ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.161.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 161/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) P. S. a B) P. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované I. D., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991l Sb., vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 572/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 1999, č.j. 26 Co 713/98-141, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1075 Kč na účet advokátky a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 31. března 1992 domáhali se žalobci proti žalované uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí, a to pozemku p.č. 559/95 - les a pozemku č. 206 - stavební s lesní chatou č. 186 zapsaných naposledy v pozemkové knize pro katastrální území S. ve vložce č. 511 pro původního spoluvlastníky R. S., P.S. a M. F., každému jednou třetinou.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ jako soudu prvního stupně ze dne 7. prosince 1995, č.j. 5 C 572/92-62, bylo žalobě vyhověno. K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 1997, č.j. 26 Co 388/96-87, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobci jsou legitimováni k uplatnění nároku uvedeného v žalobě, pokud jde o pasívní legitimaci žalované vyslovil závěr, podle něhož vzhledem k ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k §5 odst. 1 a 6 téhož zákona může být žaloba úspěšná jen ve vztahu k polovině sporných nemovitostí proto, že manžel žalované V. K. zemřel dne 9. srpna 1978 a nestal se proto povinnou osobou podle §5 odst. 1 zákona. Soudu prvního stupně přikázal doplnění dokazování v otázce včasnosti výzvy, která měla být doručená žalované ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Důvod ke zrušení rozsudku spatřoval pak odvolací soud rovněž v nepřezkoumatelnosti části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zabývající se otázkou protiprávního zvýhodnění žalované, resp. i jejího manžela.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 27. května 1998, č.j. 5 C 572/92-123, žalobu zamítl v plném rozsahu, neboť dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat řádné doručení výzvy žalobců žalované jako povinné osobě. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 23. června 1999, č.j. 26 Co 713/98-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobci vyzvali žalovanou k vydání nemovitosti prostřednictvím svého zástupce. Z obsahu výzvy samotné zjistil odvolací soud, že tato není opatřena datem, nese pouze poznámku „odesláno 16.8.1991\". K důkazu o odeslání a doručení výzvy předložili žalobci jednak list doručovací knihy advokátní kanceláře svého zástupce a potvrzení pošty označené jako „oznámení o výsledku pátrání po poštovní zásilce\". Z těchto dokladů odvolací soud zjistil, že v doručné knize je pod datem 16.8. zapsána zásilka pro žalovanou, s podacím číslem 37527, ovšem toto podací číslo lze číst i jako 37524. V poznámce je uvedeno číslo 1159 a pod tímto zápisem, který je na poslední řádce doručené knihy, je razítko podací pošty 110 00 Praha 1 s datem 18. srpna 1991. Vedle záznamu o zásilce je pak další razítko téže pošty s datem 12.9.1991 nebo 2.9.1991. Odvolací soud podle kalendáře na rok 1991 uváděl, že dne 18. srpna 1991 byla neděle. Potvrzením pošty, opatřeným razítkem pošty 110 00 Praha 1 s datem 7.10.1991 pak je jen potvrzováno, že žalovaná dne 19.8.1991 osobně převzala zásilku R, podací pošta Praha 1, podací číslo 37527-37524, podací den 16. srpna 1991. Uvedená zjištění hodnotil odvolací soud jako vnitřně rozporná. Z doručovací knihy je totiž zřejmé, že žalované byla zasílána jediná zásilka, podací číslo zásilky je však zapsáno poněkud nečitelně, neboť poslední číslici tohoto údaje lze číst jako „4\" nebo „7\". Z potvrzení pošty o doručení zásilky žalované naproti tomu vyplývá, že žalované bylo doručováno zásilek více, totiž s pořadovými čísly 37427 - 37524, tedy celkem čtyři zásilky, popřípadě dvě, což odporuje skutečnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru o nevěrohodnosti potvrzení vydaného poštou, zvláště když pracovník pošty vydávající toto potvrzení měl k dispozici listovní doručovací kartu, kde podací číslo bylo napsáno čitelně, takže potvrzení mělo být vydáno pouze k zásilce se správným podacím číslem.
Odvolací soud dále přihlédl k zjištění týkajících se pobytu žalované v druhé polovině měsíce srpna 1991, tedy v době údajného doručování výzvy, k důsledkům vyplývajícím ze zjištění učiněnými již soudem prvního stupně v tom, že došlo k porušování poštovního řádu doručovateli, jakož i k tvrzení žalované, která již při svém prvním účastnickém výslechu dne 29. října 1992 tvrdila, že výzvu neobdržela. Dospěl proto k závěru, že se žalobcům nezdařil důkaz o prokázání včasnosti výzvy povinné osobě - žalované. S odkazem na ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. konstatoval proto zánik nároku žalobců na uzavření dohody o vydání věci. V této souvislosti vyslovil právní závěr, podle něhož vydané potvrzení pošty není veřejnou listinou ve smyslu §134 os.ř., neboť Č. p. není orgánem uvedeným v tomto ustanovení, aniž by potvrzení pošty bylo možno považovat za listinu, která by zvláštním předpisem byla prohlášena za veřejnou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) /zřejmě měli na mysli písmeno d)/ o.s.ř. a dále podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Pokud jde o nesprávnost skutkových zjištění, tvrdili žalobci, že o včasnosti jejich výzvy žalované svědčí dostatečně potvrzení pošty označené jako „oznámení o výsledku pátrání po poštovní zásilce\". Z ní se podává, že I. D. převzala předmětnou zásilku osobně dne 19. 8. 1991.Opakovali v této souvislosti argumentaci dříve uplatněnou, včetně tvrzení, že už takovéto potvrzení nese účinky veřejné listiny, jakož i tvrzení, že z dikce zákona neplyne, zda a jakou formou má být výzva osobě povinné učiněna. Poukazovali na nemožnost provést důkaz listovní doručovací kartou vedenou u dodací pošty a obsahující podpisy adresátů přijímacích doporučené zásilky. V důsledku dlouhého trvání sporu je takový důkaz neproveditelný, neboť pošta mezitím tyto doklady skartovala. Nad rámec těchto tvrzení nesouhlasili s právními závěry odvolacího soudu vyjádřenými v původním zrušovacím usnesení ze dne 26.2.1997 vztahujícím se k otázce pasívně legitimovaných osob v řízení o nárocích podle zákona č. 87/1991 Sb. Navrhli zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení nesoucí se k existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil věc po stránce právní (z tohoto hlediska bylo nesprávné skutkové zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněný aspekt navazuje na předpoklady dalšího dovolacího důvodu uplatněného v této věci, totiž nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci byl předmět řízení vymezen žalobními tvrzeními nesoucími se k existenci nároků žalobců na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. (dále jen „zákon\"). Jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby bylo zjištění, že oprávněné osoby (žalobci) vyzvali včas povinnou osobu (žalovanou) k vydání věci ve smyslu §5 odst. 1, odst. 2 zákona.. Odvolací soud v tomto směru shromáždil dostatečné důkazy pro posouzení této otázky, přičemž dospěl k závěru, že se žalobcům nezdařil důkaz o doručení této výzvy. Tomu odpovídající zjištění náležitým přesvědčivým způsobem podrobně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje. Jeho závěry jsou v tomto směru logické a vnitřně skloubené, odpovídají předpisům §120 o.s.ř. a §132 o.s.ř. Nelze proto přesvědčivě přisvědčit tvrzení žalobců, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce vycházelo ze skutečností, které v řízení zjištěny nebyly nebo nejsou obsaženy ve spise.
Než dovolatelům nelze přisvědčit, ani pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení. Odvolací soud předně odpovídajícím způsobem aplikoval důsledky vyplývající z povinnosti tvrzení a zásady o důkazním břemenu, které ohledně skutečností uvedených v §5 odst. 2 zákona stíhá žalobce (§120 odst. 1 věta první o.s.ř.). V souladu s ustanovením §125 o.s.ř. použil k důkazu veškerá zjištění ať už ve formě listinných důkazů, či svědeckých a účastnických výpovědí. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud dodatečně vystavené písemné potvrzení podací, resp. doručovací pošty nepodřadil pod ustanovení §134 o.s.ř. neboť takový důsledek se z gramatického výkladu uvedeného ustanovení nepodává. V této souvislosti se sluší připomenout, že je věcí procesní prozíravosti a pečlivosti účastníka, zda a nakolik činí úkony směřující k uplatnění svého práva způsobem, který je kdykoliv později spolehlivým způsobem verifikovatelný a způsobilý doložit nezpochybnitelným způsobem okolnosti svědčící nejen pro fakt vyhotovení takového úkonu, včetně data, kdy byl učiněn, ale rovněž okolnost doručení takového projevu vůle adresátovi takového úkonu. Nepříznivé procesní důsledky plynoucí ze zanedbání takové potřebné péče a následně neunesení důkazního břemene ohledně takové skutečnosti nemohou jít ovšem k tíži žalované (jako osoby povinné), neboť jí zákon neukládá podat důkaz o faktu doručení takové výzvy. V důsledku toho jsou nedoložené výtky dovolatelů poukazující na délku řízení, požadavek odvolacího soudu obsažený ve zrušovacím usnesení ze dne 26. února 1997, jakož i důsledek plynoucí z toho, že pro skartování doručovacích karet poštou žalobci důkazní břemeno v tomto ohledu neunesli.
Odvolací soud konečně aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §5 odst. 2 zákona včetně důsledků prekluze nároků oprávněných (žalobců) projevujících se v zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu vymyká se dovolacímu přezkumu hodnocení dalších dovolacích námitek dovolatelů nesoucích se zejména k otázkám pasívní legitimace žalované, neboť na posouzení těchto otázek nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolací soud za této situace za použití §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci v dovolacím řízení neměli úspěch, žalované přísluší proto nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů představovaných odměnou za poskytnutí právní služby za jeden úkon 1000 Kč a jeden režijní paušál 75 Kč (§7, §9 odst. 1, odst. 3, písm. c), §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková