ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2314.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2314/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně N. P., zastoupené advokátkou, proti žalované O. K., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 231/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co 170/2000-120, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co 170/2000-120, se pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č.j. 8 C 231/97-105, v odstavci I., jímž bylo žalované Obci K. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní N. P. dohodu o vydání věci, podle které žalovaná byla povinna vydat žalobkyni ideální polovinu rodinného domku v K., ideální polovinu parc. 316 - zastavěná plocha, ideální polovinu parc 317 - zastavená plocha a ideální polovinu parc 318/1 - zahrada, vše v obci K., okr. O., katastrální území K. v. S., LV č. 1021, zapsané u Katastrálního úřadu v O., do 30 dnů od právní moci rozsudku., jakož i v odstavci III., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 11.040.30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2000, č.j. 11 Co 170/2000-120, se zrušuje rovněž v odstavci II. výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1.719,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, na účet JUDr. advokátky.
Zrušuje se dále rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č.j. 8 C 231/97-105, a to v odstavcích I., III. a IV.
V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle tvrzení žaloby podané dne 18. 11. 1991 u Okresního soudu v Opavě původní žalobkyní N. P. nabyla tato na základě postupní smlouvy sepsané notářským zápisem bývalého Státního notářství v Opavě ze dne 10. 12. 1969 ideální polovinu nemovitostí popsaných blíže v petitu, a to od své sestry V. T. Posledně jmenovaná však byla odsouzena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 1972 ve věci sp. zn. 7 T 731/72 pro trestný čin opuštění republiky. V důsledku toho podle stanoviska tehdejšího Okresního národního výboru v O. vyjádřeného v dopise ze dne 26. 2. 1974 byl tento převod považován za neplatný. Nabyvatelka se proti postupu ONV soudně neohradila, neboť se obávala eventuálních represálií se strany státních orgánů. Okolnostmi byla donucena v tísni podepsat dne 9. 1. 1974 protokolární prohlášení, jímž uznala neplatnost uvedené smlouvy. Po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. dopisem ze dne 30. 6. 1991 uplatnila u Okresního úřadu v O. nárok na vydání uvedeného podílu nemovitostí. Žádost byla postoupena Obecnímu úřadu v K., který s ní odmítl příslušnou dohodu o vydání věci vydat.
Ve věci bylo naposledy rozhodováno Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím. Ten výše uvedeným rozsudkem potvrdil Okresního soudu v Opavě jako soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 1. 2000, č.j. 8 C 231/97-105, jímž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání ideální poloviny rodinného domku v K., ideální poloviny parc. 316 - zastavěná plocha, ideální poloviny parc. 317 - zastavěná plocha a ideální poloviny parc. 318/1 - zahrada, vše v obci K., okr. O., k. ú. K. ve S., LV č. 1021, zapsaných u Katastrálního úřadu v O. a zaplatit žalobkyni náklady řízení. V části, ve které bylo řízení výrokem soudu prvního stupně zastaveno, a jež nebyla napadena odvoláním, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Rozhodl současně o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutkového závěru, podle kterého žalobkyně prokázala, že je občankou ČR, jejíž věc přešla v rozhodném období na stát. Postupní smlouvou ze dne 10. 12. 1969, registrovanou Státním notářstvím v Opavě dne 22. 12. 1969, kterou za postupitelku V. T. uzavřela na základě plné moci zmocněnkyně K. O., se stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Dále vycházel ze zjištění, že písemná plná moc vystavená V. T. zmocňovala zmocněnkyni k uzavření darovací smlouvy na převod uvedených nemovitostí. Ta pak uzavřela za zmocnitelku smlouvu postupní, kterou předmětné nemovitosti převedla na žalobkyni za sjednanou cenu 35.000,- Kč. Žádná z účastnic obsah smlouvy nikdy nezpochybnila a V. T. úkon z 10. 12. 1969 již krátce po jeho provedení akceptovala, cítila se jím být vždy vázána a v průběhu řízení jej tak, jak byl uzavřen, schválila písemně. Způsob zaplacení dohodnuté ceny 35.000,- Kč byl sjednán tak, že u žalobkyně nevznikla povinnost cokoliv převodkyni V. T. po uzavření smlouvy zaplatit.
Odvolací soud poté vyslovil právní závěr, podle něhož je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restituční zákon). Předmětné nemovitosti sice nabyla smlouvou postupní (namísto darovací, jak zněla plná moc udělená písemně převodkyní V. T. zmocněnkyni K. O.), ale vůle účastníků smlouvy o převodu nemovitostí byla shodná, nikým z nich obsah smlouvy nikdy nebyl zpochybněn. V. T. úkon později schválila písemně, přičemž se o způsobu převedení nemovitostí dověděla záhy po jeho realizaci a s tímto souhlasila a cítila se být uzavřenou smlouvou označenou jako postupní vázána. Odvolací soud dále konstatoval, že zákon nestanoví lhůtu pro dodatečné schválení překročení oprávnění zástupcem, tzn. smlouva byla uzavřena v předepsané formě, registrována Státním notářstvím, způsob převodu byl ze strany převádějící akceptován a nebyl nikdy zpochybněn. Navrhovatelka se tedy stala vlastnicí výše specifikovaných nemovitostí, a za současného splnění dalších podmínek dnes též oprávněnou osobou podle restitučního zákona. Majetek, o nějž se ve sporu jedná byl převzat státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 rest. zák.). Žalobkyně podala řádnou a včasnou výzvu dle §5 odst. 2 restitučního zákona vůči žalované, která je osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého přesto, že byl sjednán převod úplatný, ale na straně žalobkyně nedošlo po uzavření postupní smlouvy k platební povinnosti, je možno na tento právní úkon pohlížet jako na darování. Namítala, že výklad podle kterého není v případě překročení rozsahu oprávnění zástupcem jeho schválení zastoupeným omezeno žádnou lhůtou, je v rozporu s dobrými mravy a institutem právní jistoty. Písemné dodatečné schválení překročení oprávnění pak k důkazu vůbec předloženo nebylo. Shrnula, že vlastnictví předmětných nemovitostí nikdy na žalobkyni nemohlo platně přejít, neboť plná moc k převodu musela být písemná, neboť i smlouva o převodu nemovitostí musí být písemná. Požadavek písemné formy tak platil i na dodatečné schválení překročení původního písemného zmocnění. Obě tyto listiny však ke dni rozhodnutí o registraci smlouvy o převodu nemovitostí neexistovaly, tudíž registrace byla provedena v rozporu se zákonem a žalobkyně vlastnictví k předmětným nemovitostem nikdy nenabyla. Oprávněnou osobou je pak V. T., která však v zákonné lhůtě výzvu k vydání nemovitostí nepodala. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla "potvrzení" napadeného rozhodnutí, čímž zřejmě mínila vyjádřit návrh na zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, zjistil dovolací soud, že žaloba byla původně zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 1994, č.j. 8 C 246/91-39, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 1994, č.j. 11 Co 545/94. Obě tato rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 1997, č.j. 3 Cdon 329/96-72, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Teprve poté byl soudem prvního stupně vydán shora uvedený rozsudek ze dne 29. 10. 1999, č.j. 8 C 231/97-94, potvrzený v napadené části výše uvedeným rozsudkem odvolacího soudu. Uvedené okolnosti neumožňují závěr o přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno při vázanosti tohoto soudu nikoliv právním názorem odvolacího soudu, nýbrž soudu dovolacího, který (mimo jiné) dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Stejně tak nepřichází do úvahy přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se jinak nenabízí závěr o existenci vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž prokázání by mělo za následek založení dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Takový výrok může odvolací soud učinit i bez návrhu. Jestliže odvolací soud
připustil proti svému potvrzujícímu rozsudku dovolání, aniž výrokem rozhodnutí současně omezil rozsah přípustnosti dovolání, pak připustil dovolání pro řešení všech právních otázek, o kterých ve věci rozhodoval. O takový případ jde v posuzované věci, když odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozsudku upřesnil, že zásadní právní význam svého rozhodnutí spatřuje v tom, že "zkoumal platnost postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969, přičemž posuzoval tento úkon z pohledu rozsahu plné moci pro zmocněnkyni k uzavření smlouvy, způsobu a lhůty dodatečného schválení tohoto úkonu zmocnitelkou". Z uvedeného vymezení přípustnosti dovolání v této věci plyne, že vzhledem k ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek. Aplikováno na projednávanou věc, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, pouze pro dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení). V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.). Z toho důvodu dovolací soud nemohl přihlížet k těm tvrzením dovolání, která se nesla k zpochybňování skutkového zjištění odvolacího soudu, zejména v otázce, zda v souvislosti s plněním uzavřené postupní smlouvy došlo k předání částky 10.000 Kč z titulu daru a ve zbývající částce mělo jít o hodnotu práva věcného břemene ve prospěch K. O., případně k otázkám, zda částka 10.000 Kč měla být půjčena žalobkyní T. před jejím odjezdem do Švédska, případně zda bylo vůbec v silách žalobkyně manželům T. takovou částku předat.
Předmětem dovolacího přezkumu tak zůstává posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, které jsou ve zbývající části dovoláním napadeny (§242 odst. 1, odst. 3 věta první o.s.ř.. Jde proto o posouzení:
1)otázky kladené dovolatelkou, zda postupní smlouva ze dne 10. 12. 1969 trpí neplatností proto, že byla uzavřena při překročení rozsahu písemného zmocnění převodkyně, které zmocněnkyni opravňovalo pouze k uzavření darovací smlouvy ohledně ideální poloviny předmětných nemovitostí, když k písemnému schválení takového překročení do dne registrace smlouvy státním notářstvím nedošlo, a dále
2)otázky formulované pro dovolací přezkum odvolacím soudem, zda uvedená smlouva je při jím zjištěném skutkovém stavu platná z hlediska rozsahu plné moci pro zmocněnkyni k uzavření smlouvy, způsobu a lhůty dodatečného schválení tohoto úkonu zmocnitelkou.
Vzhledem k datu uzavření shora uvedené smlouvy bylo zapotřebí použít k posouzení těchto otázek použít ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991, před nabytím účinnosti jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z.").
Podle §23 o.z. vznikalo zastoupení na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.. Překročil-li zástupce rozsah svého oprávnění, byl tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon byl schválen. Ustálený výklad vyzníval tak, že ono dodatečné schválení musel provést sám zastoupený (ratihabice) s právními účinky ex tunc. Nedošlo-li k dodatečnému schválení, nebyl právní úkonem vázán ani zastoupený, ani zástupce. Z hlediska náležitostí plné moci stanovilo ustanovení §31 o.z. v odst. 1) možnost, aby občan i - tehdejší socialistické organizace - se mohly dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělil zastoupený plnou moc, v níž musel být uveden rozsah zástupcova oprávnění. Podle ustanovení odstavce druhého, první věty téhož ustanovení bylo-li třeba, aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musela být plná moc udělena písemně. Požadavek písemné formy byl předepsán v ustanovení §46 odst. 1) o.z., podle něhož písemnou formu musely mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro než to vyžadoval zákon nebo dohoda účastníků. Tak tomu bylo typicky u smlouvy o budoucí smlouvě, k jejímuž platnému uzavření byla zapotřebí rovněž písemná forma, kterýžto požadavek byl vzhledem k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §46 odst. 2 věty druhé o.z. splněn jen tehdy, pokud projevy účastníků byly obsaženy v téže listině. Nedodržení písemné formy právního úkonu mělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle §40 odst. 1 o.z. Konečně třeba zmínit ustanovení §46 o.z., podle něhož smlouva byla uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Jestliže však zákon stanovil, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací (§47 odst. 2 věta první o.z.).
Aplikační praxe k citovaným ustanovením se vztahující dospěla jinak k jednoznačnému závěru, že požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle (srov. k tomu rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha 1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musely být proto vyjádřeny v písemné formě. Proto ústní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, se nestala součástí smlouvy, pro kterou byla předepsána písemná forma.
Z výše uvedeného tak vyplývá závěr, že právní úprava platná v době uzavření předmětné postupní smlouvy ze dne 10. 12. 1969, registrované bývalým Státním notářstvím v Opavě dne 22. 12. 1969, nevylučovala sice zásadně možnost, aby zastoupený (v daném případě převodkyně V. T.) dodatečně schválil překročení plné moci zmocněnkyně (K. O.), a to s účinky ex tunc. Muselo se tak však stát - vzhledem k požadavku obligatorní písemné formy předepsané pro převod nemovitostí - předně rovněž v písemné formě, která se vztahovala i na plnou moc, jejíž rozsah byl zmocněnkyní překročen, a dále nejpozději do dne registrace smlouvy státním notářstvím, neboť kladné rozhodnutí o registraci dovršovalo účinky uzavřené smlouvy. Nestalo-li se tak, nezavazoval úkon učiněný zmocněncem (K. O.) zmocnitele (V. T.), ani zmocněnce samotného. Úkon nesoucí se k převodu nemovitostí uzavřený popsaným způsobem, při absenci písemného dodatečného schválení ve shora uvedené lhůtě, tak trpěl absolutní neplatností podle §40 odst. 1 o.z.
V daném případě z písemné postupní smlouvy nevyplývá, že by mělo jít o darovací smlouvu. O tom svědčí nejen její označení, avšak zejména její obsah, totiž rozsah práv a povinností, které z ní měly pro strany vyplývat, z něhož je dostatečně zřetelně patrno, že šlo o smlouvu úplatnou, když hodnota převodu byla vyjádřena postupní cenou 35.000 Kč. Na tomto závěru nemůže nic měnit ustanovení smlouvy, podle něhož k reálnému plnění mezi stranami v podobě výplaty peněžní částky nemělo dojít. Ze smlouvy totiž závazek k úhradě postupní ceny nade vší pochybnost jasně vyplýval, čemuž odpovídala další její ujednání o způsobu vypořádání peněžního závazku takto vzniklého. V tomto směru lze jen odkázat na ustanovení článku III. smlouvy, zahrnující ujednání, jímž byl tento závazek - přinejmenším do částky 10.000 Kč - vyrovnán hodnotou daru V. T. nabyvatelce N. P. Jedná se o samostatné ujednání o plnění směřující k zániku peněžního závazku prvotně vzniklého z postupní smlouvy, nikoliv o vyjádření bezúplatnosti uzavřené postupní smlouvy.
Ve shora vymezeném předmětu dovolacího přezkumu proto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil. Protože nesprávné právní posouzení věci zatěžuje i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, případně soud prvního stupně, závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19.prosince 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová