc získal právem a již nemovitosti sám nevlastní. Rozsudek nabyl právní moci, aniž by bylo podáno odvolání žalobcem. Pokud se žalobce domáhal již v roce 1995 soudně nároku na vydání poloviny domu a pozemků (parc. č.111/1, 111/2) proti žalovanému formou žaloby o uzavření dohody o vydání věci a svůj nárok opíral o zákon č. 87/1991 Sb., pokládal se za osobu oprávněnou ve smyslu nálezu Ústavního soudu č.164/1994 Sb. a žalovaného pokládal za vlastníka nemovitostí ( které získal na základě dohody o vydání věci ); pak tedy takto vymezený předmět je podle názoru odvolacího soudu totožný s nyní projednávanou věci, kde žalobce svůj nárok opírá o stejné tvrzení, požaduje stejné plnění, a nárok směřuje vůči stejné osobě. Jde o totožnost věci ( shodují se v ní účastníci sporu, a vylíčení rozhodujících skutečností, sloužících k vymezení předmětu řízení i žalobní návrh); požadavek na vydání věci a požadavek na uzavření dohody o vydání věci jsou totiž pokládány za rovnocenné způsoby uplatnění nároku na nápravu křivd, směřující k obnovení vlastnického práva. Proto pravomocný rozsudek ve věci 5 C 296/95 vytvořil překážku věci pravomocně rozsouzené, která brání tomu, aby o téže věci bylo rozhodnuto opětovně v jiném řízení. V tomto směru se názor odvolacího soudu liší od posouzení věci soudem prvního stupně; proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Rozsudek odvolací soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7. května 1999, nabyl právní moci 10.5.1999 a dovolání žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 9. 6. 1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vyvodil z ustanovení §238 odst.1 písm.a/ o. s. ř. a uplatňoval dovolací důvody, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu správně dovodil, že pokud nelze aplikovat ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. přímo ( neboť původní oprávněná osoba před účinností nálezu Ústavního soudu ČR zrušujícího podmínku trvalého pobytu vydané nemovitosti převedla svůj nárok v dobré víře na jiného), je namístě analogické použití ustanovení občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení (dodatečný právní důvod omezující původní nárok). Namítal, že je nesprávný právní závěr o nutnosti aplikace ustanovení §13 zákona č.87/1991 Sb., neboť ustanovení §5 odst.5 citovaného zákona vylučuje jeho použití, když zákonnou podmínkou jeho aplikace je absolutní nemožnost věc vydat a nikoli situace, kdy věc již byla jiné oprávněné osobě vydána. Měl za to, že nelze připustit, aby stát (příslušné ministerstvo) z jednoho právního či faktického důvodu převzetí věci státem v rozhodném období z důvodu uvedených v ustanovení zákona č.87/1991 Sb. témuž původnímu vlastníkovi (případně na jeho místo nastupujícím dalším oprávněným osobám) poskytl náhradu dvakrát, jednak vydáním věci a jednak finanční náhradou. Poukázal na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. podle něhož oprávněná osoba, které věc byla vydána podle zákona č.87/1991 Sb., a která do té doby vlastnictví vydané věci již převedla na třetí osobu, je povinna oprávněné osobě podle tohoto nálezu místo vydání jeho podílu na věci vydat částku rovnající se obecné, případně tržní ceně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. ( tj. před 1. 1. 1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání byla dána také podle ustanovení §238a občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení zastaveno.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45).
V rozhodnutí uveřejněném pod č.45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána ( §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala včas k vydání povinnou osobu, která věc držela k 1. 4. 1991 ( ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. byla-li věc vydána mohou osoby, jejíž nároky uplatněné podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly uspokojeny tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Také v ustanovení §9 odst.2 zákona č.403/1990 Sb. je stanoveno, že osoby, které uplatní nárok ve lhůtě uvedené v §19 zákona č.403/1990 Sb. mohou vůči osobám, kterým byla věc vydána uplatnit své nároky u soudu.
V daném případě žalobce je podle shodných zjištění soudů obou stupňů oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst.1 písm. c/ zákona č.87/1991 Sb., která učinila včas výzvu k vydání věci u povinné osoby, ale její uplatněné nároky nebyly uspokojeny.
Žalobce tedy uplatnil u soudu svůj nárok týkající se věci původních vlastníků J. M. a K. M., které byli rodiče žalobce; původním vlastníkům byly nemovité věci odňaty podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb., jak to bylo uvedeno v rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře z 9. 2. 1998, č. j. 5 C 106/97-28 (na str. 2, v odstavci 2 tohoto rozsudku).
V době, kdy žalobce uplatnil své nároky žalobou jednak žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 296/95 a později u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 106/97, byly již uvedené nemovité věci, které patřily původním vlastníkům J. M. a K. M., vydány, a to na základě dohody, uzavřené mezi Městským úřadem Č. a J. M. z 9. 10. 1991, jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v Kutné Hoře dne 12. 12. 1991 pod sp. zn. REH 403/91, přičemž tato dohoda byla uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb. ( jak to uvedl soud prvního stupně ve svém rozsudku z 9. 2. 1998, č.j. 5 C 106/97-28 na str.2 ) i odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 3. 1999, sp. zn. 30 Co 182/98 ( na str.2). Z tohoto důvodu byla také žaloba žalobce R. M. ve věci sp. zn. 5 C 296/95 Okresního soudu v Kutné Hoře zamítnuta, jak na to poukazovaly soud prvního stupně i odvolací soud ve svých rozhodnutích, vydaných v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 106/97.
Ohledně již vydané věci nebylo možné uplatňovat jiné nároky než které mají na zřeteli ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. a stejně i ustanovení §9 odst.2 zákona č. 403/1990 Sb. Nepochybil proto odvolací soud, když svým rozhodnutím ( které má povahu usnesení ) zastavil řízení o žalobě žalobce, kterou se domáhal vydání jedné poloviny domu čp. 131 s pozemkem parc. č. 111/1 v Č. ( po předchozím zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se meritorního rozhodnutí ohledně téhož nároku).
Při posuzování žalobního návrhu žalobce dospěl soud prvního stupně k závěru, vyjádřenému pouze tak, že ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. odpovídá, aby „žalovaný zaplatil žalobci polovinu kupních cen\", které žalovaný získal prodejem toho, co získal na základě dohody o vydání nemovitosti, jako oprávněná osoba od povinné osoby po uplatnění výzvy k vydání těchto nemovitých věci. Naproti tomu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že pro žalobcem požadované finanční plnění neshledal oporu v úpravě zákona č. 87/1991 Sb. a ani v ustanoveních občanského zákoníku, jako předpisu obecného ve vztahu k restitučním předpisům.
Z ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. i z ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. vyplývá přiznání právo na vypořádání neuspokojených nároků z těchto předpisů o zmírnění majetkových a jiných křivd. Způsob vypořádání takových neuspokojených nároků není v obou citovaných ustanoveních uveden; z toho však lze stěží dovozovat závěr, že z uvedených ustanovení právě proto žádný nárok nevzniká. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že tu nejde o nárok na náhradu škody v důsledku porušení povinnosti stanovené zákonem (srov. §420 občanského zákoníku) ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ( srov. §451 občanského zákoníku). Nelze však v této souvislosti přehlédnout ustanovení §489 občanského zákoníku, že závazky vznikají i z jiných skutečností uvedených v zákoně ( a to nejen v občanském zákoníku). A o takový závazek jde i v daném případě, který je tu ve smyslu ustanovení §489 občanského zákoníku založen skutečnostmi stanovenými stejně jak v ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb., tak i v ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.
Při posuzování uváděného právního vztahu vycházel tedy dovolací soud z jiného právního názoru než odvolací soud. Nemohl proto přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné ( jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst.1 občanského soudního řádu), pokud zamítl žalobu žalobce domáhající se peněžního plnění vůči žalovanému. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu .
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, z něhož bude soud prvního stupně vycházet ( po ještě bližším objasnění a doložení výše uplatněného nároku ) z právního názoru dovolací soudu, jímž je soud prvního stupně ( a případně i odvolací soud ) vázán ( §243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu); soud prvního stupně rozhodne i o dalších nákladech řízení, včetně řízení odvolacího ( §243d odst.1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková