ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1739.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1739/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobců 1) J. Š., 2) J. V., oba zast. advokátem, 3) M. P., a 4) P. P., oba zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2000, sp. zn. 22 Co 31/2000 (v právní věci žalobců 1) J. Š., 2) J. V., oba zast. advokátem, 3) M. P., a 4) P. P., oba zast. advokátem, proti žalovanému Česká republika - S. a. z. K. V., zast. advokátem, o určení neplatnosti trhové smlouvy a určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 351/98) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. října 1999 pod č.j. 14 C 351/98 - 48 zamítl návrh na určení neplatnosti trhové smlouvy ze dne 5. 12. 1940, uzavřené mezi F. B. a Q. B. jako prodávajícími a V. f. pro Č. a M. jako kupujícími ohledně ideální jedné poloviny nemovitostí, které jsou předmětem sporu. Rovněž tak návrh na určení, zda Ing. Q. B. byl ke dni své smrti
17. 9. 1942 vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, byl zamítnut.
Soud 1. instance provedl poměrně obsáhlé dokazování, při kterém zjistil, že původními podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli F. B. a Q. B.. Následně po podpisu výše specifikované smlouvy byli oba jmenovaní deportováni do koncentračních táborů, kde Q. B. zemřel dne 17. 9. 1942 a F. B. dne 24. 10. 1943. Vzhledem k tomu, že ideální jedna polovina nemovitostí, původně patřících Q. B., nebyla v dědickém řízení po něm projednána a nebyla tudíž projednána ani v dědickém řízení po F. B., přestože tento byl ke dni své smrti jediným dědicem po svém bratru Q., podali žalobci nejprve návrh na dodatečné projednání dědictví. V současné době je ovšem jako vlastník nemovitosti zapsán žalovaný, který odmítá dobrovolně uznat nárok žalobců a těm tak nezbývá, než řešit spor právní cestou. Žalobci se domáhají neplatnosti trhové smlouvy ze dne 5. 12. 1940 buď dle ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo pro rozpor s příslušnými ustanoveními tehdy platného Obecného zákoníku občanského.
Žalovaný naproti tomu namítal, že žalobci nedoložili naléhavost jejich právního zájmu na požadované určení a dále, že nepředložili důkazy, které by prokazovaly nárok podle dekretu prezitenta č. 5/1945 Sb., tedy uzavření trhové smlouvy pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce.
Z dědických spisů po původních spoluvlastnících bylo prokázáno, že jejich právní nástupci si byli vědomi svých možností, neboť v řízení, jež se týkalo F. B., byla na základě výměru Ministerstva sociální péče ze 7. 1. 1948, vydaného k žádosti jedné z dědiček, rozhodnuto o jeho podílu. Protože výměr neřešil otázku majetku Q. B., požádali ascendenti v jeho dědickém řízení o udělení zmocnění k podání restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Žádosti ze dne 7. 7. 1949 bylo vyhověno dne 14. 7. 1949. Zda toto restituční řízení bylo zahájeno, popřípadě s jakým výsledkem bylo skončeno, soudu známo není, když ani žalobci v tomto směru ničeho netvrdili.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že právě v tomto řízení měl být uplatněn nárok na vydání sporné poloviny nemovitostí, potažmo na poskytnutí finanční náhrady a v něm by také byla jako předběžná otázka řešena neplatnost majetkového převodu části nemovitosti původně vlastnicky náležející Q. B. Bylo tedy na jeho právních nástupcích, aby prokázali, že smlouvu trhovou ze dne 5. 12. 1940 uzavřel pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Neplatnost smlouvy rovněž nelze dovozovat pro rozpor s obecnými ustanoveními občanského zákoníku, neboť v daném případě platí speciální úprava, podle které je třeba postupovat. Z těchto důvodů tedy obvodní soud návrhy žalobců zamítl.
Na odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2000 pod č. j. 22 Co 31/2000-76 tento rozsudek obvodního soudu potvrdil. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Odvolací soud své rozhodnutí v podstatě tak zdůvodnil, že základním a nezbytným předpokladem úspěšnosti tzv. určovací žaloby podle ust. §80 písm. c) o.s.ř. je naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bez něhož by bylo právo ohroženo nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. Odvolací soud však na žalobě na určení neplatnosti trhové smlouvy ze dne 5. 12. 1940 a na určení, že Q. B. byl ke dni své smrti vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí naléhavý právní zájem neshledal. Je totiž třeba mít na zřeteli, že při dědění se použije hmotné i procesní právo platné v den smrti zůstavitele. V roce 1942, kdy Q. B. zemřel, upravoval dědické právo obecný zákoník občanský, podle nějž dědic nabývá dědictví a stává se jeho vlastníkem až odevzdáním dědictví. Režim práv a povinností tvořících pozůstalost byl upraven §547 o.z.o. Šlo o tzv. ležící pozůstalost, hereditas iacens. Pro potřeby dodatečného dědického řízení není proto vůbec rozhodné, zda zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, ale směrodatným je, zda uvedená část nemovitostí náleží do jeho ležící pozůstalosti. Rozhodnutí, jakého se v daném případě žalobci domáhají, podle odvolacího soudu, který se zaměřil na posouzení druhého žalobního petitu, takovou otázku neřeší a žalobci tak nemohou mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzhledem na shora přijatý názor odvolací soud neřešil otázku, kterou žalobci formulovali jako otázku zásadního významu a s ohledem na to, že jiné důvody nebyly shledány, byl návrh na připuštění dovolání zamítnut.
Včas podaným dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu žalobci, kteří se domáhali jeho zrušení. Za otázku zásadního právního významu považují dovolatelé otázku, jak má být formulován žalobní návrh v případě, kdy se žalobci domáhají určovacího rozhodnutí nezbytného k dodatečnému projednání dědictví a jejich dědický nárok vychází z neplatné smlouvy uzavřené zůstavitelem v době platnosti o.z.o. tak, aby byl prokázán naléhavý právní zájem žalobců, resp. zda postačí žalovat na určení neplatnosti této smlouvy, nebo zda musí být tento návrh doplněn ještě dalším petitem na určení, že daný majetek je součástí pozůstalosti. Jako důvod dovolání uplatnili dovolatelé nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněnými dovolacími důvody (§242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalovaných směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalovaní sice podali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu nevyhověl ( §239 o.s.ř. )
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí \"po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
V projednávaném případě již soud první instance odkázal na zásadu lex specialis derogat generali, kterou je třeba použít u problematiky upravené restitučními předpisy. Soudní praxe vychází z principu, že u zmírnění majetkových a jiných křivd v daném období posuzuje se věc dle restitučních zákonů, např. zák. č. 87/1991 Sb., nikoliv podle ustanovení občanského zákoníku, který je v tomto případě předpisem obecným.
Nejvyšší soud tedy dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobců jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková