ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2191.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2191/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání M. Š., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.5. 2000, sp. zn. 15 Co 353/200 (v právní věci navrhovatelky M. Š., zast. advokátem, proti odpůrci České republice - Ministerstvu financí České republiky se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 117/97), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 10. února 2000 pod č. j. 7 C 117/97-59 zamítl návrh na poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti ve výši 300.000,- Kč. Náhrada nákladů řízení nebyla žádnému z účastníků přiznána.
Tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. května 2000 pod č. j. 15 Co 353/200-73 potvrdil. Ani soud odvolací neshledal žádného z účastníků povinným uhradit náklady řízení. Těmto rozsudkům předcházelo řízení, ve kterém nejprve Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 13. ledna 1999 pod č.j. 7C 117/97 - 37 rozhodl o stěžejní sporné otázce aktivní legitimace navrhovatelky a prohlásil základ žalobního nároku vůči odpůrci za opodstatněný. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 1999 pod č.j. 15 Co 206/99-53. Soud první instance tak byl při svém následném rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu (§226 o.s.ř.).
Krajský soud došel k přesvědčení, že navrhovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V době znárodnění byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví druhé manželky dědečka navrhovatelky M. K., po ní měla být na základě platně zřízené fideikomisární substituce dle §608 obecného zákoníku občanského dědičkou matka navrhovatelky a po té dědila jako závětní dědička sama navrhovatelka. Odvolací soud uznává, že extenzivní výklad zákona by více odpovídal smyslu a účelu citovaného restitučního zákona, ale současně připomíná, že okruh oprávněných osob je v něm stanoven zcela jednoznačně, a to v závislosti na osobě, která byla vlastníkem věci v době jejího přechodu na stát. Touto osobou byla v daném případě M. K., které dědeček navrhovatelky odkázal věškerý majetek. To, že zároveň svou fideikomisární substitutkou ohledně nemovitého jmění určil matku navrhovatelky, nemůže mít podle názoru odvolacího soudu význam, neboť dědeček navrhovatelky nebyl oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Navrhovatelka ani její matka nebyly osobami oprávněnými po M. K. ani ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. a) zákona
č. 87/1991 Sb., neboť nebyly dědičkami, které by nabyly celé jmění, ani podle §3 odst. 4 písm. b) téhož zákona, neboť jim připadly jen jednotlivé věci či práva, jichž se však povinnost vydání podle §6 netýká. V úvahu nepřipadá ani písm. c) citovaného ustanovení, neboť nejde ani o dítě ani o manžela M. K. Odvolací soud tedy potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu první instance.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka včas dovolání. V otázce fideikomisární substituce spatřuje svobodu pořídit o svém majetku testament. R. K. ve své závěti ustanovil jednak tzv. předního dědice „V.\" a jednak dalšího dědice „N.\". První dědic - M. K. - byla omezena ve výkonu vlastnických práv, nemohla předmětné nemovitosti zcizit či zadlužit, nebyla tedy suveréním vlastníkem. Podle navrhovatelky tak znárodňovacím výměrem Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 23. září 1953 nepřešly do vlastnictví státu jen věci M. K., ale i věci matky navrhovatelky, která je potom z tohoto titulu osobou oprávněnou dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. c),d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
V projednávané věci se navrhovatelka domáhá finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž svůj nárok odvozuje ze skutečnosti, že je dcerou osoby, která by, nebýt znárodnění, dědila na základě fideikomisární substituce. Tento právní institut, upravený v §608 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, který již platná právní úprava vylučuje, spočívá v tom, že na základě ustanovení závěti přechází dědictví na dědice jako na instituta s tím, že po jeho smrti připadne jako dědictví po pořizovateli náhradnímu dědici (substitutovi).
Otázka použití svěřenského náhradnictví při posuzování restitučních nároků již v judikatuře řešena byla. Stalo se tak rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. února 1993, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1996. Bylo zde vysloveno, že ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. lze obdobně analogicky použít i na náhradní dědice podle fideikomisární substituce, nikoli však už na děti nebo vnuky tohoto náhradního dědice. Tento názor vychází z extenzivnějšího výkladu restitučního zákona, který má usilovat o napravení křivd, které se staly v rozhodném období. Je pravdou, že nebýt znárodnění sporných nemovitostí, stala by se matka navrhovatelky z titulu fideikomisární substituce jejich vlastnicí jako dědička po svém otci. Nelze ovšem opomenout, že zákon o mimosoudních rehabilitacích prohlašuje v §3 odst. 1 za osobu oprávněnou pouze původního vlastníka. V odstavci čtvrtém pak v případě, že se vlastník nedožil 30. 9. 1991, nastupuje další okruh osob nově bez závislosti na dědění věci, na kterou se vztahuje povinnost vydat věc podle ustanovení §6 tohoto zákona. Je tedy nutno mít za to, že použitím výše zmíněné analogie by matka navrhovatelky oprávněnou osobou byla a sice jakožto dědic ze závěti (§3 odst. 4 písm. a). Tento nárok už ovšem nelze zachovávat i na její děti, neboť u závětních dědiců na rozdíl od písmen c) a e) téhož ustanovení zákonodárce nic takového nezmiňuje. Interpretace, která by povolávala i vnuky zůstavitele, by byla příliš širokým výkladem jeho vůle, nerespektujícím omezení dané restituční legislativou. Lze tedy uzavřít, že substitut, který byl fideikomisární substitucí určen za dědice, má zachován restituční nárok; toto právo však u něj končí a na další potomky nepřechází.
Z těchto důvodů dovolací soud - byť zohledňoval i jiná východiska - shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání navrhovatelky zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Navrhovatelka neměla v dovolacím řízení úspěch a odpůrci v souvislosti s podaným dovoláním žádné výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková