ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.184.99.1
sp. zn. 28 Cdo 184/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. C. a V. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp.zn. 8 C l0/92 (žalobců l. V. H. a 2. V. C., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ú. p. i. v. v., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z ll.9.l997, čj. 8 C l0/92-203.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci M. H., V. H. a V. C. se domáhali žalobou, podanou u soudu l3.l.l992, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků v P. parc. č. 557 (o výměře l84l m2), parc. č. 558 (o výměře 233 m2) a parc. č. 499 (o výměře 992 m2). V žalobě se uvádělo, že od roku l975 byl na spoluvlastníky uvedených nemovitostí činěn nátlak, aby pod hrozbou vyvlastnění byly tyto nemovitosti prodány státu za účelem výstavby vysokoškolského areálu v oblasti P. (P.-T.). K prodeji pak došlo kupní smlouvou z 28.8.l978, která byla ze strany prodávajících uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemky nebyly posléze k výstavbě vysokoškolských zařízení (kolejí) využity. Žalovaný ústav (jeho právní předchůdce) byl dne 27.5.l99l vyzván k vydání uváděných nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že tu nedošlo k uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb. Pozemky byly vykoupeny za kupní cenu l24.443,50 Kč na základě znaleckého odhadu. Podle názoru žalovaného brání vydání pozemků v daném případě ustanovení §8 odst .3 zákona č. 87/l99l Sb., protože jsou na nich zřízeny stavby, a to zatím panelová vozovka (která bude nahrazena trvalou komunikací), sloužící k dostavbě celého areálu.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z l2.6.l992, čj. 8 C l0/92, 9 C l00/92 a ll C 95/92-23, bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobci M. H., V. H. a V. C. dohodu o vydání pozemků parc. č. 557 (o výměře l84l m2) a parc. č. 558 (o výměře 233 m2) v P., a to každému z těchto žalobců z jedné ideální třetiny; každému z uvedených žalobců bylo uloženo zaplatit Finančnímu úřadu v P. po částkách 36.000,- Kč. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovaný uzavřel se žalobci také dohodu o vydání pozemku parc. č. 499 (o výměře 922 m2) v P. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni M. H. na náhradu nákladů řízení 920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobci V. H. a V. C. a žalovaný nemají navzájem vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce pokládá za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb., dále že pokládá za doloženo, že v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou, uzavřenou prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.), a že žalobci vyzvali žalovaného (jeho právního předchůdce) včas k vydání těchto nemovitostí (§5 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.). Pozemky parc. č. 557 a 558 v P. neshledal soud prvního stupně zastavěnými a proto žalobě žalobců o vydání těchto pozemků vyhověl. Naproti tomu pokládal za prokázáno, že pozemek parc. č. 499 v P. je pozemkem zastavěným, protože přes něj vede trvalá komunikace. Žalobcům soud uložil vrátit kupní cenu, kterou obdrželi po uzavření kupní smlouvy z 28.8.l978. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením §l42 odst. l občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 9.ll.l992, sp.zn. 20 Co 396/92, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku o zamítnutí žalobního návrhu ohledně pozemku parc. č. 499 v P. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. V odůvodnění svého usnesení vytýkal odvolací soud, že se soud prvního stupně nevypořádal zcela s námitkou žalovaného, že všechny pozemky, jichž se žaloba žalobců týká, je třeba považovat za pozemky, na nichž je postaveno stavba (stavba areálového charakteru), takže je nelze vydat vzhledem k ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb. Odvolací soud měl za to, že tu rozhodujícím hlediskem bude funkční jednota zmíněné stavby, tedy zda tvoří s celou stavbou nedělitelný celek anebo zda jej lze v původních hranicích od celku odpojit. Odvolací soud poukazoval na nutnost přesného označení a zaměření původních pozemků, uváděných v žalobě žalobců, a na účelnost provést ohledání na místě, popřípadě na potřebu dát vypracovat geometrický plán, který by se týkal vydávaných pozemků. Odvolací soud poukazoval i na to, že v průběhu řízení zemřela žalobkyně M. H. (dne l2.8.l992), takže je třeba zjistit, kdo jsou její dědici.
V dalším průběhu řízení se soud prvního stupně seznámil s výsledky řízení o dědictví po zůstavitelce M. H., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 4 D 274l/92, a provedl důkaz posudkem znalce z oboru geodézie a evidence nemovitostí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z ll.7.l995, čj. 8 C l0/92, 9 C l00/92 a ll C 95/92-8l, bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobci V. H. a V. C. dohodu o vydání pozemků parc. č. 557 a parc. č. 558 v P., každému z nich jednou ideální polovinou, s tím, že uvedení žalobci zaplatí Finančnímu úřadu v P. každý částku l5.550,- Kč. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení l.380,- Kč a státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu znalečného 6.l76,80 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. l a §3 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. a že jimi uváděné nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb. Soud prvního stupně měl za to, že tíseň spočívala na straně prodávajících podle kupní smlouvy z 28.8.l978 v tom, že nemohli s nemovitostmi disponovat, mohli je převést pouze na stát a pokud by tak neučinili, došlo by k jejich vyvlastnění bez náhrady. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že žalobci uváděné pozemky parc. č. 557 a 558 nejsou součástí areálu vysokých škol v oblasti P.-T. v P., neboť tyto pozemky netvoří s tímto areálem jeden celek a nejsou nezbytné pro využití staveb tohoto areálu, jak vyplývalo z posudku znalce, jenž byl k důkazu proveden v řízení před soudem prvního stupně; uvedené pozemky jsou obklopeny pozemky soukromých vlastníků, které nesouvisejí s areálem vysokých škol. Žalobci se zavázali v jimi navržené dohodě o vydání pozemků vrátit žalovanému uhrazenou kupní cenu za tyto vykoupené pozemky. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobnímu návrhu žalobců na uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 557 a parc. č. 558 v P. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §l42 odst. l a §l48 odst. l občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením z l8.l.l996, sp.zn. 20 Co 437/95, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z ll.6.l995 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, že pozemky parc. č. 557, 558 a 499 v P. byly sloučeny v pozemek parc. č. 493/l, a že to nebylo vyjádřeno v jeho rozsudku. Vyslovoval názor, že bylo třeba se zabývat i pozemkem dříve označeným jako parc. č. 499 v P. a že nebyla dostačujícím způsobem objasněna otázka, zda žalobci uvedené pozemky jsou součástí areálu vysokých škol a že také nebyla dostatečně objasněna otázka, zda tyto pozemky přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.). Odvolací soud měl za to, že bude-li doloženo, že původní pozemky parc. č. 557, 558 a 499 nejsou zastavěny a že je lze bez narušení funkční jednoty areálu vysokých škol vydat žalobcům, pak lze uložit znalci z oboru geodézie a kartografie, aby vypracoval geometrický plán, který bude tvořit případně nedílnou součást rozsudku.
V dalším průběhu řízení provedl soud prvního stupně důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví, vyslechl opět žalobce jako účastníky řízení, vyslechl svědky L. B., M. F. a R. K. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z ll.9.l997, čj. 8 C l0/92-203, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému ústavu na náhradu nákladů řízení 5.l95,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit státu soudní poplatek l.500,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Státu nebyla přiznána náhrada zálohovaného znalečného částkou ll.63l,30 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že žalobci nepředložili přesvědčivé důkazy o tom, že kupní smlouva z 28.8.l978 byla ze strany prodávajících uzavřena v tísni, když jen sami uváděli, že pozemky neměli v úmyslu prodat a že se jejich prodeji bránili; pokud tvrdili, že původní žalobkyně M. H. byla protiprávně vystěhována z bytu, měl soud prvního stupně za to, že v citované smlouvě se tato spoluvlastnice zavázala byt vyklidit; také o vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu bylo rozhodnuto před prodejem nemovitostí. Pokud šlo o žalobci tvrzenou pohrůžku vyvlastnění nemovitostí, cítil se soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu, který již ve svém zrušovacím usnesení v této právní věci vyslovil, že „upozornění na možnost vyvlastnění není způsobilé vyvolat stav tísně\". Pokud šlo o nevýhodnost podmínek při uzavírání smlouvy z 28.8.l978, v níž byla sjednána kupní cena částkou l24.443,50 Kč, poukazoval soud prvního stupně na závěry znaleckého posudku, podle nichž by se nejvýše přípustná cena pohybovala od l.l96.9l0,- Kč do l.8l3.500,- Kč; dovozoval proto soud prvního stupně, že smlouva z 28.8.l978 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Protože však tato smlouva nebyla uzavřena ve stavu tísně, takže nebyly splněny obě podmínky uváděné v ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb., soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §l42 odst. l a §l50 občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 549/l99l Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně z ll.9.l997 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z ll.2.l998, sp.zn. 54Co 7/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku, kterým státu nebyla přiznána náhrada nákladů znalečného. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, a to tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému ústavu náklady řízení částkou 6.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek byla zrušena jen co do výše tohoto soudního poplatku přesahující l.000,- Kč. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit žalovanému ústavu na náhradu nákladů řízení částku 9.l50,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud dospěl ve svém rozsudku k závěru, že odvolání žalobců nebylo důvodné. Měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a že nepochybil ani v právním posouzení projednávané věci, když žalobu zamítl pro nesplnění jedné z podmínek (tísně) uvedených v ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb., které stanoví, že u způsobu nabytí věci státem kupní smlouvou v rozhodném období (25.2.l948 až l.l.l990) musí jít o smlouvu uzavřenou jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud pak byl téhož názoru, že se žalobcům nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy z 28.8.l978 v tísni; byl toho názoru, že za tíseň nelze považovat to, že žalobci byli upozorněni před uzavřením kupní smlouvy na to, že neprodají-li nemovitosti, budou jim vyvlastněny; odvolací soud dovozoval, že „důsledky jak prodeje, tak i vyvlastnění byly pro žalobce shodné, neboť kupní cenu bylo tu možné stanovit jen v takové výši jako náhradu při vyvlastnění\". Proto byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §2l9 občanského soudního řádu. Ke změně výroků rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a o soudním poplatku přistoupil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. l občanského soudního řádu, a to na základě správného výpočtu výše nákladů řízení i výše soudního poplatku. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanoveními §224 odst. l a §l42 odst. l občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 20.3.l998 a dovolání ze strany žalobkyně V. C., k němuž se připojil svým podáním i žalobce V. H., bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne l7.4.l998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé byli toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že tíseň při uzavírání kupní smlouvy musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, který může vyloučit svobodné vytváření vůle na straně účastníka uzavírajícího smlouvu, což v daném případě skutečně bylo. Žalobci provozovali na svých pozemcích zahradnictví a neměli žádný zájem pozemky prodat. Žalobcům bylo striktně sděleno, že jejich pozemky jsou součástí staveniště areálu m.-f. f. U. K. a že jde o stavbu velké společenské závažnosti „vyplývající z usnesení XV. sjezdu bývalé Komunistické strany Československa\"; při všech jednáních bylo vyhrožováno vyvlastněním nemovitostí a bylo poukazováno na to, že podle územně plánovací informace, vydané odborem plánování a architektury bývalého Národního výboru hlavního města Prahy, jsou pozemky žalobců součástí staveniště pro stavbu kolejí vysokoškolských studentů. Dovolatelé poukazovali také na to, že jejich pozemků nebylo využito pro uvedený účel, pro nějž k prodeji došlo, na těchto pozemcích nejsou umístěny žádné budovy a jen na pozemku parc. č. 499 v P. je provizorní panelová vozovka. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že v daném případě byly splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. l písm. b/ občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 8 z ll.9.l997, čj. 8 C l0/92-203), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z ll.7.l995, čj. 8 C l0/92, 9 C l00/92 a ll C 95/92-8l) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější jeho rozhodnutí zrušil (viz usnesení Městského soudu v Praze z l8.l.l996, sp.zn. 20 Co 437/95).
Dovolání dovolatelky tu směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé\", dále ve výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 6.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, jakož i ve výroku, jímž bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 2.l50,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V tomto rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumával ve smyslu ustanovení §242 odst. l občanského soudního řádu. Přitom měl dovolací soud co do přípustnosti dovolání ohledně výroků uvedeného rozsudku o nákladech řízení (které jsou svou povahou usneseními) na zřeteli ustanovení §238a odst. l občanského soudního řádu, že totiž dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, což však neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení.
Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. l písm. g/ občanského soudního řádu a podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb., která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/l997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení §l0 odst. 4 zákona č. 403/l990 Sb., ale i ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb., lze rozumět takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 22/l997 Sbírky soudních rozhodnutí bylo také poukázáno na to, že v případě pozemku zčásti zastavěného provozními budovami organizace a zčásti plnícího uvnitř oploceného areálu funkci vnitřní komunikace nebo jiných pro provoz organizace nezbytných ploch, jde o pozemek plnící účel, pro který přešel na stát podle ustanovení §6 zákona č. 87/l99l Sb.
Z uvedených právních závěrů, obsažených v uveřejněné soudní judikatuře, vycházel dovolací soud i v daném případě, v němž bylo možné posuzovat, včetně rozhodnutí napadených dovolateli, již tři vydaná rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a stejně tak tři rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž ve dvou případech šlo o rozhodnutí zrušující rozsudek soudu prvního stupně a v jednom případě šlo o rozsudek potvrzující.
Pokud šlo o aplikaci ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb., vyplývalo z písemných vyhotoveních rozsudků soudů obou stupňů, proti nimž směřovala dovolání dovolatelů, že soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že z hlediska podmínek uzavření kupní smlouvy z 28.8.l978 je třeba tuto smlouvu „považovat za nápadně nevýhodnou\" (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z ll.9.l997, čj. 8 C l0/92-203, na str. l6,třetí odstavec), protože při správném postupu ocenění by došlo, jak uváděl soud prvního stupně, ke značnému navýšení kupní ceny (l.l96.9l0,- Kč až l.8l3.500,- Kč). Odvolací soud ve svém rozsudku z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98, uváděl (na str. 6 v prvním odstavci), že je třeba souhlasit s právním názorem soudu prvního stupně, že v daném případě byla prokázána jen jedna z podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb. (tj. nápadně nevýhodné podmínky); nebyl zde tedy založen nárok oprávněných osob ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Tento v podstatě shodný závěr o existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978 neshledal ani dovolací soud jako závěr, jenž by neodpovídal obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp.zn. 8 C l0/92, 9 C l00/92 a ll C 95/92, zejména výsledkům dokazování, provedeného před soudy obou stupňů, včetně výsledků provedených důkazů znaleckými posudky.
Pokud šlo o zákonný předpoklad tísně při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978 (srov. §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.) kladl odvolací soud důraz na to, že žalobci neprokázali své tvrzení o tom, že tu byl na straně prodávajících stav tísně (srov. stranu 6 rozsudku odvolacího soudu z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98); přitom odvolací soud poukazoval na to, že i soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutím, vydaném v této právní věci (tj. v rozsudku z ll.9.l997) byl ohledně tísně na straně prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978 stejného názoru; šlo však o právní závěr modifikovaný již vázaností názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu (z 9.ll.l992, sp.zn. 20 Co 396/92, a z l8.l.l996, sp.zn. 20 Co 437/95). Soud prvního stupně ve svém rozsudku z ll.7.l995, ,čj. 8 C l0/92, 9 C l00/92 a ll C 95/92-8l, totiž v souladu s obsahem spisu uváděl (na str. 6, v odstavci druhém), že na straně žalobců tíseň spočívala v tom, že žalobci nesměli s předmětnými nemovitostmi disponovat, mohli je převést pouze na stát a pokud by tak neučinili, došlo by k jejich vyvlastnění, přičemž ze strany organizace, v jejímž zájmu se výkup nemovitostí prováděl, bylo vůči žalobcům uváděno a zdůrazňováno, že pozemky mají být „použity pro stavbu mimořádné společenské závažnosti, jejíž význam vyplýval z usnesení XV. sjezdu tehdejší Komunistické strany Československa\". Kromě toho bylo v rozsudcích soudů obou stupňů, které jsou předmětem dovolání dovolatelů, věcně poukazováno na to, že prodávající M. H. se ve smlouvě z 28.8.l978 zavázala i k vyklizení bytu, takže i tato skutečnost musela být při posuzování stavu prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978 hodnocena a posuzována. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že lze spíše přisvědčit závěru o zjištění a hodnocení stavu tísně na straně prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978, jak je učinil soud prvního stupně ve svém rozsudku z ll.7.l995, než jak byl tento stav tísně hodnocen posléze odvolacím soudem v jeho rozsudku z ll.2.l998, sp.zn. 54 Co 7/98 (byť se tento závěr opíral i o rozsudek soudu prvního stupně z ll.9.l997, obsahující ovšem již hodnotící právní závěry učiněné pod vlivem dvou předchozích zrušovacích usnesení odvolacího soudu z 9.ll.l992, sp.zn. 20 Co 396/92, a z l8.l.l996, sp.zn. 20 Co 437/97).
Nemohl tedy dovolací soud jednoznačně přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že tu na straně prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 28.8.l978 nebyl dán stav tísně, a nemohl tedy z hlediska aplikace a výkladu ohledně stavu tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb. pokládat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu. Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. l a 5 občanského soudního řádu), když shledal, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, jak byl tento důvod uplatňován v dovolání dovolatelů.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně z ll.9.l997, čj. 8 C l0/92-203, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení se musí soud prvního stupně znovu zabývat tím, zda tu jde nebo nejde u pozemků parc. č. 557 a 558 o pozemky zastavěné (ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb.), neboť tato otázka nebyla v řízení u soudů obou stupňů s konečným závěrem objasněna vzhledem k tomu, že odvolací soud se soustředil na posouzení otázky tísně na straně prodávajících (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/l99l Sb.), zákonný předpoklad tísně nepokládal za prokázaný a proto se již nezabýval otázkou zákonného předpokladu podle ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/l99l Sb. v daném případě.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (a případně i pro soud odvolací) závazný (§243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková