ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2382.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2382/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. M. N., a 2. J. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12.6.1999, sp.zn. 11 Co 294/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 17 C 1218/97 / žalobců M. N. a J. N. proti žalované A. M., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem /, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 4.6.1997, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že jsou vlastníky domu čp. 128 v R., okres D., s pozemkem parc. č. 144 /o výměře 957 m2 /. Žalobci uváděli, že tyto nemovitosti nabyli kupní smlouvou z 31.7.1991 od Státního statku v Č. K.; smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Děčíně pod sp.zn. R I 1843/91 ; k tomuto prodeji byl udělen souhlas jako výjimka podle ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 91/1991 usnesením předsednictva vlády České republiky. Rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v D. z 8.10.1995 bylo však rozhodnuto, že vlastníkem domu čp. 128 s pozemkem parc. č. 144 v R. je žalovaná A. M., i když podle názoru žalobců nedošlo k pozemkovým úřadem shledanému darování nemovitostí v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm h/ zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaní ještě poukazovali na to, že dům čp. 128 v R. je rodinným domkem, který dnes již nesouvisí se zemědělskou výrobou, a měli za to, že ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. neměly být nemovitosti, uváděné žalobci, vydány žalované.
Okresní soud v Děčíně usnesením z 22.8.1997, č.j. 17 C 1218/97-8, řízení zastavil, rozhodl že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobcům vrátil polovinu zaplaceného soudního poplatku 750 Kč. V odůvodnění svého usnesení poukazoval soud prvního stupně na to, že o vlastnictví žalované bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb. a toto rozhodnutí bylo i potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 20.5.1997, sp.zn. 15 Ca 756/95 ; měl proto soud prvního stupně za to, že tu překážka pravomocně rozhodnuté věci brání tomu, aby bylo o určení vlastnictví rozhodováno v tomto občanském soudním řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 27.10.1997, sp.zn. 11 Co 635/97, bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu tu nešlo o shodu v předmětu řízení mezi řízením, které probíhalo u Okresního úřadu - pozemkového úřadu v D., a mezi občanským soudním řízením v této právní věci.
Žalovaná pak navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, protože na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Žalovaná poukazovala na posouzení otázky vlastnictví domu čp. 128 v R. / s pozemkem parc. č. 144/ pravomocným rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v D. a uváděla, že je v dobré víře, že jí žalobci uváděné nemovitosti vlastnicky patří.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení, vyžádal si od Okresního úřadu - pozemkového úřadu v D. spisovou složku čj. 1795/92 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 5.1.1999, čj. 13 C 1218/97, byl žalobní návrh žalobců zamítnut. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 2.150 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že je třeba vycházet z toho, že zákon č. 229/1991 Sb. svěřuje rozhodování o vydání nemovitostí podle citovaného zákona a o vlastnictví k těmto nemovitostem pozemkovým úřadům ve správním řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.; přezkoumání těchto správních rozhodnutí je pak svěřeno soudům podle ustanovení části páté občanského soudního řádu. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že žalobci nevyužili právních prostředků, směřujících ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, zejména za podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. Za stavu, kdy je zde pravomocné rozhodnutí správního orgánu, které určilo vlastnické právo žalované, nelze rozhodovat o určení vlastnictví žalobců k týmž nemovitostem v občanském soudním řízení. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze 17.6.1999, sp.zn. 11 Co 241/99 ; rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na nákladech řízení 1.075 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se žalobcům "připouští právo podat dovolání".
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že tu v důsledku rozhodnutí Pozemkového úřadu v D. z 8.10.1995, čj. PÚ - R 2052/95-1195/92, došlo k nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku z pozdějšího data, než je kupní smlouva, jíž se žalobci dovolávají; toto rozhodnutí jednoznačně dosvědčuje originární způsob nabytí vlastnictví žalované. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně právem z tohoto správního rozhodnutí vycházel ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud dále uváděl, že se nemůže zabývat opětovným přezkoumáním takového rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno ve výlučné pravomoci správního orgánu, založené zákonem č. 229/1991 Sb. Nelze se v rámci tohoto občanského soudního řízení zabývat znovu otázkou přechodu vlastnictví nemovitostí na stát, konkrétně tím, zda k němu došlo na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni / §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb./ či zda tu šlo o důsledek politické persekuce /§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb./. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný / §219 občanského soudního řádu /. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §221, §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Výroky o přípustnosti dovolání byl k žádosti žalobců učiněn odvolacím soudem s poukazem na to, že otázka zásadního právního významu tu spočívá v otázce " vztahu mezi určovací žalobou a správním rozhodnutím, vydaným v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., a rozsah v jakém lze z něho vycházet".
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, vyslovil, že dovolání je tu přípustné, protože jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
V daném případě tedy dovolací soud přezkoumával rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §239 odst. 1 občanského soudního řádu v rozsahu dovolacího důvodu, vymezeného ve výroku rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Dovolatelé ve svém včas podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu navrhovali, aby rozsudek tohoto soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci / §241 odst. 3 písm d) občanského soudního řádu/. Žalobci ve svém dovolání opětovně poukazovali na to, že sám odvolací soud se zmiňoval o rozporech, týkajících se rozdílného posuzování důvodů, za nichž mělo v daném případě dojít k přechodu vlastnického práva k nemovitostem / uváděným v jejich žalobě / na stát, ale dodával, že "byť by bylo toto posouzení jakkoli pochybné, není tu možné, tuto skutečnost, řešenou správním rozhodnutím pozemkového úřadu pokládat za právně významnou a přihlédnout k ní". Došlo tak k tomu, že se soudy nezabývaly skutečnostmi tvrzenými žalobci a věcně o jejich určovací žalobě nejednaly. Dovolatelé zastávají stále názor, že je jejich právem domáhat se určovací žalobou vydání soudního rozhodnutí o jejich vlastnictví bez ohledu na existenci rozhodnutí správního orgánu a uplatňovat v řízení před soudem veškeré námitky dokládající oprávněnost jejich žalobního návrhu.
K dovolateli uplatněnému dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci lze poukázat na to, že nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm d/ občanského soudního řádu může spočívat v tom, že soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě vycházel odvolací soud při posouzení projednávané právní věci zejména z ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, které se nepochybně projednávané právní věci týkalo. V dovolacím řízení bylo tedy třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo -li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedošlo-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle tohoto zákona o vydání nemovitostí, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem pozemkový úřad; proti rozhodnutí pozemkového úřadu, vydaného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je možné podat opravný prostředek k soudu / §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb./.
Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů je v občanském soudním řádu upraveno v ustanoveních §250 l občanského soudního řádu. Řízení se zahajuje na návrh, kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu / §250m občanského soudního řádu /. O opravném prostředku rozhodne soud rozsudkem, kterým přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdí nebo je zruší a vrátí věc k dalšímu řízení / §250q občanského soudního řádu/. Proti rozhodnutí krajského soudu o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu již není ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovení §250s občanského soudního řádu přípustné dovolání.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.11.1998, II ÚS 257/96, uveřejněném pod č. 147 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven i právní názor, že sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb. nečiní toto vydání neplatným proto, že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. skutkovou podstatu neoprávněně vydaných pozemků státu v restitučním řízení neupravuje.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a občanského soudního řádu, jakož i z právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i Ústavního soudu ČR, v daném případě odvolací soud vycházel. Těmito ustanoveními i právními závěry je již řešena otázka právních důsledků rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i důsledek pravomocného rozhodnutí soudu o přezkoumání takového správního rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení §250 l a §250q občanského soudního řádu. Jestliže tedy rozhodnutí vydané podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo dotčeno způsoby nápravy, které má na zřeteli např. ustanovení §250o občanského soudního řádu, ustanovení §62 až §64 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, popřípadě ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR, musí soud v občanském soudním řízení postupovat podle ustanovení §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu, a to i v řízení o žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není / §80 písm. c o.s.ř./.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je tu rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak se toho dovolatelka domáhala. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová