ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1584.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1584/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. M. S., a 2. M. C., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 24.3.1999, sp.zn. 17 Co 616/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 3 C 198/95/ žalobkyň M. S. a M. C. proti žalovanému Městu N., o vydání věcí/, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 6.10.1995, aby žalovanému městu bylo uloženo vydat jim dům čp. 760 v N. s pozemky parc. č.1932/1, 1932/4, 1933/1 a 1935/2, a to každé ze žalobkyň jednou ideální polovinou. V žalobě se uvádělo, že původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí byli / každý z jedné poloviny/ Ing. H. S. / manžel žalobkyně M. S. a otec žalobkyně M. C. / a Dr. K. S. / bratr Ing. S. a strýc žalobkyně M. C./. Rodina S. emigrovala v roce 1938 do Velké Británie z obavy před hrozící okupací Čech a pronásledování Židů ; majetek této rodiny se za války stal německým majetkem a po válce vznikl nárok na jeho vrácení, ale k jeho poválečné restituci nedošlo. V žalobě uvedené nemovitosti byly znárodněny podle výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 10.1.1949, čj. 2700704/48 - IV/1 ; dům čp. 760 v N. pak sloužil k ubytování zaměstnanců textilní firmy, která patřila dříve bratřím S. Žalované město bylo žalobkyněmi / které jsou státními občankami České republiky / vyzváno k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že původní vlastníci v žalobě uvedených nemovitostí byli odškodněni v rámci náhradové dohody v Velkou Británií z roku 1949, jak to žalovanému městu sdělila Správa pro věci majetkové a devizové přípisem z 28.1.1991, čj. 15/1123/91 HR.
Soud prvního stupně provedl důkaz listinnými doklady, předloženými účastníky řízení, a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze 6.9.1996, čj. 3 C 189/95-54, byla žaloba žalobkyň zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně v řízení neprokázaly, že jsou státními občankami České republiky ; nepodařilo se jim rovněž prokázat, že v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.; ke znárodnění těchto nemovitostí došlo mimo rozhodné období / 25.2.1948 až 1.1. 1990/ dnem 24.10.1945 podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to podle vyhlášky o znárodnění, která byla vydána v prosinci 1945 / dílčím výměrem Ministerstva lehkého průmyslu z ledna 1949 došlo už jen k určení rozsahu znárodnění/. Původní vlastníci nemovitostí bratři S. byli za znárodnění firmy odškodněni. Žalobkyně nelze tedy považovat za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a jejich žaloba byla zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 19.2. 1997, sp.zn. 21 Co 520/96, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 6.9. 1996 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatečná skutková zjištění ; zejména nebylo doloženo, zda nemovitý majetek uváděný v žalobě žalobkyn přešel v době nesvobody na bývalou Německou říši, zda nedošlo k pochybením při znárodňovacím procesu, zda jsou žalobkyně státními občankami České republiky a zda tu není dán ještě některý jiný důvod k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Jičíně rozsudek ze 4.9. 1998, čj. 3 C 189/95-124, jímž žalobu žalobkyň zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dovozoval, že se nepodařilo v řízení prokázat, že by vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v jejich žalobě, přešlo v době druhé světové války na bývalou Německou říši, popřípadě na jiného vlastníka. Tento majetek byl za války pouze spravován vnuceným správcem, ale k převodu či k přechodu vlastnictví nedošlo, takže vlastnictví zůstalo beze změny. V roce 1949 byli vlastníci H. S. a K. S. odškodněni za znárodnění v rámci náhradové dohody Československa s Velkou Británií z roku 1949. Majetek, jehož se týkala vyhláška ministra průmyslu z 27.12.1945 č. 902/1946 Ústředního listu I znamenal, pokud šlo o majetek firmy S., že jeho znárodnění souviselo se znárodněním podniku S. a H., A.G., se sídlem v B.; teprve dílčí výměr Ministerstva lehkého průmyslu z 10.1.1949, vydaný podle ustanovení §4 dekretu č. 100/1945 Sb. / ve znění článku II zákona č. 114/1948 Sb./ stanovil rozsah tohoto znárodnění ; k přechodu vlastnictví bratří S. tedy došlo v době po 25.2.1948, takže by tento přechod majetku na stát bylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, posoudit ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. V řízení nebyl zjištěn a doložen jiný způsob přechodu věcí na stát podle ustanovení §6, popřípadě podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně žádná další tvrzení nepřednesly a žádné další důkazy nenavrhly. Soud může poučovat účastníky řízení jen o procesních právech, nikoli o hmotném právu. Protože žalobkyně poukazovaly jen na obsah své žaloby, byl soud prvního stupně toho názoru, že bylo na místě žalobu zamítnout. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání žalobkyň rozsudkem z 24.3.1999, sp.zn. 17 Co 616/98, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ; rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu ; výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání .
V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že zamítnutí žaloby žalobkyň rozsudkem soudu prvního stupně bylo správné, i když převážně z jiných důvodů, než které uvedl soud prvního stupně.
Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že nebyl prokázán přechod majetku původních majitelů - bratří H. S. a K. S. na bývalou Německou říši po roce 1938. V pozemkové knize bylo poznamenáno, že u majetku bratří S. šlo o \"židovský majetek\" a že na tento majetek byl dosazen správce ; z tohoto zápisu v pozemkové knize nebylo tedy možné dovodit přechod vlastnictví. Z potvrzení bývalé Správy pro věci majetkové a devizové v P. z 28.1.1991 dovozoval odvolací soud, že dohoda mezi Československem a Velkou Británií z 28.9.1949, o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními, plynoucími za znárodnění, vyvlastnění nebo odnětí držby, podle níž byli bratři S. odškodněni / mimo jiné i za nemovitosti, zapsané v knihovní vložce 1096 pro katastru obce N. /, nevázala právo na odškodnění na vlastnické právo. Odvolací soud poukazoval na to, že podle článku I. zmíněné dohody se rozumělo majetkem vše, co bylo dotčeno \" různými opatřeními\" a co v den opatření patřilo britským příslušníkům ; odvolací soud poukazoval také na to, že podle článku II, téže dohody, vztahoval-li se nárok britského příslušníka na majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17.9.1938 do 9.5.1945 a potom dotčený důsledkem z různých československých opatření, spadá tento majetek pod ustanovení zmíněné dohody. Odvolací soud byl proto toho názoru, že i odškodnění podle uvedené dohody s Velkou Británií z roku 1949 patří podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a je tedy náhradou poskytnutou oprávněným osobám ; oprávněná osoba nemůže pak s úspěchem uplatnit nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ani v případě, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, které příslušná náhrada nebyla přímo vyplacena.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyň zamítnuta, podle ustanovení §219 odst. 1 občanského soudního řádu. Co do rozhodnutí o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na to, že se žalované město vzdalo náhrady nákladů řízení.
Výrok o vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku učinil odvolací soud z toho důvodu, že otázka náhrad vyplacených podle mezistátních dohod je otázkou zásadního právního významu, která zasluhuje širší posouzení ve vztahu k ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 29.4.1999 a dovolání ze strany žalobkyň bylo u Okresního soudu v Jičíně podáno 7.5.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soudu / ve výroku označeném I. / a věc vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovaly , že rozhodnutí odvolacího soudu uplatňovaly dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně si podle názoru dovolatelek vyložil odvolací soud ustanovení §2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., že totiž také v daném případě nebylo možné odčinit majetkovou křivdu, byla-li poskytnuta příslušná náhrada. Podle názoru dovolatelek zákon č. 87/1991 Sb. nehovoří o otázce náhrad vyplacených podle mezistátních dohod ; odvolací soud svým výrokem nepřípustně rozšířil výklad citovaného ustanovení. Navíc náhrada, vyplacena na základě mezistátní dohody, byla limitována a částka, která byla poskytnuta, dosahovala 8 % ceny majetku, takže činila cca jednu dvanáctinu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb. /, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozhodnutí, že je dovolání proti němu přípustné, protože měl za to, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Dovolatelky vytýkaly rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/ 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §2 odst. 1 a 3, §3 odst. 2 a 4, §6 odst. 1 písm. k/ i odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která se na projednávanou právní věc vztahovala, a také účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
K výkladu ustanovení §2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb. bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu z 21.10.1997, II.ÚS 192/96 / uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 9, ročník 1997 - III. díl, pod č. 129 / : \" V případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., jde o titul spadající pod postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody / §2 odst. 1 písm. c zákona č. 87/1991 Sb. /, avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak, jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.\".
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl / např. s poukazem na dohodu mezi Československem a USA / zaujat právní závěr, že při rozhodování o sporech, jež se týkají nároků, které vznikly cizím státním příslušníkům vůči čs. státu a čs. organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými čs. subjekty nakládáno před uzavřením dohody s cizím státem, musí soud posoudit případný dopad takové dohody o vypořádání určitých nároků a finančních otázek na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
Z těchto právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře Ústavního soudu ČR i obecných soudů, které lze vztáhnout i na daný případ, vycházel v této právní věci v podstatě i odvolací soud, který zdůraznil ve svém rozhodnutí, že tu nešlo o akt znárodnění spojený s neposkytnutím náhrady, ale že tu došlo k dopadu ustanovení mezinárodní dohody o vypořádání nároků a finančních otázek, spojených se znárodněním provedeným v Československu před uzavřením této mezinárodní dohody. V uvedených otázkách, které odvolací soud v souvislosti s výrokem svého rozsudku o přípustnosti dovolání pokládal za otázky zásadního právního významu, došel odvolací soud ke stejným právním závěrům, k nimž již dříve dospěla uveřejněná judikatura, na niž bylo shora poukázáno. Protože i dovolací soud při přezkoumávání rozsudku odvolacího soudu / v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §239 odst. 1 a §242 odst. 1 občanského soudního řádu ; srov. i již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek / vycházel z těchto právních závěrů, nemohl přisvědčit názoru dovolatelek, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že by tedy nebylo možné posuzovat je jako rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová