ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1965.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1965/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání A/ J. S., a B/ M. S., oba zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.února 1999, sp.zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 11 C 78/95 ( žalobců A/ J. S., a B/ M. S. proti žalovanému V. K., o vydání nemovitosti ), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 1999, sp.zn. 55 Co 224/98, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům ideální 2/3 domu čp.810 se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. venkovními úpravami, oplocením, vodovodní přípojkou, v P. zapsaný na listu vlastnictví č.1481 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu P., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a státem a ohledně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci J. S. a M. S. se domáhali žalobou podanou u soudu 17.2.1995, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp.810, ve Z. ( s venkovními úpravami, oplocením a vodovodní přípojkou). Uvedli, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. k vydání uvedeného domu se stavební parcelou č.473 ( o výměře 147 m2 ) a zahradou parc. č. 474 (o výměře 401 m2).V roce 1980 byli rozsudkem v trestním řízení soudním odsouzení pro tehdy trestný čin opuštění republiky a bylo vysloveno i propadnutí majetku. Byly však již rehabilitováni podle zákona č.119/1990 Sb. Žalovaný nabyl nemovitosti spolu s rodiči od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že nemovitosti nabyl řádně podle platných předpisů.
Obvodní soud pro Prahu 5, dne 9.června 1998, pod č.j. 11C 78/95-121, I. výrokem svého rozsudku uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům ideální dvě třetiny domu čp.810 (se všemi součástmi a příslušenstvím, venkovními úpravami, oplocením, vodovodní přípojkou), v P., zapsané na LV č.1481 pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu P. Výrokem II. rozsudku zamítl žalobu, aby bylo uloženo žalovanému vydat žalobcům ideální třetinu domu čp.810 se stavební parcelou č.473 a zahradou parc. č.474 a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na soudní poplatek částku 667,-Kč a doplňujícím usnesením ze dne 9. června 1998,č.j 11 C 78/95-125, uložil žalobcům povinnost zaplatit na účet soudu společně a nerozdílně 1.159,-Kč a žalovanému 2.318,-Kč jako náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně z výslechu účastníků, z listinných důkazů a znaleckého posudku zjistil, že žalobci jsou oprávněnými osobami pokud jde o ideální 2/3 domu čp.810 ve Z., které žalovaný nabyl kupní smlouvou v roce 1981 od státu na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele v době koupi nemovitosti; proto žalobě v této části vyhověl. Zjistil, že rodiče žalovaného V. K. a R. K. nabyli od státu ideální 1/3 uvedené nemovitosti. Neshledal, že by žalovaný s rodiči nabyl nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když nemovitosti zakoupili za částku 258.457,-Kč, která byla následně snížena o 14.632,-Kč. Z posudku znalce K. byla zjištěna cena nemovitosti v době prodeje 255.149,-Kč (a 1.000,-Kč za trvalé porosty). Při posuzování protiprávního zvýhodnění nabyvatele při koupi nemovitosti však vzal soud prvního stupně za prokázané, že o nemovitosti tehdy projevilo zájem 16 uchazečů, mezi nimiž byli i žadatelé postrádající vlastní bydleni; byla však upřednostněna žádost prof. MUDr.K., když tehdejší předseda bývalého ONV P., dal pokyn ke zpracování návrhu na odprodej nemovitosti tomuto žadateli. V uvedeném postupu shledal soud prvního stupně porušení čl.2 odst.2 směrnic pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod číslem 10 ve Věstníku Ministerstva financí č.5 z roku 1964 ( podle něhož se rodinný domek měl prodat takovému občanovi, aby prodejem byl uspokojen i společenský zájem na zajištění bydlení ). Prof. MUDr. K. měl s manželkou byt 2+1 a žalovaný s rodinou měl byt 3+1. Kupující byl tedy vybrán na základě své politické aktivity a nikoliv z důvodů bytové naléhavosti; tím došlo k jeho protiprávnímu zvýhodnění. Prof. MUDr. K. zemřel v roce 1984 a R. K. v roce 1986; jejich ideální podíl 1/3 nabyl žalovaný v dědickém řízení; proto v této části byla žaloba žalobců zamítnuta, neboť tento podíl domu nebyl na žalovaného převeden osobami na něž pamatuje ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Také byla zamítnuta žaloba i ohledně vydání pozemků parc.č. 473 a 474 v k.ú. Z., které měly v osobním užívání.
K odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.února 1999, sp.zn. 55 Co 224/98 a 55 Co 227/98, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i s doplňujícím usnesením ve výroku o věcí samé, kterým byla žaloba zamítnutá. Ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu, aby byla uložena žalovanému povinnost vydat žalobcům ideální 2/3 domu s příslušenstvím. Dále odvolací soud změnil i výrok o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek a rozhodl tak, že se mu tato povinnost neukládá; žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na účet soudu prvního stupně náklady řízení v částce 3.477,-Kč a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozhodnutí po doplnění dokazování shledal odvolání žalovaného důvodným a odvolání žalobců nedůvodným. Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného dostatečně a správně soudem prvního stupně v té části rozsudku, kterou bylo žalobě vyhověno, dospěl však k odlišnému právnímu závěru ohledně žalovaného jako povinné osoby. Neshledal u něho nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, protože protiprávně při koupi rodinného domu byl zvýhodněn kupující prof. .V. K. ( otec žalovaného), který však ve sporu není žalován. Je žalován jeho syn V. K. a z celého spisu nevyplynulo, že by při prodeji došlo k nějakému protiprávnímu zvýhodnění žalovaného, když ten o prodeji nemovitosti ani nežádal. Až při realizaci kupní smlouvy bylo totiž rozhodnuto, že jako kupující budou uvedení prof. MUDr.V. a R. K. ( rodiče žalovaného ) ohledně ideální 1/3 domu a žalovaný ohledně ideálních 2/3 domu. Odvolací soud byl toho názoru, že protiprávní zvýhodnění otce žalovaného proto nelze vztahovat také na žalovaného, ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. a nepovažoval ho proto za povinnou osobu. Z uvedeného důvodu změnil rozsudek ve výroku o věci samé, kterým bylo žalobě vyhověno tak, že žaloba byla zamítnuta. Potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně vydání ideální 1/3 domu čp.810 s parc.č.473 a parc.474-zahrady zapsanými na LV č.1481 pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu P. Z rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 5, sp.zn. D 338/86, ze dne 18.6.1986 pak odvolací soud zjistil, že při podílu domu, který žalovaný zdědil po své matce v době smrti, nemohl zdědit 1/2 domu, když sám již vlastnil 2/3 domu; zdědil tedy jen 1/3 domu, kterou nezískal převodem, ale vlastnictví na něj přešlo děděním; měl za to, že ohledně této části není povinnou osobou, a žalobci nejsou oprávněnými osobami ohledně pozemků parc. č.473 a 474, když tyto pozemky nevlastnili, ale měli jen v osobním užívání.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 1.4.1999, a dovolání žalobců došlo dovolacímu soudu 30.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v části II., a aby věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vyvodili z ustanovení §238 odst.1 písm.a/ o. s. ř. a z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o. s. ř. , neboť jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili s vysloveným názorem odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně povinnosti žalovanému vydat jim 2/3 domu s příslušenstvím, což odůvodnil tím, že z celého spisu nevyplynulo, že by při prodeji mělo dojít k nějakému jeho protiprávnímu zvýhodnění nabyvatele. Jednu ideální třetinu nemovitosti nabyl prof. K. s manželkou a dvě třetiny žalovaný, který ani nežádal, aby mu dům byl prodán. Až při vlastní realizaci kupní smlouvy bylo rozhodnuto, že dům bude prodán žadateli V. K. a došlo k tomu, že jako kupující byli uvedeni V. a R. K. ohledně jedné třetiny domu a žalovaný ohledně dvou ideálních třetin domu. Odvolací soud vyslovil názor, že protiprávní zvýhodnění otce žalovaného nelze ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. vztahovat také na žalovaného, a proto ho nepovažoval za povinnou osobu. Dovolatelé namítali, že tento právní názor je v rozporu se zákonem č.87/1991 Sb., protože soud si vyložil zákon v neprospěch oprávněných osob a zcela pominul význam a smysl zákona, který byl ke zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1948-1990. Namítali, že není rozhodující to, že o koupi domu žádal jenom otec žalovaného prof. K., který zřejmě využil svých politických zásluh a proto byl upřednostněn před ostatními žadateli a který dal uvést do kupní smlouvy jako nabyvatele dvou ideálních třetin nemovitosti svého syna-žalovaného. Z provedených důkazů je zřejmé, že bez vlivu prof. K. by žalovaný nemovitosti v žádném případě nezískal. Jde proto o převod práva, který z důvodů ušetření případných budoucích nákladů při převodu nemovitosti získal dvě třetiny domu.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel odvolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č.238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné ve smyslu ustanovení §238 odst.1 písm.a/ občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, t.j. co do zamítnutí návrhu žalobců na uložení povinnosti žalovaného vydat jim ideální 2/3 domu čp.810 se všemi součástmi a příslušenstvím, (tj. venkovními úpravami, oplocením, vodovodní přípojkou) v P. zapsaných na LV č.1481 pro k.ú. Z. u Katastrálního úřadu P..
Dovolatelé uplatňovali dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst.3 písm.d/ o. s. ř. ).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/ ).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §19 odst.1, §3 odst.1, §20 odst.1 a §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení bylo tedy ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení správně vyložil.
V nálezu Ústavního soudu z 2.2.1995, I. ÚS 117/93, uveřejněném pod č.7 ve svazku 3 ( ročník 1995-I.díl) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že zákon č.87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku, podle ustanovení zákona č.119/1990 Sb.a jeho výroku o propadnutí majetku, se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon č.87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník ) domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné.
Podle ustanovení §20 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby podle ustanovení §4 odst.2 téhož zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím; povinné osoby jsou povinny věc vydat osobám rehabilitovaným podle zákona č.119/1990 Sb. podle ustanovení §5, §7 a §12 zákona č.87/1991 Sb.; není-li to možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle §13 téhož zákona.
Podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Odvolací soud v daném případě při aplikaci a při výkladu ustanovení §4 odst.2 citovaného zákona na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný při uzavření kupní smlouvy ohledně 2/3 nemovitosti nebyl protiprávně zvýhodněn. Měl za to, že protiprávně při koupi rodinného domu byl zde zvýhodněn kupující, pouze prof. MUDr.V. K. , který však nebyl žalován, ale jeho syn, když vzhledem k pracovní a politické činnosti prof. K. byla uplatněna jeho žádost o koupi nemovitosti a z podnětu předsedy bývalého ONV byl dán pokyn jeho odboru bytového hospodářství, aby dům byl prodán tomuto žadateli. Odvolací soud byl toho názoru, že protiprávní zvýhodnění otce žalovaného, však nelze ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vztahovat na žalovaného, kterého nepovažoval za povinnou osobu, když teprve při vlastní realizaci kupní smlouvy bylo rozhodnuto, že jako kupující jsou uvedení jeho rodiče (V. a R. K. ) ze 1/3 a on sám ze 2/3.
Došlo tu tedy k tomu, že odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění, jako soud prvního stupně, která pokládal za správná, ale hodnotil a posuzoval je jinak. V otázce hodnocení a posouzení toho, zda tu byl nebo nebyl protiprávně zvýhodněn žalovaný spolu se svými rodiči ( hlavně s otcem, bez jehož vlivu by nedošlo k prodáni domu), se tedy odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění, učiněného soudem prvního stupně v otázce koupi domu na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Pak ovšem nebylo možné se spokojit jen s odlišným právním posouzením zjištěného skutkového stavu, ( které ostatně odvolací soud pokládal za správné), ale bylo na místě přikročit buď k opakování dokazování nebo k doplnění dokazování anebo přikročit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci k dalšímu řízení ve smyslu ustanovení §221 odst.1 písm.a/ o. s. ř. Tento postup by sice odpovídal závěrům vyloženým již v rozhodnutí uveřejněných pod č.64/1966 a pod č.92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, z nichž měl odvolací soud vycházet, podle názoru dovolacího soudu i v daném případě.
Protože odvolací soud si zvolil v řízení jiný postup, pak odvolací soud nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správně a bylo nutné dospět k závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.b/ o. s. ř. )
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o. s. ř., a to v rozsahu , v němž byl napaden přípustným dovoláním.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( §243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2000
JUDr.Julie M u r á n s k á
předsedkyně senátu