ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2541.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2541/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 5.1.1999, sp.zn. 22 Co 498/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního osudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1389/95 ( žalobkyně M. P. proti žalovaným 1. J. D., 2. M. D. a 3. J. D., zastoupeným advokátem, o vydání strojního zařízení ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 18.8.1995 ( v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jí strojní zařízení čisticí stanice osiv, jehož je vlastnicí na základě dohody o vydání věcí a o vzájemném vypořádání, kterou uzavřela dne 29.11.1994 se státním podnikem O. N.. Žalovaní jsou spoluvlastníky budov v N. ( na pozemcích parc. č. 3138 a parc. č. 3139), v nichž je strojní zařízení umístěné, a zamezují žalobkyni přístup k tomuto zařízení a využívají je bez souhlasu žalobkyně ke svým výdělečným účelům.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že uzavřeli dne 7.3.1994 dohodu s O. N. o vydání budov a dalších objektů čističky osiv v N. Tvrdili, že bylo písemně dohodnuto s P. f. ČR a Ministerstvem zemědělství ČR, že se jím dostane jako restituentům celého technologického zařízení čisticí stanice osiv a že toto zařízení nedostane žalobkyně. Vzájemným návrhem se žalovaní naopak domáhali vydání rozhodnutí, že je neplatné vydání technologického zařízení čisticí stanice osiv žalobkyni M. P. S. s. t. O., s.p., N., na základě výdejky z 29.1.1994.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované, jako účastníky řízení, vyslechl svědka V. K., Ing. J. M., Ing. J. H., Ing. J. Š., O. Ř., J. F. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 2.6.1998, čj. 9 C 1389/95-124, bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni zařízení čisticí stanice osiv, a to 10 kusů obilných sil ( evid. č. 15163), pojízdný hasící přístroj ( evid.č. 165 000), dva kompresory ( evid.č. 16764, 16 765), dva ventilátory ( evid. č. 17437), odlučovač (evid. č. 15 162), komplet zařízení obilných sil ( evid. č. 1663), odebírač vzorků ( evid. č. 15 333), průmyslový vysavač ( evid. č. 15436), podjezdový zásobník ( evid. č. 15465), 10 kusů zásobníků (evid. č. 15 453), výtah obilí (evid.č. 16 432), komplet zařízení předčističky K 523 ( evid. č. 16 646), předčističku ( evid.č. 16 662), zásobník Z 35 ( evid. č. 17 343), komplet zařízení Trier Super a čističky ( evid.č. 17 349), vyrovnávací zásobník ( evid. č. 17 432), automatické váhy (evid. č. 15177), počítač semen (evid.č. 15 165), dopravní pás T 602 (evid. č. 14613), korečkový elevátor (evid. č. 15 169), čtyři dopravníkové pásy DOPZ ( evid. č. 16674, 15171, 16521, a 16526), dva dopravníky 614 ( evid. č. 16668 a 16669), dvoušnekový dopravník (evid. č. 17431 a 17435), komplet zařízení mořičky Robostav a komplet zařízení paletizační linky, umístěné v objektech výrobní haly a ocelokolny Hart na pozemcích parc. č. 3136 a 3139 v katastrálním území N. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 76.566 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Pokud se žalovaní domáhali vzájemným návrhem, aby soud určil, že je neplatné vydání technologického zařízení čisticí stanice v N. (spočívající v předmětech uvedených v předchozím výroku rozsudku) žalobkyni S. s. p. O., s.p., N., na základě výdejky restitučních náhrad, datované 29.11.1994, byl tento vzájemný návrh uváděným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut.
Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Kolíně na náhradu vyplaceného svědečného 677 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že posuzoval žalobní návrh žalobkyně podle ustanovení §126 občanského zákoníku a shledal jej důvodným, když šlo o vydání věcí - zařízení čisticí stanice osiv, která byla vydána povinnou osobou (státním podnikem O. N.) na základě dohody o vypořádání restitučních náhrad. Šlo tu o samostatné movité věci oddělitelné od nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalovaných, a tyto nemovitosti byly jim vydány P. f. ČR ; movité věci (zařízení) nebyly žalovaným vydány spolu s nemovitostmi. Pokud se žalovaní domáhali určení neplatnosti vydání v rozsudku uvedeného technologického zařízení, neshledal soud prvního stupně žádný důvod neplatnosti dohody, neboť vydávající státní podnik byl povinnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a žalobkyně při tomto vydání uvedeného zařízení uplatňovala pohledávku, která jí byla oprávněnou osobou (podle téhož zákona) postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Byl proto vzájemný návrh žalovaných zamítnut. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 5.1.1999, sp.zn. 22 Co 498/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta; ve své zamítavé části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladů řízení, které platil stát, 338,50 Kč a žalovaným bylo uloženo zaplatit na náhradu týchž nákladů řízení každý částku 112,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku také do pokladny Okresního soudu v Kolíně.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že důvodnost odvolání žalovaných spatřuje v tom, že nebyl v řízení u soudu prvního stupně vyvozen odpovídající závěr z obsahu usnesení Okresního soudu Praha - východ z 21.9.1993, čj. 8 C 56/93-11. Tímto pravomocným usnesením bylo zakázáno O., semenářskému statku N., s.p., nakládat s posklizňovou linkou- čisticí stanicí v N., B. 1692. Jde o čisticí stanici osiv, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá právě v řízení u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1389/95, v níž bylo podáno odvolání projednávané odvolacím soudem. Odvolací soud dovozoval, že pokud přes tento zákaz, vydaný Okresním soudem Praha - východ, bylo uvedené zařízení čisticí stanice vydáno žalobkyni na základě dohody z 29.11.1994, o poskytnutí náhrady za restituční pohledávky za živý a mrtvý inventář a za znehodnocení staveb, je nutno tuto dohodu považovat za neplatnou a vlastnictví strojního zařízení na žalobkyni nepřešlo a je nadále ve vlastnictví státu. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k podání žaloby o vydání uvedeného strojního zařízení proti žalovaným. Byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Zamítnut byl správně vzájemný návrh žalovaných o určení neplatnosti dohody žalobkyně s O. N., když řízení o neplatnost této dohody probíhá v jiné právní věci ( v jiném občanském soudním řízení ) a v této právní věci si soud řešil otázku platnosti dohody z 29.11.1994 jako otázku předběžnou podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž vycházel z názoru, že na straně žalovaných nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti zmíněné dohody z 29.11.1994, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a O. N. Tento státní podnik nebyl ani účastníkem řízení v této právní věci, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1389/95.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §142 odst. 2 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 15.3.1999 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo podáno u Okresního soudu v Kolíně dne 14.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §214 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka zdůrazňovala, že usnesením Okresního soudu Praha - východ z 21.9.1993, čj. 8 C 56/93-11, na které odvolací soud poukazoval, uvedený soud prvního stupně zakázal O. N. nakládat s posklizňovou linkou - čisticí stanicí ; šlo tu tedy v tomto zákazu o věc nemovitou a nikoli o movité věci, tj. o jednotlivé konkrétní předměty, převážně stroje, jejichž vydání se žalobkyně domáhala. Citované usnesení Okresního soudu Praha - východ o nařízeném předběžném opatření se ostatně týkalo jiné nemovitosti ( jiného objektu ) - čp. 1692 v N. a nikoli výrobní haly na pozemcích parc. č. 3138 a 3139 v N., v němž je strojové zařízení, jehož vydání se žalobkyně domáhá. Toto citované předběžné opatření nemělo tedy pro O. N., s.p., právní účinky, které by znamenaly její omezení jako povinné osoby k uzavření dohody o vydání strojního zařízení. Podle názoru dovolatelky tu nemohlo jít o neplatnost dohody podle ustanovení §39 občanského zákoníku, když tu šlo o rozpor nikoli s ustanovením zákona, ale o odvolacím soudem předpokládaný rozpor s rozhodnutím soudu o předběžném opatření, jako aktem aplikace práva ze strany soudu. Žalobkyně by tu měla být chráněna ve smyslu ustanovení §3 občanského zákoníku, když postupovala v dobré víře podle uzavřené dohody o vydání věcí. Za nedoložený pokládala dovolatelka i závěr odvolacího soudu , že tu šlo nadále o majetek státu. Navíc tu zmíněné předběžné opatření zaniklo analogicky podle ustanovení §77 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když právní vztah mezi účastníky řízení, probíhajícího u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 8 C 56/93, byl vyřešen mimosoudní dohodou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, jež byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; viz článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu , jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §126 a §39 občanského zákoníku, která se projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §126 občanského zákoníku vlastník má právo na ochranu proti těm, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje ; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zdržuje.
Podle ustanovení §76 odst. 1 občanského soudního řádu může soud předběžným opatřením uložit účastníku řízení, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy.
Podle ustanovení §77 odst. 1 občanského soudního řádu předběžné opatření zanikne za podmínek uvedených v ustanovení §77 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle ustanovení §77 odst. 2 předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu může soud posoudit sám ( s výjimkou otázek uvedených v ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu). Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle těchto citovaných ustanovení právních předpisů odvolací soud v daném případě postupoval. Jestliže podle výsledků dokazování shledal, že věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhala, jsou dotčeny tím, co bylo obsahem pravomocného usnesení Okresního soudu Praha - východ z 21.9.1993, čj. 8 C 56/93-11, o nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm, c) občanského soudního řádu, pak bylo jeho povinností, aby z takového rozhodnutí vycházel ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu. I postup při vydávání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. i č. 229/1991 Sb. může být dotčen nařízeným předběžným opatřením, zakazujícím nakládat s určitými právy a věcmi. Jestliže při uzavření takové dohody nebylo respektováno rozhodnutí soudu, který předběžným opatřením zakázal nakládání s určitými věcmi, pak nebylo možné dospět k závěru, že ten, kdo věci podle takové dohody nabyl, může se domáhat ochrany proti zásahu jiného subjektu, který z takového rozhodnutí soudu vychází, protože takový postup nelze posoudit jako neoprávněné zadržování věci ( viz §126 občanského zákoníku ). Odvolací soud nezjistil, že by nařízené předběžné opatření v daném případě zaniklo, když ani žalobkyně neprokázala, že by tu došlo k jednoznačnému vyřešení právního vztahu v dalším období po zániku předběžného opatření, které by ji opravňovalo k domáhání se ochrany proti neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak se toho dovolatelka domáhala s poukazem na ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu o nepřiznání náhrady nákladů řízení i úspěšnému účastníkovi v řízení, a to vzhledem k povaze této projednávané právní věci a k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, které jen rekapitulovalo procesní stanoviska žalovaných, vyjádřená již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová