ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1863.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1863/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání O. K., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11.ledna 1999, sp. zn. 15 Co 585/98 a 15 Co 586/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 132/92 (žalobce O. K. proti žalovanému 2. S. b. d. o., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 24.3.1992, se žalobce (dědic po otci O. K., který zemřel 22.července 1991) jako jediná oprávněná osoba domáhal uložení povinnosti žalovanému podepsat s ním dohodu o vydání pozemku parc. č.1425 (o výměře 685 m2) v katastrálním území P. Uvedl, že jeho otec O. K. vlastnil podle trhové smlouvy ze dne 19.9.1939 uvedený pozemek (zahradu), která byla rozhodnutím odboru výstavby bývalého ONV P., č.j. 11225/67 výst./Vd/Ks, ze dne 19.9.1967 vyvlastněna ve prospěch Generálního investora výstavby hl. m. Prahy pro výstavbu družstevního domu S. b. d. z. Ú. Otec žalobce s tímto vyvlastněním nesouhlasil, zejména když došlo ke změně územního plánu a jeho pozemek parc. č.1425 neměl být zastavěn a také skutečně k jeho zastavění nedošlo. Pozemek přes veškeré jeho žádosti a stížnosti mu však nebyl vrácen a náhradu (ve výši 2,- Kč za 1 m2) nepřijal. Žalované družstvo je povinnou osobou, které zpočátku nemělo námitek proti vydání pozemku, ale nakonec dohodu o vydání nepodepsalo, a odmítlo pozemek vydat.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že pozemek je částečně zastavěn objekty samosprávy č.19 žalovaného družstva v souladu s příslušným stavebním povolením. Na základě územního rozhodnutí je organickou součástí celkové plochy užívané pro družstevní domy a nákladem družstevníků na něm bylo provedeno oplocení, osazena zeleň a provedeny terénní úpravy včetně zemního valu zajišťujícího stabilitu základových konstrukcí jihozápadního družstevního domu, a přístupové cesty. Na pozemku jsou rovněž inženýrské sítě pro bytový objekt; proto s vydáním pozemku samospráva 19 žalovaného družstva nesouhlasí.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 1996, č.j. 15 C 132/92-78, zamítl žalobu domáhající se, že je žalovaný povinen podepsat dohodu o vydání parcely č. 1425, v B. o výměře 685 m2. Soud prvního stupně svůj rozsudek doplnil výrokem rozsudku ze dne 28.listopadu 1997, č.j. 15 C 132/92-123 tak, že žalobce je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 14.730,30 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 3 dnů od právní moci rozsudku..
Po provedeném dokazování listinnými důkazy i posudkem znalce K. H. soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem nemovitosti byl otec žalobce a že nemovitost přešla na stát v rozhodném období na základě rozhodnutí odboru výstavby ONV P. z 19.9.1967. Žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst.4 písm.c/ zákona č.87/1991 Sb. a vyzval žalovaného jako povinnou osobu v zákonné lhůtě k vydání nemovitosti. Nemovitost přešla na stát ve smyslu ustanovení §6 odst.1 písm. i/ citovaného zákona vyvlastněním pozemku za náhradu, když věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Pozemek byl vyvlastněn za náhradu pro účely bytové výstavby. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že bytová výstavba na pozemku parc.č. 1425 nikdy nebyla uskutečněna, ale na částí pozemku parc.č. 1425 je vystavěna garáž. Zbylá část pozemku je užívána jako zahrada. Žádné jiné stavby tam nestojí, nevede přes něj žádné místní ani dálkové plynovodní vedení, ani žádná kanalizace.Rozhodnutí o trvalém užívání garáží na pozemcích parc. č.1425 až 1429 k.ú. B. vydal odbor výstavby ONV P. dne 16.11.1973. Žalobě však nelze vyhovět. Na daný případ se vztahuje ustanovení §8 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Soud prvního stupně dále poukázal na ustanovení §1 vyhlášky č. 85/1976 Sb.(ve znění vyhl. č. 155/1980 Sb.), podle něhož stavbu je třeba chápat pro účely tohoto řízení staticky jako výsledek určité stavební činnosti, při níž nemusí jít o stavbu hlavní, ani o stavbu povolenou a oprávněnou, protože organizace nemohla být občanskoprávně neoprávněným stavebníkem.
V odvolání žalobce uváděl, že garáž byla sice postavena v souladu s územním rozhodnutím, ale nebyla podložena stavebním povolením, a neexistuje ani kolaudační rozhodnutí; znalec provedeným geometrickým plánem oddělil nepatrnou část zastavěného pozemku parc. č. 1425 o 19 m2, označenou jako parc. č. 1425/1; za této situace proto lze pozemek vydat. Pro případ potvrzení rozsudku navrhoval žalobce, připustit dovolání k výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., zda se týká i případů, kdy nejde o stavbu hlavní. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. ledna 1999, sp.zn. 15 Co 585/98 a 15 Co 586/98, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i s doplňujícím rozsudkem. Uložil povinnost žalobci nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3.225,- Kč a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud považoval odvolání za nedůvodné, protože zjistil, že soud prvního stupně si obstaral úplný skutkový podklad pro rozhodnutí, pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a správně věc posoudil. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobním návrhu tak, jak byl uplatněn. Nemohl proto rozhodovat o situaci, kdy by mělo dojít k oddělení části parcely na pozemku parc. č. 1425/1, neboť takový požadavek nebyl řádně uplatněn. Měl za to, že ani názor o stavbě hlavní a vedlejší není správný, když předmětný pozemek je zastavěn pouze garáží, která nemůže být k jiné stavbě stavbou vedlejší; je proto nutno z tohoto pohledu posuzovat garáž jako stavbu hlavní. Nepřipustil dovolání proti svému rozhodnutí, protože nejde o otázku zásadního právního významu. Správný rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud proto potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 23.3.1999 a dovolání došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 4, 22.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel žádal, aby dovolací soud připustil dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o. s. ř., protože se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který vyslovil, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalobce podával dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst.3 písm. d/ o. s. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že jedinou spornou otázkou je to, zda uvedený pozemek byl zastavěn ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. či nikoli. Namítal, že pozemek parc. č.1425 v k.ú. Bráník byla určena a také vyvlastněna k zástavbě rodinnými domy, popřípadě obytnými domy. Pozemky parc. č.1425 a 1429 zůstaly nezastavěny, a proto tu byl dán důvod podle ustanovení §6 odst.1 písm.i/ zákona č.87/1991 Sb. Je pravdou, že bylo vydáno stavební povolení odborem výstavby bývalého ONV na výstavbu garáži se třemi boxy na pozemku parc.č.1429. V rozporu se stavebním rozhodnutím byla garáž se třemi boxy postavena na pozemku parc.č.2842 (silnice, ostatní komunikace) a na pozemku parc.č. 1426 a jen okrajovou nepatrnou části zasáhla stavba do pozemku parc. č. 1425. Za stavbu je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastaveného pozemku činí pozemek zastavěný. Tato podmínka však není v daném případě splněna, neboť pozemek parc.č.1425 zůstal jako zahrada a nestala se parcelou stavební.Takový extenzívní výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. soudy je v rozporu s principy zákona č. 87/1991 Sb. a dochází opět ke křivdě na vlastnických právech oprávněné osoby, která jsou chráněna Ústavou s Listinou základních práv a svobod. Navrhl proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., (tj. před 1. 1. 1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat ( jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS č.181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 ročník 1995 II-díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Oprávněna osoba se domáhala na osobě povinné, aby ji byla uložena povinnost podepsat dohodu o vydání pozemku, když získala oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v ustanovení §6 odst.1 písm. i/ zákona č.87/1991 Sb. vyvlastněním za náhradu ( která nebyla přijata), protože věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.
Dovolatel navrhl v odvolacím řízení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, aby bylo připuštěno proti němu dovolání pro zásadní právní otázku výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., protože tvrdil, že se pozemek nevydává, pokud je tato stavba tzv. stavbou hlavní, k jejíž výstavbě byl pozemek určen; v daném případě tomu tak není. Namítal proto nesprávné právní posouzení dané věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ).
Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno (na str.120/254), že za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dřívějšího nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou. Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli ta skutečnost, zda jde o umístění celé stavby nebo jen její části, jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích (str.112/246 téhož stanoviska).
Z těchto právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud v podstatě vycházel. Ani dovolací soud neshledává důvod, proč se od těchto právních závěrů v daném případě odchylovat.
Jde tedy o právní otázku v rozhodnutí obecných soudů již řešenou a vyloženou i ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu šlo v rozsudku odvolacího soudu o řešení otázky zásadního právního významu, jak to má na zřeteli ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože dovolací soud nedospěl k jinému právnímu závěru ohledně otázky zásadního právního významu po právní stránce než odvolací soud, potom nebylo možné považovat dovolání dovolatele směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, za přípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení §243b odst.4 a §218 odst.1 písm.c) o. s. ř. jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á
předsedkyně senátu