ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2311.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2311/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) S. B., B) J. B., C) Z. B. a D) A. B., zastoupených advokátem, proti žalované Č. n. b., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 111/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2000, č.j. 39 Co 457/99-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. dubna 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobci domáhali vydání věcí movitých, vesměs zlatých mincí a věcí, blíže popsaných v žalobě. Tvrdili, že jde o věci, kterých se stát zmocnil bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť byly odebrány z bytu rodiny žalobců v souvislosti s jejich pronásledováním v důsledku toho, že patřili k vrstvě občanů samostatně výdělečně činných. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně zamítl žalobu v plném rozsahu rozsudkem ze dne 14. května 1996, č.j. 27 C 111/92-45, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. května 1997, č.j. 27 C 111/92-57. Řízení v části týkající se žalobkyně I. B. zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. září 1977, č.j. 39 Co 456-457/97-66, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil zjistit, zda u některé z věcí, jejichž vydání bylo požadováno, přichází do úvahy nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené podle §159 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k předmětu řízení v jiných věcech, které blíže odvolací soud v odůvodnění vyjmenoval. Konstatoval dále nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a vady řízení v souvislosti s prováděním důkazů. Jmenovitě pak uložil soudu prvního stupně provedení důkazů zaměřených k otázkám, zda žalobci jsou oprávněnými osobami (z hlediska jejich vztahu k osobě původního vlastníka, jakož i v otázkách vztahujících se k pohybu věcí, jejichž vydání se nyní domáhají tak, aby bylo zjištěno, u koho se ta která individuálně určená věc zachovala. S odvoláním na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 3 Cdon 523/96 vyslovil závazný právní názor, podle něhož věcí movitou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se rozumí věc určená individuelně, rozlišení, zda jde o věc určenou individuelně nebo druhově nevyplývá jen z povahy věci samé (jako v souzeném případě, kdy jde o mince). Tatáž věc totiž může být určena individuelně nebo druhově, t.j. tak, že ji nelze zaměnit nebo že ji zaměnit lze. Přitom individuelně určenou věcí může být i věc jinak zaměnitelná, jestliže je identifikována svou stálou odděleností od jiných věcí téhož druhu tím, že zůstává nesmíšena v konkrétním prostoru, místě či obalu, čímž je zachována její totožnost.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 3. března 1999, č.j. 27 C 111/92-87, zamítl žalobu na vydání věcí blíže popsaných pod položkami 1 - 39 výroku rozsudku, řízení ohledně položky 1) v počtu 2 265 ks zlatých svatováclavských dukátů a položky 9) 25 ks zlatých amerických dvacetidolarů zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že věci, jejichž vydání se žalobci domáhali, náležely původně babičce žalobců, která byla odsouzena rozsudkem bývalého Lidového soudu v Semilech ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Liberci k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí jmění. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 1990, sp. zn. 4 Tz 10/90. Žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., výzva k vydání věcí však podle soudu prvního stupně neobsahovala náležitosti vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Kromě toho soud vyšel ze zjištění, že zabavené cennosti odeslal ONV S. Státnímu úřadu pro míry, váhy a drahé kovy v zásilce ze dne 8. ledna 1958 pod č. E-3036, další zásilkou pod č. 5421, z níž bylo vytříděno 57 kusů zlatých mincí, jež společně s ostatními mincemi v ostatních cenných zásilkách byly předány bývalé SBČS dne 16. května 1961. Bance byly předány pod společným číslem 1 C - 119/61, takže je nelze jednotlivě identifikovat, a to ani s přihlédnutím k tvrzením žalobců u položek 1-5 a 10-14 o rok ražby. V jednotlivých letech ražby byl ražen větší počet mincí, takže ani tento údaj nevede k individuálnímu určení těchto mincí. V případě položek 28 až 39 (šperky a hodiny) nebylo zjištěno, kam tyto věci byly předány. Podle tehdejší směrnice byly věci podobného druhu předány k prodeji, pokud byly schopné prodeje, ostatní byly roztaveny Státní zkušebnou pro drahé kovy a výtěžek šel do státní pokladny.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. dubna 2000, č.j. 39 C 457/99-105, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o vydání věcí. Ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci zastoupeni řádně advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., případně z §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Podle dovolatelů jde o případ rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak, než svým rozsudkem ze dne 14. května 1996, č.j. 27 C 111/92-57, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 10. září 1997, č.j. 39 Co 456, 457/97-66, v plném rozsahu zrušil. Dovolatelé dále tvrdili, že dovolání je přípustné rovněž podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť „se domnívají, že v projednávané věci u Městského soudu v Praze dne 10.9.1977 jednal a rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen\". Tvrdili, že tuto náhodně zjištěnou skutečnost, že totiž ke dni 10. 9. 1997 měl být senát 39 Co JUDr. Č. S. obsazen jako přísedícími soudci vedle JUDr. D. B. nikoliv JUDr. M. F., ale JUDr. Ch. Navrhli dále, aby dovolací soud zjistil, zda byl odvolací soud správně obsazen dne 3. dubna 2000, kdy byl vynesen dovoláním napadený rozsudek. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je založena předně tehdy, jestliže rozhodnutí vynesl soudce, ohledně něhož bylo postupem podle §14 až 16 o.s.ř. rozhodnuto nadřízeným soudem o vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Takovou skutečnost dovolatelé ani netvrdí, ani se z obsahu spisu nepodává. Podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. jsou dále splněny tehdy, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §36 až 36d o.s.ř., ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Posledně uvedená výjimka se v dané věci neuplatní, neboť krajský soud v odvolacím řízení jedná a rozhoduje v senátu (§36a odst. 3 i.f. o.s.ř). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by požadavek senátního rozhodování krajského soudu jako soudu odvolacího nebyl při rozhodování dne 3. dubna 2000 naplněn. Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání v této věci podle §237 odst. 1 o.s.ř. nelze dovodit.
Než dovolání v této věci nemůže být přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., na něž dovolatelé výslovně poukazují. Ze srovnání výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. května 1996, č.j. 27 C 111/92-45 a ze dne 3. března 1999, č.j. 27 C 111/92-84, vyplývá, že v obou případech soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba byla zamítnuta. Posledně uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak nepředcházelo jiné, obsahově odlišné, rozhodnutí. Není tak naplněn ani základní předpoklad přípustnosti dovolání podle výše uvedeného ustanovení.
Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo postiženo jinou vadou, uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až f) o.s.ř., jejichž existence by jinak zakládala současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel dovolání odmítnout, aniž mohl přikročit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalované však zřejmě v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek
V Brně dne 31.října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová