ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2116.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2116/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně D. Č., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 54 Co 62/2000 (v právní věci žalobkyně D. Č., zast. advokátem, proti žalovaným 1) Bytovému podniku v P., 2) Městské části P., oběma zast. advokátkou, 3) J. H., 4) E. H., oběma zast. advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a záznamu katastrálního úřadu, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení neplatnosti záznamu vlastnického práva, o nařízení předběžného opatření zákazem dispozic s nemovitostmi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 197/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, č.j. 54 Co 62/2000-105 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. září 1999, č.j. 8 C 197/95-88. Soud první instance ve svém rozsudku zamítl návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy a záznamu katastrálního úřadu, návrh na určení neplatnosti záznamu vlastnického práva a stejně tak návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Zamítnut byl i návrh na vydání předběžného opatření. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně. Zcela přisvědčil správnosti právního závěru o tom, že žalobkyni nesvědčí postavení oprávněné osoby ve smyslu §3 zák. č. 87/1991 Sb. Původní vlastnicí sporných nemovitostí byla M. H.-T. (sestra žalobkyně), ta však nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území republiky. Původní vlastnice zemřela dne 13. 12. 1992, výzvy žalobkyně zaslané před tímto datem jsou tedy irelevantní. Pokud žalobkyně žádala o vydání nemovitostí po smrti své sestry, byly tyto další výzvy opožděné, protože výzvu bylo podle ustanovení §5 odst. 2 cit. zákona nutno uplatnit do 30. 9. 1991, přičemž tato lhůta je lhůtou prekluzivní. Ústavní nález č. 164/1994 Sb. vypustil z ust. §3 odst. 1 cit. zákona podmínku trvalého pobytu na území republiky a pro tyto občany otevřel novou lhůtu pro podání výzvy. V roce 1994 však již byla původní vlastnice M. H.-T. mrtvá a žalobkyně, která dne 26. 4. 1995 ve smyslu cit. nálezu požádala, není oprávněnou osobou, neboť režim tohoto nálezu nedopadá na osoby, které již před jeho účinností splňovaly podmínku trvalého pobytu, avšak z různých důvodů nárok včas neuplatnily.
Rozdílné stanovisko vůči závěrům obvodního soudu tak soud II. instance zaujal pouze v otázce nákladů řízení. Prvoinstanční soud nepřiznal s odkazem na věk žalobkyně a její sociální postavení (starobní důchodkyně) žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (§150 o.s.ř.). Odvolací soud považoval tuto úvahu za nesprávnou, když upozornil na negativní finanční dopad takovéhoto rozhodnutí na majetkové poměry procesně úspěšných žalovaných, kteří soudní spor nevyvolali, a proti nimž žalobkyně uplatňovala několik let své nedůvodné požadavky. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení a přiznal žalovaným právo na plnou náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Obdobně rozhodl soud i ohledně nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém vyjadřuje své přesvědčení, že Nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. její restituční nárok založen byl. Dále uvádí, že vyskytnou-li se v restitučních sporech pochybnosti o způsobu výkladu některého ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., mělo by se toto ustanovení vykládat ve prospěch osoby, která tento nárok uplatňuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání obecně nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 o.s.ř. je i proti výše zmíněnému rozsudku dovolání přípustné, pokud odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Právo podání návrhu na připuštění dovolání má rovněž účastník, musí jej však učinit nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. V případě, kdy odvolací soud takto podanému návrhu účastníka nevyhoví, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné, a že žalobkyně svého práva na podání návrhu na přípustnost dovolání nevyužila, nezbylo, než dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková