ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.155.99.1
sp. zn. 28 Cdo 155/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16.9.1998, sp.zn. 5 Co 1454/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 2 C 222/95 ( žalobce M. M. proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16.9.1998, sp.zn. 5 Co 1454/98, i rozsudek Okresního soudu v Prachaticích z 20.3.1998, čj. 2 C 222/95-128.
II.Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Prachaticích.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 21.4.1995 ( v průběhu řízení upravovanou), aby žalované bylo uloženo vydat mu domek čp. 129 ve K., s pozemky parc. č. 139 a 141. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly státu, když byl žalobce odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 25.1.1983, sp.zn. 1 T 4/83, pro tehdy trestný čin opuštění republiky. V žalobě se dále uvádělo, že rodiče a bratr žalobce užívali uvedené nemovitosti po dobu 15 roků ; když byl domek čp. 129 ve K. v roce 1983 zabaven, žádali bratr žalobce a jeho manželka o odkoupení domku, ale nemovitosti byly smlouvou ze 17.11.1984 převedeny na rodiče žalované a z nich pak dům čp. 129 ve K. byl smluvně převeden dále na žalovanou. Podle názoru žalobce byli nabyvatelé manželé B. při nabývání nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Žalovaná byla písemně vyzvána k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti nebyly jejími rodiči nabyty od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Kupní smlouva i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku byly registrovány bývalým Státním notářstvím v Prachaticích . Žalovaná měla za to, že žalobce nepodal řádnou výzvu k vydání všech v žalobě uváděných nemovitostí, což se týká zejména pozemku parc. č. 141 ve K., který není majetkem žalované a nepatřil ani žádnému z jejich předchůdců.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce a žalovanou jako účastníky řízení, vyslechl svědky J. M., R. S., R. B., H. H., V. V., H. H., F. P., M. T., J. B., Z. S., K. V., F. Ř., V. Ž. a J. K., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 20.3.1998, čj. 2 C 222/95 -128, bylo žalované uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu ( v navrženém znění ) o vydání domu čp. 129 ve K., s pozemkem parc. č. 139. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 12.721,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to na úhradu zálohovaného znalečného. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval ještě výrok o tom, že \"se zamítá návrh, aby odpůrkyně byla povinna vydat navrhovateli domek čp. 129 ve K. a parcely č. 139 a 141 do 3 dnů od právní moci rozsudku\".
V odůvodnění svého rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalovaná je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona . Podle názoru soudu prvního stupně byli manželé B. ( rodiče žalované ) jako nabyvatelé nemovitostí protiprávně zvýhodněni tím, že při výběru kupujícího nebyly nemovitosti převedeny na dosavadní uživatele a dále tím, že nemovitost byla získána za nižší cenu, než která odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu - vyhlášce č. 128/1984 Sb., a také za zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 139 ve K. byla zaplacena nižší úhrada. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobce uplatnil svůj žalobní návrh ve dvou alternativách, z nichž jedné bylo soudem vyhověno a druhá z nich byla rozsudkem zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16.9.1998, sp.zn. 5 Co 1454/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu ( v navrženém znění ) o vydání domu čp. 129 ve K. s pozemkem parc. č. 139. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném II. (týkajícím se vydání uvedených nemovitostí), zůstal uvedený rozsudek nedotčen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 12.635 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Prachaticích 4.543,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud se neztotožnil s právními závěry, obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně.
Podle odvolacího soudu bylo třeba kupní cenu žalobcem uváděných nemovitostí posoudit vzhledem k datu uzavření smlouvy ze 17.11.1984 podle ustanovení dříve platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. a nikoli podle později účinné vyhlášky č. 128/1984. Uvedenému cenovému předpisu ( vyhlášce č. 43/1969 Sb.) odpovídala kupní cena 29.400 Kč podle písemně uzavřené kupní smlouvy ze 17.11.1984 bez později připojeného dodatku z 11.3.1985 ( v němž byla stanovena nová kupní cena 40.0800 Kč ); k uzavření uvedeného dodatku ke smlouvě byli účastníci vedeni postupem bývalého státního notářství v řízení o registraci smlouvy, který odvolací soud pokládal za nesprávný, když totiž nebylo přistoupeno k registraci smlouvy ze 17.11.1984, třebaže tato smlouva byla uzavřena ještě před nabytím účinnosti vyhlášky č. 128/1984 Sb.
Odvolací soud dospěl k závěru, že postupem prodávajícího státního orgánu při uzavírání kupní smlouvy ze 17.11.1984 nebylo nabyvatelům přiznáno žádné protiprávní zvýhodnění. V daném případě tu nebyla povinnost nabídnout prodávaný rodinný domek dosavadnímu uživateli, jak to ukládal článek 2 směrnic Ministerstva financí ze 14.4.1964, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964. Odvolací soud byl toho názoru, že citovanými směrnicemi byl míněn ten uživatel nemovitostí, který dům užíval po právu. Za takové uživatele však nebylo možné pokládat příbuzné žalobce, kteří domek fakticky užívali na základě souhlasu ze strany žalobce. Toto užívání trvalo, jak uváděl odvolací soud, zhruba do roku 1983, kdy pak bylo rozhodnuto o tom, že nemovitosti budou prodány manželům B. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce pozbyl svého vlastnictví podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku, když jeho nemovitosti připadly státu podle tohoto ustanovení ze zákona, a nedošlo tedy k pozbytí jeho vlastnictví až soudním rozhodnutím o uložení trestu propadnutí majetku. Příbuzní žalobce proto nemohli poté, co majetek žalobce připadl do vlastnictví státu, být nadále právními uživateli uvedeného nemovitého majetku, odvozujícími svůj právní důvod k užívání od souhlasu vlastníka, když sami také žádné ujednání se státem o užívání nemovitostí neměli. Proto bývalý Místní národní výbor ve K. neměl, podle názoru odvolacího soudu, povinnost nabídnout příbuzným žalobce domek čp. 129 ve K. ke koupi.
Odvolací soud poukazoval posléze i na to, že za uvedené situace mohl si prodávající vybrat kupujícího sám a nelze spatřovat protiprávní zvýhodnění v tom, že jím vybraný kupující měl určité zásluhy o obec, v níž byla prodávaná nemovitost. Nabídková povinnost podle již citovaných směrnic Ministerstva financí se na tento případ nevztahovala. Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že právní předchůdci žalované nenabyli v žalobě uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění ; proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4.11.1998 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Prachaticích dne 23.11.1998, tedy ve lhůltě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání dovalatele vyplývalo, že uplatňoval jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel především poukazoval na to, že odvolací soud pochybil, když konstatoval, že nemovitost přešla do vlastnictví státu podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku ; toto ustanovení nabylo totiž účinnosti až 1.4.1983 ; žádost příbuzným žalobce o předání nemovitostí státu byla však odeslána již 19.1.1983. K vydání rozsudku trestního soudu o propadnutí majetku žalobce došlo 25.1.1983 ( doručen byl 3.2.1983 ), takže k tomuto propadnutí majetku došlo ještě před účinností dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Stát tu tedy nabyl vlastnictví nemovitostí až uvedeným rozhodnutím trestního soudu o propadnutí majetku. V této souvislosti poukazoval dovolatel i na to, že smlouva žalobce z roku 1966, uzavřená s jeho otcem a bratrem o užívání domu čp. 128 ve K., odpovídala tehdy platným ustanovením §397 a §398 občanského zákoníku a nebyl tedy správný závěr odvolacího soudu o tom, že tu šlo o smlouvu neplatnou. Uživatele domku podle této smlouvy bylo nutno považovat za uživatele domku čp. 129 ve K. a měl jim být dům nabídnut ke koupi a také veřejnost měla být vhodným způsobem upozorněna na možnost koupě tohoto rodinného domku.
Dovolatel dále poukazoval na to, že ke smlouvě ze 17.11.1984 o prodeji domku čp. 129 ve K. byl sepsán dne 11.3.1985 dodatek, jemuž předcházelo nové ocenění domu podle vyhlášky č. 128/1984 Sb., a to částkou 40.080 Kč. Byl proto dovolatel toho názoru, že odvolací soud pochybil, jestliže měl za to, že bývalé státní notářství postupovalo chybně, když registrovalo smlouvu s tímto dodatkem, protože, podle názoru odvolacího soudu, mělo být ocenění provedeno podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., která platila až do konce roku 1984.
Posléze dovolatel poukazoval na to, že podle posudku znalce, ustanoveného soudem v tomto řízení, měla cena domu čp. 129 ve K. činit podle ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb. 73.601 Kč a za zřízení práva osobního užívání měla být stanovena úhrada 380,60 Kč , zatím co ve smlouvě byla uvedena kupní cena 40.080 Kč a úhrada ohledně pozemku 284 Kč , tedy u domu o 83,64 % nižší a u úhrady za zřízení práva osobního užívání pozemku o 34 % nižší.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona , jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel vytýkal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., která se projednávané věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě zda měla věc být posouzena ještě podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 téhož zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těmto osobám, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost věc vydat vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období ( 25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku.
Podle ustanovení §880 občanského zákoníku nabyl zákon č. 131/1982 Sb. ( jímž bylo zakotveno dříve platné ustanovení §453a občanského zákoníku) účinnosti dnem 1.dubna 1983.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňující-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. pak ukládá povinným osobám vydat věci ve smyslu ustanovení §5, §a 7 až §12 téhož zákona.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo ( na str. 119/253/), že při posouzení toho, zda věc přešla na stát podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku ( ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.), když se občan zdržoval v cizině, je třeba vycházet z toho, zda bylo vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci tohoto majetku pro stát.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR, bylo uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba ( původní vlastník ) domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné.
Podle ustanovení §397 odst. 1 občanského zákoníku ( ve znění platném před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo možné nemovitost nebo její část dohodou přenechat k dočasnému užívání. Podle ustanovení §398, druhá věta, téhož právního předpisu nebyla-li doba dočasného užívání určena, skončilo užívání uplynutím doby, v níž bylo nebo mohlo být dosaženo účelu, k němuž byla nemovitost do užívání přenechána.
Soudy poskytují ochranu práv nejen vlastníkům staveb nebo pozemků, ale i fyzickým osobám, jimž byla např. nemovitost přenechána vlastníkem do užívání ( viz č. 3/1988, str. 8 odst. 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedeného důkazu, je nutno, aby důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení ( viz rozhodnutí uveřejněná pod 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů).
Z těchto uváděných ustanovení právních předpisů a z těchto citovaných právních názorů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR dovolací soud v daném případě vycházel a nemohl dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího sodu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud bez opakování nebo doplnění dokazování, provedeného soudem prvního stupně, dospěl k odlišným závěrům než soud prvního stupně, a to v tom, že dům čp. 129 ve K. nezískal stát soudním rozhodnutím ( srov. §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nýbrž jen podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku ( aniž by si blíže objasnil, zda se tak stalo za účinnosti tohoto ustanovení a poté bylo-li vydáno opatření finančního odboru bývalého okresního národního výboru o realizaci majetku občana zdržujícího se v cizině, pro stát ; srov. č. 34/1993, str. 119 /253/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) a také v tom, že nabyvatelé uvedeného domu měli jej nabýt už smlouvou ze 17.11.1984, přičemž prejudiciálně posuzoval takto správnost rozhodnutí bývalého Státního notářství v Prachaticích o registraci smlouvy z 2.4.1995, sp zn. R I 516/84 a R II 340/84. Při posouzení ceny domu čp. 129 ve K. vycházel odvolací soud z posudku znalce, který tuto nemovitost ocenil podle ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb. a jen k vznesenému ústnímu dotazu pro jednání u soudu odpověděl na otázku, jak by dům ocenil případně podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. Při posouzení otázky, kdo byl uživatelem domu čp. 129 ve K. dříve než v roce 1983 převzal tento dům stát, dospěl odvolací soud bez bližšího objasnění k prejudiciálnímu závěru, že je neplatná smlouva že 6.10.1966, uzavřená mezi žalobcem a M. M. st. o dočasném užívání tohoto domu. Tomuto postupu odvolacího soudu důvodně dovolatel vytýkal, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné právním posouzení věci zejména aplikací ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. namísto ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. na projednávanou věc, čímž mohlo dojít i k nesprávnému výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s projednávanou právní věcí.
Přikročil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení se soud prvního stupně zaměří na objasnění a doložení toho, kdy a jakým způsobem došlo k nabytí domu čp. 129 ve K. státem, zda a kdy účinně došlo k převodu uvedeného domu registrovanou smlouvou na nabyvatele M. a R. B., zda státní orgán postupoval při uzavírání smlouvy s těmito nabyvateli podle vyhlášky č. 165/1975 Sb., o správě národního majetku, a podle směrnic Ministerstva financí z 2.4.1964, čj. 314/17. 756/94, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, a zda došlo k žalobcem tvrzenému podhodnocení ceny prodávaného domu z národního majetku fyzickým osobám ve srovnání s cenovými předpisy, tehdy platnými, a to i s přihlédnutím k tomu, do jaké míry byla při určení ceny použita případně i volná úvaha a zda došlo k podstatnému podhodnocení ceny domu ( srov. k tomu obdobně závěry z dříve uveřejněných rozhodnutí pod č. 22/1976 a č. 36/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně a případně i pro soud odvolací závazný ( §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. září 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová