ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1585.99.1
28Cdo 1585/99,1587/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání J. K. a J. K., zastoupených advokátem, a o dovolání D. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku- Místku pod sp.zn. 17 C 120/95 / žalobců J. a J. K. proti žalované D. M., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolatelů J. K. a J. K. se zamítá.
II. Dovolání dovolatelky D. M. se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 28.4.1995, aby žalované bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 51 s pozemkem parc. č. 53/1 v katastrálním území H. D. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí od roku 1979 do roku 1988, kdy po opuštění republiky přešlo vlastnictví nemovitostí na stát podle tehdy platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Kupní smlouvou uzavřenou 17.11.1989 mezi státem - bývalým Místním národním výborem v D., okres F. - M. a žalovanou registrovanou bývalým Státním notářstvím ve F. - M. 6.12.1989, přešlo vlastnictví k uvedeným nemovitostem na kupující D. K. / později M. / ; ohledně pozemku parc. č. 53/1 jí bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku. Podle názoru žalobce došlo uvedenou smlouvou k nabytí vlastnictví v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a to konkrétně s ustanoveními §7 odst. 3 a §14 odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 Sb., protože tu nedošlo k rozhodnutí o přebytečnosti prodávaného národního majetku a nebyla splněna povinnost nabídnout nemovitost ke koupi dosavadnímu uživateli domu. Žalovaná byla vyzvána k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že o žalobním návrhu žalobců bylo již rozhodnuto pravomocně zamítnutím v právní věci, jež byla vedena u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 12 C 339/91, takže jde o věc pravomocně rozhodnutou.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce i žalovanou jako účastníky řízení, konstatoval obsah spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp.zn. 12 C 339/91, vyslechl svědky K. D., L. U., J. K. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 22.5.1997, čj. 17 C 120/95-39, byla žaloba žalobců zamítnuta a žalobců bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.995 Kč do 4 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce považoval soud za oprávněné osoby poté, kdy nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. došlo ke zrušení podmínky trvalého pobytu na uzemí České republiky u oprávněných osob podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., které také včas v nové zákonné lhůtě podali výzvu o vydání nemovitostí. Soud prvního stupně však neshledal, že by žalovaní nebyli žalobci uváděné nemovitosti kupní smlouvou ze 17.11.1989 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy anebo na základě protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně poukazoval na to, že k převodu majetku státu do správy bývalého Místního národního výboru v D. došlo rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru ve F. - M. podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, a že nedošlo ani k porušení nabídkové povinnosti podle ustanovení §14 odst. 7 téže vyhlášky ; v domě čp. 51 bydlel otec žalobce J. K. na základě práva doživotního užívání nemovitosti, což podle názoru soudu prvního stupně, nezakládalo důvod pro přednostní vyřízení žádosti o koupi nemovitosti, kterou ostatně otec žalobců ani neuplatnil. Soud prvního stupně byl na základě výsledků provedeného dokazování přesvědčen o tom, že tu u žalované nedošlo také k žádnému protiprávnímu zvýhodnění. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě usnesením z 11.9.1997, sp.zn. 9 Co 515/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že odpovídajícím způsobem nedoložil svůj závěr o tom, že žalovaná není povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že i osoba, jíž svědčilo právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domku / na základě osobního závazku vlastníků domku/ je nutno považovat za dosavadního uživatele rodinného domku a že tedy i této osobě měla být adresována nabídka na odkoupení tohoto rodinného domku ve smyslu ustanovení §14 odst. 7, věta druhá, vyhlášky č. 119/1988 Sb., neučinění této nabídky znamenalo rozpor s tehdy platnými předpisy a není rozhodné, že tato osoba o odkoupení nemovitosti sama nepožádala. Nedodržením postupu podle ustanovení §14 odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 byla žalovaná také protiprávně zvýhodněna. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se v dalším průběhu řízení také zabýval tím, zda tu šlo ve vztahu k právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 12 C 339/91 o věc pravomocně rozsouzenou a byl toho názoru, že žalobní návrh žalobců, který je veden u téhož soudu pod sp.zn. 17 C 120/95 je nárokem novým, takže tu překážka již rozsouzené věci není dána.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně provedl důkaz posudku znalce z oboru stavebnictví a konstatoval obsah dalších listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 20.8.1998, čj. 17 C 120/95-112, bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání \" objektu bydlení čp. 51\" s parcelou č. 53/1 / zastavěnou plochou / v katastrálním území H. D. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 3.910 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku na úhradu vynaloženého znalečného 5.295, 40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalovaná nabyla smlouvou ze 17.11.1989 nemovitosti, jejichž vydání se žalobci domáhají, od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a při této koupi byla protiprávně zvýhodněna. Soud poukazoval na to, že otec žalobce J. K., kterému svědčilo právo doživotního užívání a bydlení v domě čp. 51 v H. D., bylo nutno považovat za dosavadního uživatele domku a proto mu měla být adresována nabídka odkoupení uvedeného domu čp. 51 podle ustanovení §14 odst. 7, věty druhé, vyhlášky č. 119/1988 Sb., otec žalobce J. K. zůstal v tomto domě bydlet, když žalobci zůstali v zahraničí. Proto měl soud prvního stupně za to, že žalovanou je třeba považovat za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vydání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, nebrání ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., protože ke změně stavebně technického charakteru stavby tu nedošlo, když u obytné části domu jen u základů přístavku došlo ke změně, ale nepřesahující 10%. Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v tom, že byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č. 53/1 / zastavěné plochy /, zapsané na listu vlastnictví č. 275 pro katastrální území H. D.. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i na náhradu nákladů odvolacího řízení
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a včas uplatnili svůj nárok na vydání věci podle tohoto zákona / ve znění nálezu č. 164/1994 Sb./ ; dům nabyla žalovaná od státu a ten získal oprávnění s ním nakládat za okolností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., tedy podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná získala dům čp. 51 v H. D. v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě s ustanovením §14 odst. 7, věty druhé, vyhlášky č. 119/1988 Sb., a to způsobem, který přinesl její objektivní zvýhodnění. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání čp. 51. Změnil však rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud šlo o žalobní návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 53/1, a to s poukazem na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1, §220 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, i advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou, dne 26.1.1999. Dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 23.2.1994 a dovolání ze strany žalované dne 25.2.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé J. K. a J. K. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru těchto dovolatelů odvolací soud si nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé byli toho názoru, že toto ustanovení se stalo obsoletním, když ustanovením §872 občanského zákoníku / vloženém do občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. / bylo dříve upravené právo osobního užívání pozemku změněno na vlastnictví fyzické osoby. Podle názoru dovolatelů není důvodem, aby osoby, pro které bylo původně zřízeno právo osobního užívání pozemku, byly jakkoli zvýhodněny ve srovnání s těmi, kdo pozemky od začátku nabyli do vlastnictví. Dovolatelé J. K. a J. K. vyslovovali názor, že odvolací soud měl řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka D. M. navrhovala, aby soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/, §238 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že tu dovolací soud rozhodoval v právní věci, o níž bylo již v řízení u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 12 C 339/91 pravomocně rozhodnuto ; dovolatelka vyslovovala přesvědčení, že nedůvodnost nároku žalobců vyplývala už i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 176/96, jímž bylo zamítnuto dovolání J. a J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10.12.1992, sp.zn. 9 Co 579/92, vydanému v již uvedené právní věci 12 C 339/91 Okresního soudu ve Frýdku -Místku. Pravomocný rozsudek v této právní věci představuje, podle názoru dovolatelky, překážku věci rozsouzené, a to nejen ve vztahu mezi účastníky řízení, v němž byl vydán, ale i vůči dalším subjektům ; podle názoru dovolatelky, mělo být tedy řízení v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 17 C 120/95zastaveno. Dovolatelka byla dále toho názoru, že i když odvolací soud řízení nezastavil a jednal ve věci sp.zn. 17 C 120/95, nesprávně posoudil, že na její straně je dána povinnost podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka měla totiž za to, že otci žalobce J. K. svědčící právo doživotního a bezplatného užívání bytu v rodinném domku, které mělo povahu osobního závazku, zaniklo přechodem nemovitosti do státního vlastnictví ve smyslu dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Při tomto zániku práva nemohlo tedy dojít k tomu, že by nabyla smlouvou ze 17.11.1989 nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když tu ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb. na tento převod nedopadla. Nebylo také v řízení prokázáno, že by nemovitosti byly získány na základě protiprávního zvýhodnění.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II.odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden přípustným dovolání.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, což však neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak proto že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu nemohla být dovolacím soudem shledána, protože předmětem občanského soudního řádu, vedeného u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 17 C 120/95, byl na rozdíl od řízení vedeného dříve u téhož soudu pod sp.zn. 12 C 339/91 nově vzniklý nárok na vydání nemovitostí, založený vydáním nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. 164/1994 Sb., který ustanovením, §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v jeho původním znění před vydáním citovaného nálezu dán nebyl, pokud šlo o osoby, které neměly trvalý pobyt na území republiky.
Opodstatněně se však dovolatelka D. M. dovolávala přípustnosti svého dovolání s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože její dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu / Krajského soudu v Ostravě z 18. 12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98 /, jímž byl v převážné části potvrzen rozsudek soudu prvního stupně / Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 20.8. 1998, čj. 17 C 120/95-112 /, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším svém rozsudku / Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 22.5.1997, čj. 17 C 120/95-39 / proto, že byl vázán právní názorem odvolacího soudu / Krajského soudu v Ostravě obsaženým v usnesení z 11.9.1997, sp.zn. 9 Co 515/97 /, který dřívější rozhodnutí / z 22.5.1997, čj. 17 C 120/95-39 / zrušil.
Pokud byl v dovolání dovolatelů J. K. a J. K. / směřující proti zamítnutí jejich žalobního návrhu na uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu i o vydání pozemku parc. č. 53/1 v katastrálním území H. D. / uplatňován dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci /, je třeba mít za to, že tu odvolací soud použil na určení této otázky správný právní předpis / §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb/ a že si také tento právní předpis správně vyložil, když vycházel z právních závěrů, které k výkladu tohoto ustanovení zaujal i Ústavní soud v nálezu ze 7.9.1995, I ÚS 142/94 / uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 4, ročník 1995 - II, pod č. 45/. V tomto smyslu nebylo tedy možné posoudit rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné, jak měli za to dovolatelé J. K. a J. K.
Také pokud byl v dovolání dovolatelky D. M., směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 51 v H. D., uplatňován dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, je třeba mít na zřeteli, že tu odvolací soud použil na řešení uvedené otázky správný právní předpis / §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ v souvislosti s ustanovením §6 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu /, který se na projednávanou právní věc vztahoval a účastníci řízení na toto ustanovení také v průběhu řízení poukazovali. Nelze také přisvědčit názoru dovolatelky D. M., že si odvolací soud toto ustanovení nesprávně vyložil. Při koupi uvedeného domu na základě smlouvy ze 17.11.1989 nebylo postupováno podle ustanovení §14 odst. 7 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve vztahu k osobě, která v době prodeje uvedený dům užívala. Citovaná vyhláška blíže nevymezovala o jakého uživatele bytu v prodávaném domě, jemuž měl být dům nabídnut ke koupi mělo jít / nebylo tu např. stanoveno , že tu byl mělo jít jen o toho, komu svědčilo dříve upravené právo osobního užívání bytu / ; v daném případě pak šlo o uživatele, který byt získal k užívání na základě právního důvodu odpovídajícího ustanovením občanského zákoníku / zákona č. 40/1964 Sb./ a nešlo tu tedy o toho, kdo by byt získal např. za okolností, které mělo tehdy na zřeteli ustanovení §157 občanského zákoníku / ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. /. Aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.- na projednávaný případ odpovídalo slovnímu znění tohoto ustanovení i výkladu, který neodporoval obsahu a smyslu tohoto ustanovení.
Z uvedených důvodů nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Přikročil proto odvolací soud k zamítnutí dovolání jak dovolatelů J. K. a J. K., tak i dovolání dovolatelky J. K., a to podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný, takže žádnému z nich nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. července 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc.
předseda senátu