ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2183.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2183/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání J. L., zast. obecným zmocněncem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 1. 2000, sp.zn. 27 Co 593/99 (v právní věci navrhovatele J. L., zast. obecným zmocněncem, proti odpůrci J. S., zast. advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 4 C 117/95), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, sp. zn.
27 Co 593/99 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu - východ rozsudkem ze dne 15. června l998 pod č. j. 4 C 117/95-58 uznal odpůrce povinným uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání sporných nemovitostí. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že odpůrce je povinnou osobou podle §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti na něho byly převedeny osobou jemu blízkou, která nabyla nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění své osoby podle §4 odst. 2 cit. zák. Soud prvního stupně přitom vycházel z toho, že Místní národní výbor ve S., který zastupoval československý stát jakožto vlastníka zkonfiskovaných nemovitostí, nedodržel při prodeji tehdy platné předpisy, když nemovitosti nenabídl dosavadnímu uživateli, neupozornil veřejnost na možnost odkoupení a jednal přímo s právními předchůdci odpůrce, kterým navíc prodal související pozemek o výměře převyšující limit daný tehdy platným občanským zákoníkem.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č. j. 27 Co 593/99-87 tak změnil, že návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil nedostatkem aktivní legitimace na straně navrhovatele. Podle §12 odst. 1 zák. č. 40/1993 Sb. fyzická osoba starší 15 let, které bylo uděleno státní občanství České republiky, nabývá státní občanství podle §7 zákona dnem složení státoobčanského slibu. Navrhovatel tento slib složil dne 25. 4. 1995, je tedy státním občanem až od tohoto dne. Oprávněnou osobou je osoba rehabilitovaná podle zák. č. 119/90 Sb., splňuje-li podmínky dané v ustanovení §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Aby byl navrhovatel oprávněnou osobou, musel by splňovat podmínku státního občanství a podmínku zrušení trestu propadnutí majetku podle 119/90 Sb. Obě podmínky však musel splňovat k poslednímu dni prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb. U navrhovatele by se lhůta pro uplatnění nároku řídila §20 odst. 3 a §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a skončila by 1. 10. 1991. Navrhovatel se však stal státním občanem až 24. 5. 1995. Proto není podle názoru odvolacího soudu aktivně legitimován k podání návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. a nezbylo než rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé změnit a návrh zamítnout.
Do rozsudku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel dovolání, ve kterém zpochybňuje závěr soudu stanovující poslední den prekluzivní lhůty, v níž měl navrhovatel splnit podmínku státního občanství. Podle navrhovatele není tímto dnem 1. říjen 1991, nýbrž 30. duben 1995. Navrhovatel totiž ve lhůtě dané původně zákonem ještě neměl trvalé bydliště v ČR. Využil proto k uplatnění svého nároku lhůtu, která vyplynula z ustanovení Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Podle té byl posledním dnem lhůty pro uplatnění jeho nároku 30. duben 1995. Navrhovatel uplatnil uvedený nárok dne 25. dubna 1995, t.j. v den, kdy už splňoval podmínku státního občanství ČR.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a dále se zabýval splněním podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě nebylo nutné trvat na zastoupení advokátem, neboť dovolatel sám má právnické vzdělání a ověřeným prohlášením se ztotožnil s obsahem dovolání učiněným jeho obecným zmocněncem. Dovolání je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Restituční legislativa byla do československého, ev. českého právního řádu vložena za účelem zmírnění některých křivd spáchaných v době nesvobody. Bylo by v rozporu s tímto cílem posuzovat tuto problematiku restriktivně a neumožnit tím meritorní přezkoumání oprávněnosti restitučního nároku. V souzené věci jsou podmínky pro stanovení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích závislé na důsledcích Nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podle něhož lhůty k podání výzvy či uplatnění nároku u soudu neplynou od účinnosti restitučního zákona, ale od vykonatelnosti tohoto nálezu, který nově otevřel lhůtu pro další skupinu oprávněných osob. Navrhovatel se podle těchto lhůt zařídil; výzvu podal do 30. dubna 1995 a návrh na nahražení projevu vůle v dohodě o vydání věci byl doručen dne 4. srpna 1995. Je skutečností, že navrhovatel nežádal o vydání věci již po své rehabilitaci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. Rt 262/90, které nabylo právní moci dne 25. 10. 1990. V té době však nesplňoval zákonnou podmínku trvalého pobytu ani podmínku československého (později českého) občanství. Sotva by však bylo možné vyvozovat, že pokud ani nevyzval k vydání věci ani nepodal žalobu na vydání věci (popř. žalobu na nahrazení projevu vůle), zbavil se jakýchkoliv možností uplatnění nároku na základě pozdějšího nálezu Ústavního soudu.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit. Věc se vrací k dalšímu řízení soudu druhého stupně na jehož půdě bude třeba přezkoumat po skutkové stránce všechny námitky, které k rozhodnutí soudu I. instance vznesl odpůrce, a ke kterým zatím nebylo po skutkové stránce zaujato stanovisko.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř., §150 o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová