ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1650.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1650/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. K. B., a 2. J. B., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.2.1999, sp.zn. 16 Co 2/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 42/92 ( žalobců K. B. a J. B. proti žalovaným A. V. P., a B. M. P., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 19.9.1991 ( v průběhu řízení upravovanou ), aby žalovaným bylo uloženo vydat jim rodinný domek čp. 641 v P. spolu s pozemky parc. č. 3812/148 ( o výměře 190m2 ) a parc. č. 3812/78 ( o výměře 637 m2 ). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 21.2. 1983, sp.zn. 3 T 26/83, jímž byli žalobci odsouzeni za tehdy trestný čin opuštění republiky. Tresty uložené v tomto trestního řízení soudním byly zrušeny usnesením Okresního soudu v Příbrami ze 6.9. 1990, sp.zn. Rt 464/90, podle zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci. Uvedené nemovitosti koupili žalovaní od státu- Městského národního výboru v P. smlouvou z 20.5.1983, a to za cenu, která nebyla v souladu s tehdy platným cenovým předpisem, a tím byli nabyvatelé protiprávně zvýhodněni. Žalobci vyzvali žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalobci vymáhali svou žalobou také vydání movitých věcí, uvedených v seznamu, jenž byl k žalobě připojen.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uvedené nemovitosti nebyly získány v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Kupní smlouva z 20.5.1983 byla uzavřena na základě odhadu znalce podle cen stanovených vyhláškou č. 43/1969 Sb., smlouva byla schválena finančním odborem bývalého Okresního národního výboru v P. a registrována byla bývalým Státním notářstvím v Příbrami pod sp.zn. R I 530/83. Žalobci vymáhané movité věci byly odkoupeny od podniku K. P. za cenu touto organizací stanovenou.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalované jako účastníky řízení, vyžádal si spisový materiál ohledně prodeje domu čp. 641 v P., vyslechl svědky Dr. J. Z., M. H., F. B., Z. M., Z. T., JUDr. Z. K., P. K., MUDr. S. V. a M. P., provedl důkaz posudky znalců z oboru cen nábytku a cen nemovitostí jakož i posudkem Ústavu soudního inženýrství V. u. t. v B., a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 17.6.1997, čj. 3 C 42/92-248, bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 641 v P. s pozemky parc. č. 3812/148 ( o výměře 190 m2 ) a parc. č. 3812/98 ( o výměře 637m 2 ) se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných na listu vlastnictví č. 4453 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu v P., a také o vydání movitých věcí ( uvedených jmenovitě v bodu IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně ). Zamítnut byl žalobní návrh žalobců ohledně dalších předmětů ( předělovacích stěn, mahagonových obkladů a modřínových stropů). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 5.040 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Berouně na náhradu zálohovaného znalečného 26.176,55 Kč a soudní poplatek 500 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalované pak soud prvního stupně posuzoval jako osoby povinné podle ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo sice v řízení prokázáno, že by žalovaní získali nemovitosti za cenu, jež by neodpovídala cenovým předpisům, když kupní cena uvedená ve smlouvě z 21. 2.1983 částkou 355.959 Kč byla ve srovnání s cenou stanovenou v řízení znaleckými posudky jen o 7.41 % nižší, ale soud prvního stupně byl toho názoru, že nemovitosti byly získány na základě protiprávního zvýhodnění. V této souvislosti soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě nebyla vydána vyhlášky tehdejšího národního výboru o možnosti koupě domu čp. 641 v P., dále na to, že ze strany funkcionářů Městského národního výboru v P. ( zejména ze strany jeho předsedy Ing. Č.) i ze strany Okresního národního výboru v P. ( jmenovitě jeho předsedy B.) byl projevován neobvyklý zájem o to, aby z podaných 15-18 žádostí o koupi domu bylo vyhověno právě žádosti žalovaných, a posléze i na to, že byla podána i žádost u Ministerstva financí o povolení výjimky umožňující přímý prodej nemovitostí Okresním národním výborem v P. bez předchozího převodu nemovitostí do správy Městského národního výboru v P. ( i když této žádosti nebylo nakonec vyhověno ) ; dům čp. 641 nebyl přednostně nabídnut ke koupi dosavadním uživatelům domu a veřejnost nebyla seznámena s možností koupě tohoto domu z národního majetku občanům. Takový postup při prodeji rodinných domků z národního majetku ukládaly tehdy směrnice Ministerstva financí o prodeji těchto domků z majetku státu a tyto směrnice byly uveřejněny ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964. Žádost žalovaných o koupi domu čp. 641 v P. byla projednávána u bývalého Městského národního výboru v P. dne 27.4. 1982 a žalovaný Ing. P. byl o výsledku jednání informován již 28.4.1982 telefonicky předsedou uvedeného národního výboru. V rozporu s citovanými směrnicemi Ministerstva financí byl v daném případě povolen prodej rodinného domku čp. 641 v P. na splátky. Také cena movitých věcí v tomto domě, které měli kupující převzít, byla stanovena pracovnicí n.p. K. značně nízká. Měl proto soud prvního stupně za to, že tu došlo k prodeji žalobci uváděných nemovitostí žalovaným na základě protiprávního zvýhodnění ; žalobě žalobců bylo soudem prvního stupně vyhověno.
Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně učiněny podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2.2.1999, sp.zn. 16 Co 2/99. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označených I., II. a III. ( ohledně povinnosti žalovaných uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 641 v P.), a to v tom znění, že žalovaní jsou povinni uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 641 v P., umístěného na pozemku parc. č. 3812/148 v katastrálním území P., zapsaného na listě vlastnictví č. 4453 u Katastrálního úřadu v P. Dalším výrokem rozsudku odvolací soud rozhodl, že "nad tento rámec se rozsudek soudu prvního stupně mění ve výrocích I, II, a III tak, že se žalobní návrh zamítá". Odvolací soud ještě rozhodl o tom, že byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovující části výroku, označeném IV., ale byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném V., byl tento výrok o soudním poplatku potvrzen, ale ohledně výroku, jenž se týkal náhrady nákladů vynaložených na znalečné, byl tento výrok změněn tak, že žalobci jsou povinni na uvedený účel zaplatit 13.088 Kč a žalovaní rovněž 13.088 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobci naplňují ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. znaky oprávněných osob. Ohledně žalovaných se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že by žalovaní získali v žalobě uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud však sdílel i názor soudu prvního stupně, že žalovaní získali tyto nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění ; odvolací soud v této souvislosti poukazoval zejména na skutečnost, že spis bývalého Městského národního výboru v Příbrami o prodeji domu čp. 641 v P. obsahuje pouze žádost žalovaného Ing. P. o koupi domu, třebaže z výsledků dokazování ( zejména z výpovědi svědka P. K. ) bylo zjištěno, že žádost podalo 15-18 žadatelů. V rozporu se směrnicemi Ministerstva financ z 2.4.1964, čj. 314/ 17.756 64, uveřejněnými ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964 a registrovanými v částce 31/1966 Sbírky zákonů, nebylo v tomto případě umožněno, aby se prodej domu čp. 641 v P. uskutečnil na základě širší nabídky a poptávky v daném místě, třebaže z počtu podaných žádostí o koupi vyplýval zájem o tuto koupi, ale ze strany funkcionářů bývalého Městského národního výboru v P. i bývalého Okresního národního výboru v P. existovala snaha převést nemovitosti právě na žalované. Dům nebyl nabídnut ke koupi dosavadní uživatelce domu - MUDr. V., sestře žalobce K. B., a prodej byl žalovaným umožněn na splátky, ačkoli rodinné domky nemohly být takto na splátky prodávány. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti i k uzavření dohody o vydání domu čp. 641 v P. jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu ; žalobní návrh byl však zamítnut, pokud se jím žalobci domáhali uložení povinnosti uzavřít i dohodu o vydání pozemků, k nimž bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání, neboť to je v rozporu se ustanovením §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které vylučuje možnost tyto pozemky vydat oprávněné osobě. V zamítavém výroku ve věci samé ( týkajícím se zasouvacích stěn a obkladů stropů ) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 o.s.ř. Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 1.3.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Benešově podáno 30.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolání dovolatelů směřovalo proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé měli za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval i nesprávně si vyložil ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů je nutno při aplikaci tohoto ustanovení rozlišovat pozemky zastavěné a nezastavěné, a to v tom smyslu, že zatímco původně zastavěné pozemky se vydat mají, původně nezastavěné pozemky se nevydávají. Zároveň je třeba, podle názoru dovolatelů, mít na zřeteli, že zákon č. 87/1991 Sb. začal platit 1.4.1991, kdy platil občanský zákoník ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. Kromě toho v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb. platil už ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým byla uvozena Listina základních práv a svobod ; článek 11 odst. 1 této Listiny stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a používá také stejné ochrany. Tím, že odvolací soud rozhodl tak, že tyto pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydávají, výrazně poškodil žalobce jako oprávněné osoby a zvýhodnil žalované jako povinné osoby, které by měly splnit povinnost vydat oprávněným osobám majetek získaný na základě protiprávního zvýhodnění.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb. ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; viz článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jeho výroky došlo ke změně výroků rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Těmito výroky byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně týkající se nevydání pozemků parc. č. 3812/148 a parc. č. 3812/78 v P.
Dovolatelé vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 a §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně této právní věci týkala a účastníci řízení na tato ustanovení v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 7.9.1995, I ÚS 142/94, uveřejněném pod č. 45 ve svazku 4 ročníku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bylo uvedeno: Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává rozdíl mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem. Není důvod se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou zajisté existovat vedl sebe a je možné je bez problémů právní cestou řešit.
Odvolací soud v daném případě tedy vycházel ze slovního znění ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které má povahu kogentního ustanovení, a dospěl i ke stejnému výkladovému závěru jako citovaný nález Ústavního soudu ČR.
Za této situace v řízení o této právní věci nelze přisvědčit názoru dovolatelů, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu a že by tedy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová