ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2391.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2391/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1/ V. Š., 2/ J. P., 3/ P. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.června 1999, sp. zn. 18 Co 594/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 268/92 ( žalobců A/ K. V. - B., B/ N. J. Ch. V. jako dědiců po J. V., proti žalovaným 1/ V. Š., 2/ J. P., a 3/ P. P., o vydání věci), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Původní žalobce (J. V.) se žalobou ze dne 10.března 1992 domáhal u soudu uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp.128 s pozemky parc.č.176 ( s garáží), parc. č. 192 a parc.č.173/3 (loukou) v katastrálním území K. Uvedl, že nemovitosti byly vlastnictvím jeho otce J. V., který byl rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze dne 18.10.1952, sp.zn. Ts 72/52, odsouzen mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Rozhodnutím Městského soudu v Praze dne 10.12.1990, sp.zn. Rt 782/90, byl plně rehabilitován a byl zrušen i výrok odsuzujícího rozsudku o uložení trestu propadnutí majetku. J. V. zemřel 26. září 1965. Po přechodu nemovitosti do vlastnictví státu byly nemovitosti kupní smlouvou registrovanou bývalým Státním notářstvím v Semilech dne 7.9.1977, sp.zn. R I598/77 a R II 169/77 převedeny do vlastnictví žalovaných. Nemovitosti jsou v držení žalovaných, kteří byli vyzvání k vydání výzvou ze dne 25.srpna 1991, ale nemovitosti odmítli vydat. V žalobě bylo uvedeno, že při prodeji nemovitosti byli žalovaní zvýhodněni, protože je získali za nízkou cenu a nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi dalším zájemcům.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že nebyli zvýhodnění při koupi a žalovaná V. Š. navíc nemůže být povinnou osobou, protože 1/4 nemovitosti nabyla dědictvím ( po manželovi ), tedy přechodem práva.
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 25.července 1996, č.j. 6 C 268/92-232, žalobě s části vyhověl. Uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem dohodu, podle něž žalovaná V. Š. vydá žalobci podíl ideální 1/4 a žalovaní J. P. a P. P. podíl ideální 1/2 domu čp.128 s pozemky parc.č.176, a parc. č.192 i parc. č. 173/3 zapsaných na LV č.159 pro obec a k.ú. K. u Katastrálního úřadu v S. Byla však zamítnuta žaloba ohledně další 1/4 uvedených nemovitosti. Nebyla přiznaná náhrada nákladů řízení žalobci a žalované V. Š. a žalovaným J. a P. P. bylo uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili náklady řízení žalobci v částce 2.962,50 Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet soudu znalečné v částce 2.038,- Kč. Doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalobci a žalované V. Š. zaplatit každému po 41,- Kč a žalovaným J. a P. P. společně a nerozdílně 83,50 Kč na účet Okresního soudu v Semilech.
Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu ( ze dne 30.12.1994, sp.zn. 17 Co 573/94, kterým byl zrušen jeho rozsudek z 7.7.1994, č.j. 6 C 268/92-132, o zamítnutí žaloby a doplňující rozsudek č.j. 6 C 268/92-134), a dovodil, že kupní smlouva z 7.9.1977 byla v rozporu s ustanovením §15 odst. 5 vyhlášky č.156/1975 Sb. a žaloba s výjimkou 1/4 uvedených nemovitostí, kterých nabyla žalovaná V. Š. děděním, je důvodná. Uvedl však, že nelze přehlednout , že posudek o ceně domu čp.128 ve spise bývalého Státního notářství v Semilech sp.zn. R I 598/77, R II 169/77, i když o objektu domu uváděl, že jde o domek rodinný neboť má 5 obytných místností nepočítaje v to kuchyně se vůbec nezabýval tím, zda skutečně jde o dům obytný, či o dům rodinný. Pokud šlo o cenu domku byla sjednaná cena 76.000,- Kč. Dále soud prvního stupně uváděl, že žalovaná - V. Š. nabyla 1/4 uvedených nemovitostí dědictvím po J. Š., který zemřel 22.8.1987 ( jak vyplynulo ze spisu bývalého Státního notářství v Semilech sp.zn. D 955/87 ), proto tento spoluvlastnický podíl nabyla přechodem vlastnického práva a nikoliv převodem od osoby blízké. Proto ohledně této ideální čtvrtiny nemovitosti soud prvního stupně proti žalované žalobu zamítl.
O odvoláních všech účastníků rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 30. června 1999, sp.zn. 18 Co 594/96 tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25.července 1996, č.j. 6C 268/92-232 ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne, č.j. 6 C 216/92-235, a náhradu nákladů odvolacího řízení účastníkům nepřiznal.
V průběhu odvolacího řízení zemřel žalobce J. V. a do řízení vstoupili jeho právní nástupci ( pozůstalá manželka K. V.-B. a pozůstalý syn N. J. Ch. V.). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že neshledal žádné z odvolání opodstatněným ( žalobci napadli zamítavou část rozsudku a výroky o nákladech řízení, odvolání žalovaných zase směřovalo do výroku vyhovující žalobě a také do výroku o nákladech řízení ). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, a to v otázce porušení ustanovení §15 odst. 5 písm. f/ tehdy platné vyhlášky č.156/1975 Sb., o správě národního majetku, ze strany prodávajícího státu když dům čp. 128 v K. nesplňoval parametry obytného domu; součet podlahových ploch tvořících součást nebo příslušenství bytu v něm nedosáhl totiž 2/3. Soud prvního stupně si v dalším řízení vyžádal stanovisko Městského úřadu v J., z něhož zjistil, že dům čp.128 podle projektové dokumentace jem domem provozním, že o změně užívání podle ustanovení §85 zákona č.50/1976 Sb., ani podle dřívějších předpisů nebylo žádné povolení vydáno a podle předložené stavební dokumentace z roku 1920 a 1923 bylo přízemí obytné a II.patro provozní. Obytná část neměla podlahové plochy požadované pro obytný dům podle zákona č. 41/1964 Sb.; v roce 1977 byl dům čp.128 domem provozním. Pro účely registrace smlouvy o prodeji bývalým Státním notářstvím v Semilech byl pak uvedený dům oceněn podle tehdy platné vyhlášky č.43/1969 Sb. jako domek rodinný a cena práva osobního užívání pozemků byla stanovená podle §11 ve spojení s §15 citované vyhlášky. To mělo za následek, že kupní cena byla stanovena na 73.246,- Kč jako by šlo o domek rodinný, tedy podstatně vyšší, než kdyby šlo o dům provozní nebo obytný. Ke stejným závěrům o charakteru domu a jeho ceně dospěl i znalec J. P. v posudku ( vyžádaném soudem prvního stupně), podle něhož cena činila jen 34.110,- Kč. Odvolací soud neshledal tedy protiprávní zvýhodnění nabyvatelů. Nesprávné ocenění domu však nic nezměnilo na jeho charakteru a nebylo tedy možné jej převést z vlastnictví státu na občany, protože tomu bránilo ustanovení §15 odst. 5 písm. f/ vyhlášky č.156/1975 Sb. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že provozní charakter objektů vyplynul nejen z vyjádření stavebního úřadu, ale i z posudku znalce P.; součet podlahových ploch obytných místností a jejich příslušenství nedosahoval dvou třetin podlahové plochy a vzhledem k ustanovení §59 až 60 o. z. nemohlo tedy jít o domek rodinný. Na tom nic neměnilo to, že byl používán k bydlení. Stejný osud sdílely i garáž a pozemky. Nemohl proto odvolací soud přihlédnout k námitce žalovaných o koupi nemovitosti a v dobré víře. Převodu nemovitosti do jejich vlastnictví bránilo totiž ustanovení §15 odst.5 písm. f/ vyhlášky č.156/1975 Sb., jehož porušení se dopustil prodávající stát prodejem uvedených nemovitosti. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v I.výroku jeho rozsudku, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno. Potvrdil však i II.výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba proti první žalované na vydání jedné čtvrtiny nemovitosti, protože dovodil, že tato žalovaná nabyla tuto čtvrtinu po zemřelém manželovi, tedy přechodem nemovitosti a nikoli převodem, jak to předpokládá ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tedy shledal rozsudek soudu prvního stupně správným ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení, proto rozsudek potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29.7.1999 a dovolání podali žalovaní osobně u Okresního soudu v Semilech dne 13.8.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhli, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácená k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání opírali o ustanovení §238 odst.1 písm. b/ o. s. ř. , protože odvolací soud ve svém usnesení zrušujícím dříve vynesený zamítavý rozsudek zavázal soud prvního stupně povinností doplnit dokazování ke zjištění způsobu užívání stavby, ale pak soud prvního stupně rozhodl opačně a odvolací soud již jeho rozhodnutí jen potvrdil. Jako dovolací důvod dovolatelé vytýkali nesprávné právní posouzení věci . Dovolatele dovozovali, že dům čp. 128 nebyl domem provozním (jeho obytný část nemá 2/3 podlahové plochy a k jeho rekolaudaci nedošlo), nemohl být tedy státem převeden do vlastnictví žalovaných; pokud se tak stalo, bylo postupováno v rozporu s vyhláškou č.156/1975 Sb. a žalovaní tedy nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovolatelé tvrdili, že soudy nevzaly na zřetel obsah písemných dokladů, pokud jde o vlastní dům čp.128. Nebyl žádný důvod, aby odvolací soud přiznal význam jen původnímu nákresu z r.1920, kde byl termín „obchodní a jednopatrový dům\". Poukázali na to, že předmětem prodeje byl jednak dům čp.128, jednak garáž a k pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání za úhradu; převodcem byl stát - MNV K. a kupní smlouva ze dne 7.9.1977 byla schválená finančním odborem bývalého ONV S. dne 26.9.1977. Převod nemovitosti ( včetně dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků) byl v rámci pravomoci státního orgánu státu takto údajný nedostatek rekolaudace nahradily projevem vůle označujícím nemovitost tak, jak to odpovídalo faktickému stavu z hlediska užívání. Nedošlo proto k porušení zákona.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č. 23/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájená před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm. b/ o. s. ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu ( Krajského soudu v Hradci Králové z 30.června 1999, sp.zn. 18 Co 594/96) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (a to Okresního soudu v Semilech z 25.července 1996, č.j. 6C 268/92-232 a doplňující rozsudek z téhož dne, č.j. 6C 268/92-235), když soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ( z 7.7.1994, č.j. 6 C 268/92-132 a doplňujícím rozsudkem , č.j. 6C 268/92-134), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil svým usnesením z 30.12.1994, sp.zn. 17 Co 573/94.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst.3 písm. d/ o. s. ř. ).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V projednávané věci poukazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na to, že soud prvního stupně důvodně nabyl přesvědčení, že nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných ( při uzavření kupní smlouvy z 7.9.1977 ohledně v žalobě uvedených nemovitosti s výjimkou jedné čtvrtiny, kterou nabyla žalovaná děděním). Prodávající však tímto prodejem porušil ustanovení §15 odst.5 písm. f/ tehdy platné vyhlášky č.156/1975 Sb., o správě národního majetku. Dům čp. 128 v K. je podle projektové dokumentace domkem provozním, ke změně jeho užívání podle §85 zákona č.50/1976 Sb. ani předpisů dřívějších nedošlo a podle předložené dokumentace z roku 1920 a 1923 bylo přízemí domu obytné a I. patro provozní. Obytná část však neměla 2/3 podlahové plochy požadované pro obytný dům podle zákona č. 41/1964 Sb., takže dům čp. 128 byl v roce 1977 domem provozním. K tomuto závěru dospěl i soudem ustanovený znalec v posudku č. 1148/035/96 z 15.3.1996. Poukazoval na to, že dům nesplňuje parametry obytného domu, protože součet podlahových ploch tvořících součást nebo příslušenství v něm nedosáhl 2/3. Poukázal na vyhlášku č.156/1975 Sb., o správě národního majetku, která v době koupi uvedených nemovitosti žalovanými upravovala převody vlastnictví národního majetku a podle ustanovení §15 odst. 5 písm. f/ citované vyhlášky bylo možné z vlastnictví státu převést na občany obytné domy s příslušenstvím, které nejsou rodinnými domky, které však byly určeny k bydleni a mohly plnit účel rodinných domků, i když nepodstatně převyšují znaky určující charakter rodinných domků. Ustanovení §58 zákona č.41/1964 Sb. pak stanovovalo kritéria, které musí dům splňovat, aby byl považován za dům obytný. Protože doplněním dokazováním bylo prokázáno, že dům čp.128 nebyl domem obytným, a jelikož výčet ostatního národního majetku, jehož vlastnictví lze převést, je taxativní ( §15 odst.5 citované vyhlášky) nebylo než dovodit, že prodej žalovaným byl v rozporu s tehdy platnými právním předpisy.
Odvolací soud tedy v daném případě posuzoval věc podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. Na ustanovení §4 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. poukazuje také ustanovení §20 odst.1 téhož zákona, která pak v druhém odstavci téhož ustanovení ukládá povinným osobám vydat věc oprávněným osobám z řad osob rehabilitovaných podle zákona č.119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí pak dalším oprávněným osobám, které jsou uvedený v §3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. tak tomu bylo i v daném případě, v němž žalobci jsou právními nástupci osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 22.21995 I. ÚS 117/93 uveřejněném pod č.7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR vyložil, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku a na tom nic zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil a stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba ( původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku.
Bylo tedy nutno v daném případě zabývat se tím, zda z hledisek uvedených v ustanovení §4 odst. zákona č. 87/1991 Sb., je tu na straně žalovaných neexistence jakéhokoli rozporu s předpisy platnými v době nabytí nemovitosti, jež patřily osobě rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., jakož i neexistence jakýchkoli protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, popřípadě osob blízkých nabyvatele, pokud na ně věc byla tímto nabyvatelem převedena.
Odvolací soud poukazoval ve svém rozhodnutí ( stejně jako i soud prvního stupně) na rozpor kupní smlouvy ze 7.9.1977 s ustanoveními vyhlášky č.156/1975 Sb., o správě národního majetku, jako obecně závazného předpisu a vysvětloval, ze kterých provedených důkazů tento rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 156/Sb. dovozoval.
Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že odvolací soud z jím uváděných důkazů dovodil nesprávné závěry a že tak došlo k tomu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé však takto směřovali svými námitkami, obsaženými v jejich dovolání, proto hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že výtky směřující proti hodnocení důkazu, které podle §132 o. s. ř. náleží soudu, nelze považovat za dovolací důvod, který má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V tomto rozhodnutí bylo také vyloženo, že o rozhodnutí, které vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jde tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak ze spisu vyplývá, což by vedlo k tomu, že by jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo tedy možné přisvědčit dovolání dovolatelů, kteří tuto nesprávnost viděli v tom, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy způsobem, který dovolatelé pokládali za vadné hodnocení důkazů.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243 odst. 1 občanského soudního řádu.
Nebylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů zamítnout podle ustanovení §243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu o nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané věci a jednak k obsahu toho vyjádření k dovolání rekapitulujících procesní vyjádření žalobců učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková