ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1769.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1769/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně M. L., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2000, sp. zn. 24 Co 141/97 (v právní věci žalobkyně M. L., zast. JUDr. advokátem, proti žalovaným 1) A. V., správci konkursní podstaty a 2) o. s. Ú., o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 240/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 29. listopadu 1996 pod č.j. 7 C 240/95 - 86 zamítl návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu.
Tento rozsudek, napadený odvoláním žalobkyně, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. března 2000 pod čj. 24 Co 141/97-120 ve věci samé potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud, stejně jako soud první instance ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalobkyně nepodala důkaz o tom, že by původní vlastníci či jejich právní zástupci uplatnili nárok podle restitučního zákona č. 128/1946 Sb. a že by uplatněný nárok nebyl uspokojen po 25. únoru 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. O neuspokojení nároku lze přitom uvažovat pouze tehdy, byl-li takový nárok uplatněn. Odvolací soud tedy rovněž dospěl k názoru, že žalobkyně není osobou oprávněnou ve smyslu
§3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Další důvod pro zamítnutí žaloby shledal krajský soud (v souladu se zjištěními okresního soudu) v rozporu s článkem II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož nemovitost nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně takové věci schválen privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Právní předchůdce prvního žalovaného (jako právnická osoba nikoliv totožná se státem) nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem v rámci privatizace na základě usnesení Vlády České republiky ze dne 8. dubna 1992, č. 265 a tento nabývací titul je tedy nutno podřadit pod zmiňované ustanovení restitučních předpisů.
V řízení před soudem druhé instance žalobkyně zformulovala otázky, v jejichž posouzení spatřuje zásadní právní význam. Je to jednak skutečnost, že zákon č. 116/1994 Sb. umožnil restituci nemovitostí až v době, kdy tyto již byly zprivatizovány, a bylo tudíž fakticky znemožněno jejich vydání. Další navrhovaná otázka spočívá ve způsobu výkladu ustanovení
§3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když není zřejmé, jakým způsobem a vůbec jak zákonodárce mínil vložit toto ustanovení do zákona vůči osobám, které se po II. světové válce trvale zdržovaly v cizině a nemohly restituční nárok dle zák. č. 128/1946 Sb. uplatnit, ačkoliv jim vznikl. Krajský soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, neboť shledal, že nebyly splněny podmínky §239 odst. 1 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se i nadále domnívá, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a že by tedy dovolací soud měl věc meritorně projednat. Dovolatelka v návaznosti na svá předchozí tvrzení uvádí, že osobám, které k podání restitučního nároku oprávnil zákon č. 116/1994 Sb., je de facto vědomě a cíleně znemožněna naturální restituce jejich majetku. Pokud jsou dále oprávněnými osobami ti, jejichž restituční nárok byl uplatněn, avšak tomuto nároku nebylo vyhověno, tím spíše musí být podle dovolatelky oprávněni ti, jejichž nárok uplatněn nebyl, ačkoliv je zcela zřejmé, že tyto osoby nemohly svůj nárok uplatnit ze stejných důvodů, pro které byl nárok prvně jmenovaných osob zamítnut a nebo tento nárok neuplatnily z toho důvodu, že bylo předem zcela jasné, jakým způsobem by bylo o tomto jejich návrhu rozhodnuto.
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelkou podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut s tím, že zde nebyla řešena otázka zásadního významu po právní stránce. Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí \"po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
Zákon o mimosoudních rehabilitacích je konstruován na principu vydání věci oprávněné osobě ex nunc, takže oprávněný se stává vlastníkem teprve po uzavření dohody o vydání věci nebo po vydání pravomocného rozsudku ve smyslu tohoto zákona. Nelze se tedy - jak už zmínil odvolací soud s odkazem na Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 59/93 Sb. nálezu a usnesení ÚS - v souzené věci dovolávat ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku a nikoli jeho právnímu nástupci, který dosud vlastníkem není.
Zákon 116/1994 Sb., novelizující zákon o mimosoudních rehabilitacích, vědomě obsahuje ustanovení, která chrání nový režim právních vztahů. Uplatnění nově umožněných restitučních nároků bylo legislativně podmíněno zohledněním těchto mezí. Toto řešení mělo zabránit vzniku nových křivd nebo jednání, která by dotčené osoby jako křivdu mohly právem pociťovat.
Rovněž posouzení neuplatnění nároku v rozhodném období, tak jak bylo podáno odvolacím soudem, je správné. Restituční zákony jsou, při vědomí nemožnosti úplného napravení všech křivd napáchaných v minulosti, vyjádřením vůle státu napravit alespoň některé z těchto příkoří, ovšem pouze v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Nárok na vrácení majetku mohl být neuspokojen jen tehdy, byl-li v době před 25. únorem 1948 nebo po tomto datu u soudu zákonem stanoveným způsobem uplatněn. Nebyl-li takto u soudu uplatněn, nelze uvažovat o důvodech jeho neuspokojení jednoduše proto, že o nároku nebylo vůbec soudem jednáno a neexistují tak žádné podklady pro závěr o tom, které důvody vedly k neuspokojení nároku. Tento názor je v souladu s předchozí judikaturou vyšších soudů (viz rozhodnutí 3Cdon 554/96 Nejvyššího soudu) a krajský soud se od těchto závěrů nijak neodchýlil.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a), §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková