ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2478.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2478/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1.E. R. S. a 2. V. P. A., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.6.1999, sp.zn. 13 Co 230/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 15 C 228/95 ( žalobců E. R. S. a V. P. A. proti žalované M. č. P. 1, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 1.11.1995, aby žalované městské části bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu ( v navrženém znění) o vydání domu čp. 923 v P. 1 - S. M. s pozemkem parc. č. 796. V žalobě se uvádělo, že tyto nemovitosti náležely původně rodičům obou žalobců; v roce 1942 přešly jako židovský majetek do tzv. vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu a po válce získaly vlastnické právo k nim žalobci na základě odevzdacích listin, vydaných soudem. V roce 1954 byla na tyto nemovitosti uvalena národní správa a posléze v roce 1968 přešlo vlastnické právo k těmto nemovitostem na stát na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1, vydaného v řízení o provedení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeného pod sp.zn. 1 Nsn 2701/66. Podle názoru žalobců přešly tyto nemovitosti na stát způsoby uvedenými v ustanovení §6 odst. 1 písm. c), písm. e) a písm. j) i odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná městská část byla vyzvána k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná M. č. P. 1 navrhla zamítnutí žaloby, s tím, že není povinnou osobou k vydání nemovitostí v daném případě, nýbrž touto povinnou osobou je B. p. P. 1, státní podnik ( v likvidaci ), který tyto nemovitosti držel v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná městská část vyslovovala i názor, že nárok na vydání nemovitostí tu nebyl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě. Podle názoru žalované nebylo také doloženo, zda již nedošlo v daném případě k finančnímu vypořádání se státem ohledně nemovitostí uvedených v žalobě, a to v souvislosti s mezivládní dohodou mezi Československem a USA z 29.1.1982.
O žalobě žalobců bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5.2.1998, čj. 15 C 228/95-52 ; žaloba žalobců byla zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uváděno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. zákona č. 87/1991 Sb., že včas uplatnili svůj nárok na vydání věcí a že v žalobě uvedený nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku, že již byl nárok oprávněných osob odškodněn v souvislosti s mezivládní dohodou mezi Československem a USA, protože měl za to, že takové odškodnění není rozhodné pro posouzení nároku oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. Naproti tomu soud prvního stupně shledal důvodnou námitku žalované městské části, že není v této právní věci povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože povinnost k vydání věci nemůže být uložena držiteli věci, který není povinnou osobou. Soud prvního stupně měl za to, že povinnost stanovená povinné osobě podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v tomto případě nepřešla na žalovanou městskou část, a to ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalovaná městská část se náhrady nákladů řízení vzdala.
K odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 12.6.1998, sp.zn. 13 Co 171/98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že pochybil, když dovodil, že žalovaná městská část není povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že není v projednávané právní věci pasívně legitimována ; byl toho názoru, že soud prvního stupně si nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., pokud šlo o povinnost obce k vydání věcí oprávněné osobě ( oprávněným osobám ), zvláště když šlo o případ, kdy žalobci mohli svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit až po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud zato, že v tomto případě není dán důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. ; proto měl odvolací soud za to, že je třeba, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zabýval tím, zda tu jsou dány další žalobci uváděné důvody, a to podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) a j) zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž soud prvního stupně zatím nepřikročil.
V dalším řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 11.12.1998, čj. 15 C 228/95-81, kterým bylo uloženo M. č. P. 1, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku uzavřela se žalobcem V. P. A. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796, zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro katastrální území 26 S. M. u Katastrálního úřadu P. - m. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná městská část byla uznána povinnou uzavřít dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v P. - S. M. také se žalobkyní E. S. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že shledal žalobu důvodnou jen ohledně žalobce V. P. A., který je v daném případě oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně měl za to, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, přešly na stát na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 1 z 12.6.1968, sp.zn. 1 Nsn 2707/66, jímž byl realizován prodej uvedených nemovitost v řízení o soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí. Soud prvního stupně však shledal, že ani usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, ani uvedené rozhodnutí státního notářství nebyla řádně doručena účastníkem řízení \" neznámého pobytu\". Z toho soud prvního stupně vyvozoval, že nemovitosti přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci V. P. A. vznikla tedy v rozhodném období ( 25.2.1948 - 1.1.1990) majetková křivda, která nebyla nikterak kompenzována. Proto soud prvního stupně žalobnímu návrhu tohoto žalobce vyhověl. Žalobnímu návrhu žalobkyně E. R. S. však nemohlo být, podle názoru soudu prvního stupně, vyhověno, protože nárok této žalobkyně byl vypořádán v souvislosti s uzavřením mezivládní dohody mezi Československa a USA ze dne 29.1.1982 ( na základě žádosti uvedené žalobkyně označené CZ 2 - 0631), jak soud zjistil ze sdělení Majetkového úřadu - oddělení mezistátních majetkových dohod z 1.10.1995. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované městské části i žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 16.6.1999, sp.zn. 13 Co 230/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyně V. P. A. byla rovněž zamítnuta ; ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně E. R. S. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrokem svého rozsudku vyslovil odvolací soud, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání \" k řešení otázky, zda u žalobců jde o restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1 písm c) zákona č. 87/1991 Sb. a zda restituci brání žalobkyni E. R. S. vyplacená náhrada na základě mezistátní dohody\".
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že shledal důvodným jen dovolání žalované městské části. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci jako oprávněné osoby vyzvaly po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. B. p. P. 1 ( který byl zapsán v evidenci nemovitostí, i když už nemovitosti, jichž se zápis týkal, přešly na obec na základě ustanovení §3 odst. 1 písm. a /, b/ a c/ zákona č. 172/1991 Sb). o vydání nemovitostí ; dále odvolací soud poukazoval na to, že k přechodu nemovitostí na stát tu došlo na základě soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3.10.1964, sp.zn. 17 E 1248/64, který byl pak realizován rozhodnutím bývalého Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 12.6.1968 ( sp.zn. 1 Nsn 2701/66), a to tak, že dům čp. 923 se stavební parcelou č. 796 v P. - S. M. byl prodán státu za odhadní cenu 401.600 Kč, když předmětem soudního výkonu rozhodnutí byla pohledávka bývalého Obvodního národního výboru v P. 2 ve výši 869.445, 40 Kč ; v době výkonu rozhodnutí nebyla soudu známa adresa bydliště E.R.S. a V.P. A. a byla jim ustanovena opatrovnice, jíž bylo rozhodnutí doručeno, a odvolání proti tomuto rozhodnutí podáno nebylo. Za těchto okolností dovozoval odvolací soud , že k přechodu nemovitostí tu došlo na základě soudem nařízeného výkonu rozhodnutí, nikoli však v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., ani způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud nepovažoval za správné úvahy soudu prvního stupně, že tu byl dán důvod uvedený v ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., protože podle jeho názoru neodpovídala obsahu uváděných spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. 17 E 1248/64 a bývalého Státního notářství pro Prahu 1 sp.zn. 1 Nsn 2701/66, že tu byl nařízen soudní výkon rozhodnutí, aniž by bylo usnesení soudu doručeno žalobcům, třebaže jejich adresa v cizině byla známa. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v té části, jímž bylo vyhověno žalobě žalobce V.P. A., a to tak, že tento žalobní návrh byl zamítnut. Naproti tomu považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni E.R.S. bylo poskytnuto finanční odškodnění za ideální polovinu domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v P. - S. M., a to na základě dohody mezi vládou Československa a USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, která nabyla účinnosti 2.2.1982 ; k tomuto odškodnění bylo třeba přihlédnout i při posuzování nároku podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a výrok o přípustnosti dovolání byl odůvodněn ustanovením §239 odst. 1 téhož právního předpisu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 7.7.1999 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v pondělí 9.8. 1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §57 odst. 2 téhož právního předpisu.
Ve svém dovolání dovolatele navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali důvody, které má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a písm. d) občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřovali žalobci v tom, že nebyly shledány důvody přechodu v žalobě uvedených nemovitostí na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) a j) i §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci zdůrazňovali, že tu nemovitosti přešly na stát, protože byly zanechány na území republiky a osoby, kterým patřily, nemohly svůj majetek v dostatečné míře obhospodařovat, přičemž jejich návrat k tomuto majetku byl nemožný z důvodu politické persekuce emigrantů. To vedlo k tomu, že byla na tento majetek uvalena národní správa, a to výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 1 ze 4.12.1954, a tento okamžik lze považovat za faktické převzetí uvedeného majetku státem. K tomuto odebrání nemovitostí došlo bez vyplacení náhrady, přičemž k formálnímu vyvlastnění došlo rozhodnutím bývalého Státního notářství pro Prahu 1 z 12.6.1968, sp.zn. 1 Nsn 2701/66, které bylo vydáno na podkladě nařízeného soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro pohledávku finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. 2, která ovšem vznikla z toho důvodu, že nebyly vytvořeny podmínky k tomu, aby se žalobci mohly o svůj majetek starat. Tento stav byl důsledkem politické persekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody vůči vlastníkům věcí. Podle názoru dovolatelů bylo odejmutí jejich majetku a přechod majetku na stát důsledkem příslušnosti žalobců k židovské komunitě. Přitom šlo o majetek, který byl postižen již násilným odebráním za okupace v době druhé světové války.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně spatřovali dovolatelé také v tom, že poskytnutí částečné náhrady podle mezivládní dohody mezi Československem a USA ze dne 29.1.1982 bylo posouzeno jako úplné vypořádání nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., třebaže šlo jen o částečné plnění převážně z jiných důvodů a za jiný majetek. Dovolatelé zdůrazňovali, že žalobkyně E. R. S. převzala náhradu 11.746 amerických dolarů, ale šlo o náhradu \" za nucené odevzdání cenných předmětů Němcům, nikoli za nemovitosti\". Dovolatelé v této souvislosti poukazovali na to, že byli kromě nemovitostí, o něž šlo v daném případě, také vlastníky domu v P. 7 - T., N. K. 72/43, byli dále spoluvlastníky domu - chaty v K. čp. 333 a do roku 1948 jim patřil také velkoobchod s kůžemi \" B. A.\" v P. 1, D. ul. č. 5. Dovolatelé ostatně zastávají důsledně názor, že vyplacení náhrady za vyvlastnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. se rozumí vyplacení celé náhrady a že dílčí odškodnění podle mezistátní dohody nebrání vyhovění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování těchto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl zrušen a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu ( v odstavci I, věta první, rozsudku ze 16.6.1999, sp.zn. 13 Co 230/99 Městského soudu v Praze ), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně týkající se žalobního návrhu žalobce V. P. A.
Dovolání bylo dále přípustné proti dalšímu výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu, a to podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné, protože měl za to, že jde o rozhodnutí po stránce právního zásadního významu, pokud šlo o výrok, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se žalobního návrhu žalobkyně E. R. S.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšší soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních. To se v daném případě týkalo dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se žalobního návrhu žalobkyně E. R. S.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu ).
Při posouzení dovolání obou dovolatelů, pokud jím vytýkali, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo jinou vadou ( než některou z vad uvedených v §237 občanského soudního řádu ), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( srov. §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ), bylo nutné mít na zřeteli, že dovolatelé ve svém dovolání nekonkretizovali k jaké vadě řízení v daném případě došlo a ve svém dovolání vytýkali neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení v řízení provedených důkazů. Dovolací soud tedy s poukazem i na závěry již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 87/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek neshledal, že by v daném případě byl opodstatněně uplatňován dovolateli dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, když tento dovolací důvod nebyl ze strany dovolatelů doložen a ani dovolací soud neshledal skutečnosti a okolnosti nasvědčující tomu, že by v řízení došlo k takové vadě řízení, kterou má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatelé dále vytýkali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str,. 13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §3, §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která se nepochybně projednávané právní věci týkala a na která účastníci řízení v jeho průběhu také poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud citovaná ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno na to, že zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Nedošlo tedy k přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě k převzetí věci státem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl podán výklad ( na str. 119/253 /) k ustanovení §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., že dražebním řízením, provedeným zkrácenou formou, na úhradu pohledávek státu, byl postup při soudním výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí správním orgánem s použitím směrnic Ministerstva financí ze 6.5.1966, čj. 414/9000/66, o zabezpečení a správě zajištěného majetku nabytého státem ( jež byla vydána podle zmocnění obsaženého v ustanovení §391 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ; k tomu byla Ministerstvem spravedlnosti učiněna sdělení č. 19/1966 Sb a č. 9/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení Ministerstva spravedlnosti).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků USA vůči čs. státu a čs. státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými čs. subjekty nakládáno před 2.2.1982, musí soud posoudit případný dopad ustanovení mezi- vládní Dohody mezi Československem a USA z 29.1.1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na právní vztahy mezi uvedenými účastníky.
Z těchto právních závěrů z rozhodnutí a stanovisek uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vycházel dovolací soud i v daném případě.
Pokud šlo o dovolání dovolatelky E. R. S., zabýval se jím dovolací soud ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 a §242 odst. 1 občanského soudního řádu jen v otázce vymezené výrokem rozsudku odvolacího soudu, zda totiž vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. brání \" náhrada restituentovi, poskytnutá na základě mezistátní dohody\". Dovolací soud s poukazem na již citované právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl toho názoru, že tu při rozhodování o sporu mezi uváděnou žalobkyní a žalovanou M. č. P. 1 ( na niž práva a povinnosti povinné osoby přešly ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. ze státní organizace) bylo nutno posoudit dopad ustanovení Dohody mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982, když v řízení před soudy obou stupňů bylo ze zprávy Majetkového úřadu - oddělení mezistátních majetkových dohod ( se sídlem v Praze 7, nábřeží kpt. Jaroše č. 1000) ze 4.10.1995, čj. MD/2740. rest. /95/ Pel., zjištěno, že \" ideální polovina domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v P. - S. M., dříve ve vlastnictví E.R. S., americké státní příslušnici od 24.3.1954, byla vypořádána Dohodou mezi vládou Československa a vládou USA z 29.1.1982\", a to na základě uplatněného nároku ( pod č. CZ - 2 - 0631 u americké komise Foreign Claims Settlemants Comission of the USA ) na odškodnění ideální poloviny uvedených nemovitostí ; zmíněná komise její nárok uznala a odškodnění jí vyplatila. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud pochybil, jestliže posoudil případný dopad ustanovení citované mezivládní dohody na posouzení uplatňovaného nároku žalobkyně E. R. S. na vydání týchž ideálních dílů na týchž nemovitostech s poukazem na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Shodně s odvolacím soudem dospěl i dovolací soud k závěru, že tento nárok není u této žalobkyně dán vzhledem k již dříve poskytnutému odškodnění podle mezivládní dohody mezi Československem a USA z 29.1.1982.
Pokud šlo o dovolání dovolatele V. P. A. nebylo možné vytknout odvolacímu soudu, že u tohoto žalobce neshledal opodstatněným jeho nárok na vydání ideální poloviny domu čp. 923 a pozemku parc. č. 796 v P. - S. M., když ohledně těchto ideálních dílů nemovitostí nedošlo k přechodu na stát v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 z některého z důvodů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.( a to ani podle písmene c/ téhož ustanovení ) ; přitom nebylo možné přisvědčit názoru tohoto dovolatele, že uvedené nemovitosti přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když tyto nemovitosti, zanechané v Čechách, nepřešly na stát v důsledku tohoto zanechání věci, neboť ohledně nich byla po tomto zanechání věcí zavedena jen národní správa nemovitostí ( která neznamenala odnětí vlastnictví ) a uváděné nemovitosti přešly na stát teprve v důsledku soudního výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ( nikoli však v dražebním řízení provedené zkrácenou formou). V uplatněném institutu prodeje nemovitostí v soudním výkonu rozhodnutí ( podle občanského soudního řádu ) k vymožení vyčíslených nedoplatků dluhu vůči státu nelze spatřovat případ přechodu věci na stát bez právního důvodu ( srov. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) , ani v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody ( srov. §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Shodně s odvolacím soudem dospěl proto dovolací soud rovněž k závěru, že nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. není dán ani u žalobce V. P. A.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání obou dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou městkou částí na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci i vzhledem k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, které pouze rekapitulovalo procesní vyjádření žalované městské části, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová