ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2152.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2152/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání L. B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23.3.l999, sp.zn. 20 Co l40/98, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 4/95 (žalobkyně L. B. proti žalovaným: l. Správě nemovitostí města B., s.p., 2. Městu B. a 3. České republice-Ministerstvu financí ČR, ll8 l5 Praha l, Letenská l5, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3.l.l995 (v průběhu řízení upravovanou), aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně je vlastnicí jedné ideální třetiny domu čp. l92 a pozemku parc. č. 544 (o výměře 238 m2), pozemku parc.č. 543/l (o výměře 359 m2) i pozemku parc. č. 545 (o výměře l6 m2) s garáží ve S., okres B. Dále se žalobkyně domáhala určení, že do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů L. B. a Z. B. (zemřelého 3l.l2.l99l) patřila k 3l.l2.l99l jedna ideální třetina týchž nemovitostí, jež jsou zapsány na listu vlastnictví č. l0l9 pro katastrální území S., okres B. V žalobě se uvádělo, že ohledně těchto nemovitostí byla žalobkyně třetinovou spoluvlastnicí a další ideální třetina těchto nemovitostí byla v bezpodílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela Z. B. Tyto jejich podíly na nemovitostech propadly ve prospěch státu v důsledku rozsudku Městského soudu v Brně z 28.5.1970, sp.zn. 7 T 74/70, jímž byla žalobkyně a její manžel odsouzeni pro dříve trestný čin opuštění republiky; uváděný rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Brně z 3.9.l990, sp.zn. 3 Rt 64/90, podle zákona o soudní rehabilitaci. Žalobkyně vyslovovala své přesvědčení, že po tomto zrušení trestu propadnutí majetku, jí patří stále l/3 uvedených nemovitostí a další l/3 nemovitostí patří do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a jejího manžela Z. B. Žalobkyně dokládala svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví tím, že je třeba projednat v celém rozsahu dědictví po jejím manželovi. Žalobkyně posléze uváděla, že v katastru nemovitostí je ohledně domu čp. l92 a pozemků parc. č. 544, 543/l a 545 zapsán jako vlastník z jedné třetiny M. M., jemuž byl tento díl nemovitostí vydán podle zákona č. 87/l99l Sb., a ze dvou třetin Správa nemovitostí města B.
Žalovaná Správa nemovitostí města B. namítala, že žalobkyní uváděné nemovitosti jsou ve vlastnictví Města B., takže žalovaná Správa není v této právní věci pasívně legitimována.
Žalované Město B. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že na tento nemovitý majetek se vztahuje zákon č. 87/l99l Sb.a žalobkyni nelze majetek vydat, protože není občankou České republiky, jak tento předpoklad stanoví §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.
Ministerstvo financí ČR k žalobě žalobkyně uvádělo, že za stát v této právní věci jedná Magistrát města B., protože je příslušný k výkonu prozatímní správy tohoto majetku. Žalobu žalobkyně je třeba pokládat, podle názoru uvedeného ministerstva, za nedůvodnou.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení a seznámil se s obsahem spisů Městského soudu v Brně, sp.zn. 7 T 74/98 a 3 Rt 64/90. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 6.ll.l997, čj. 32 C 4/95-54, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Správou nemovitostí města B., jakož i žalovaným státem, žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo, aby zaplatila Městu B. na náhradu nákladů řízení 3.9l5,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci, které váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, připadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah této úhrady na zvláštní zákon, kterým je třeba rozumět zákon č. 87/l99l Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zejména jeho ustanovení §l9 a §20. Také osoby rehabilitované podle zákona č. ll9/l990 Sb. jsou osobami oprávněnými podle zákona č. 87/l99l Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že rehabilitované osobě, která tyto podmínky nesplňuje, nevzniká nárok podle zákona č. 87/l99l Sb. a nemá ani nároky podle ustanovení §l32 občanského zákoníku. Žalobkyně nemá tedy nárok na určení vlastnictví k nemovitostem uvedeným v její žalobě a soud proto její žalobu zamítl. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanovením §l42 odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. l77/l996 Sb.
O odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, které podala žalobkyně, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 23.3.l999, sp.zn. 20 Co l40/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání "k posouzení toho, zda při existenci lex specialis (zvláštního zákona), tedy zákona č. 87/l99l Sb., je možno použít obecné právní předpisy při zjišťování - určování vlastnického práva poté, kdy účastník byl zbaven majetku rozsudkem, který pak byl zrušen podle zákona č. ll9/l990 Sb.".
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že totiž samotné zrušení rozsudku, kterým byl vysloven trest propadnutí majetku podle zákona č. ll9/l990 Sb., nedochází ke zpětnému zkonstituování vlastnických vztahů k tomuto majetku bez dalších potřebných kroků. Po zrušení rozsudku, vydaného v trestním řízení soudním, k němuž došlo podle zákona č. ll9/l990 Sb., je nutno postupovat při úpravě vlastnických vztahů podle zákona č. 87/l99l Sb., nikoli podle obecných předpisů. Jde tu o úpravu, která speciálním způsobem řeší otázku vlastnických vztahů, kterých se zrušené trestní rozsudky dotýkaly. Oprávněnými osobami podle zákona č. 87/l99l Sb. jsou tedy podle zákona č. 87/l99l Sb. pouze osoby, které jsou státními občany České republiky. Žalobkyně takovou osobou není, takže v jejím případě se nedá postupovat podle zákona č. 87/l99l Sb. Možnost postupovat podle obecných předpisů tu dána není. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§2l9 občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku vyslovil odvolací soud podle ustanovení §239 odst. l občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení odpovídal tomu, že se žalovaný stát a žalovaná Správa nemovitostí města B. vzdaly náhrady nákladů řízení a žalovanému Městu B. v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne l6.4.l999 a dovolání bylo u Městského soudu v Brně podáno dne 20.4.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka navrhovala, aby tento rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolatelka zdůrazňovala, že jí nelze upírat právo na určení vlastnického práva k nemovitostem, které jí "z důvodu zrušujících výroků o trestu propadnutí jejího majetku, jakož i majetku jejího manžela (již zemřelého), nikdy nebyl právně odňaty". Uváděla, že se nedomáhá vydání nemovitostí podle zákona č. 87/l99l Sb., ale tvrdí, že tu nikdy nedošlo k odnětí jejího vlastnického práva a ani vlastnického práva v bezpodílovém spoluvlastnictví s manželem, když rozhodnutí o propadnutí majetku bylo zrušeno podle zákona č. ll9/l990 Sb. a nikdo nenabyl tohoto vlastnictví jiným způsobem (např. vydržením). Dovolatelka vyslovovala proto názor, že tu právo domáhat se určení vlastnického práva podle občanského zákoníku s tím, že má právní zájem na určení svého vlastnického práva, zejména z hlediska možnosti dosáhnout zápisu do katastru nemovitostí ohledně nemovitostí, které uvedla ve své žalobě v této právní věci. Dovolatelka je toho názoru, že je neudržitelný názor odvolacího soudu, že je v jejím případě možné se domáhat obrany vlastnického práva jen podle zákona č. 87/l99l Sb.; takový závěr je podle názoru dovolatelky i v rozporu s články ll a 36 Listiny práv a svobod o ochraně práv vlastníka.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb.. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. l občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve svém rozsudku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyslovil, že je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, protože měl za to, že jeho rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Tento zásadní právní význam spatřoval odvolací soud v řešení otázky, zda při existenci zákona č. 87/l99l Sb., jako zákona zvláštního (speciálního), je možné použít obecné právní předpisy při posuzování vlastnického práva osoby, která byla zbavena majetku rozsudkem, vydaným v trestním řízení soudním, jenž byl ovšem později zrušen podle zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hledisek závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
Proto i v daném případě přezkoumával dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. l a §239 odst. l občanského soudního řádu na základě vymezení dovolacího důvodu ve výroku rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání vytýkala rozsudku dovolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo v tom, že si použitý právní předpisy nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek na str. l3 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §23 zákona č. ll9/l990 Sb. a dále podle ustanovení zákona č. 87/l99l Sb., která se projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat také tím, zda si odvolací soud tato ustanovení i správně vyložil.
V ustanovení §23 odst. 2 zákona č. ll9/l990 Sb. je stanoveno, že zvláštní zákon stanoví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Podle ustanovení §l9 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zákona č. ll9/l990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. (tedy jde-li o fyzické osoby, jejichž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/l99l Sb., pokud jsou státními občany České republiky).
Návrh uplatněný podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli ustanovení §l26 odst. l občanského zákoníku); jde tu o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění zákonem stanovených a vymezených předpokladů (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. ll4 /248/).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 25.3.l999, Pl. ÚS 22/98, uveřejněném pod č. 27 /usnesení/ ve svazku l3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo také zdůrazněno, že při zmírnění následků majetkových křivd vzniklých v období po 25.2.l948 jde o vyjasnění poměru mezi realizací práv oprávněných osob ve vztahu k obecné úpravě ochrany vlastnických práv dané ustanoveními občanského zákoníku, že právní účinky restituce nastávají ex tunc a že i když restituční zákony upravují specifické vztahy, nevyjadřují a nesledují porušování vlastnických práv, nýbrž dávají svou úpravou osobám zúčastněným na restituci dostatek možností k ochraně jejich práv k nemovitostem.
Z těchto citovaných ustanovení právních předpisů a z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě, a to v podstatě stejně jako odvolací soud. Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že tu bylo možné právo osoby rehabilitované podle zákona č. ll9/l990 Sb. uplatňovat podle obecných právních předpisů poté, když bylo zrušeno soudní rozhodnutí o propadnutí majetku podle zákona č. ll9/l990 Sb., třebaže zákon č. ll9/l990 Sb. v §23 odst. 2 výslovně odkazuje na zvláštní předpis, jímž je tu třeba rozumět v takovém případě zákon č. 87/l99l Sb., a z tohoto ustanovení nelze dovodit odkaz např. na ustanovení občanského zákoníku o nabytí vlastnictví a o ochraně práv vlastníka.
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková