ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2955.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2955/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr.Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání CH., a. s., zastoupené právníkem společnosti, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. ledna 1999 pod sp. zn. 25 Co 478/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 113/92 ( žalobců A/ L. K., B/ F. K., C/ I. K., D/ J. K., a E/ I. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ch., za účasti Ing. P. B. a J. B., jako vedlejších účastníků na straně žalovaného, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci ), takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 27. března 1992 (v průběhu řízení upravovanou), aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s nimi dohodu ( v navrženém znění ) o vydání zahrady parc. č. 685 ( o výměře 591 m2), zděné kolny, na pozemku parc. č. 862 ( o výměře 54 m2), pozemků parc.č.131/1 ( o výměře 109 m2) s objektem (nyní označeným čp. 234 ) a parc. č. 131/2, zapsaných v katastru nemovitosti Katastrálního úřadu v Hradci Králové ( na LV 12611 pro katastrální území H.). Uvedli, že jsou oprávněnými osobami - dětmi původního vlastníka J. K., kterému uvedené nemovitosti byly odňaty rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV v H. dne 2. 1. 1960, č.j. Fin. 17-položka 88/333, a dětmi původního vlastníka L. K., který byl na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 T 79/52 z 12. 8. 1952 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 9. 1952, sp. zn. 3 TK 211/52, odsouzen k trestu propadnutí majetku. Tyto rozsudky byly zrušeny usnesením uvedeného soudu sp. zn. 1 Rt 159/90, protože L. K. byl účasten rehabilitace a řízení o propadnutí majetku bylo zastaveno.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s vydáním celého objektu.Poukázal na to, že dům č. 234 s příslušenstvím byl prodán do bezpodílového spoluvlastnictví manželů P. a J. B. a pozemky, na nichž stojí dům - stavební parcela 131/1 a zahrada 685 s budovou na stavební parcele 862 ( které nebyly prodány společně s domem ) nelze vydat s ohledem na to, že jde o pozemky zastavěné, které tvoří jeden funkční celek. Neodmítl však případný nárok žalobců na finanční náhradu.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení, připustil, aby do řízení vstoupili jako vedlejší účastníci manžele Ing. P. B. a J. B., provedl důkazy listinami ( výpis z pozemkové knihy z vložky 123, rozhodnutí finančního odboru ONV v H.), dědickými spisy D 1991/80 a D 458/53 Okresního soudu v Hradci Králové, a výpisem z evidence nemovitosti LV 12611, jakož i spisem sp. zn. 11 C 133/92 Okresního soudu v Hradci Králové, výslechem svědka Ing. J. S. a doplnil tak dokazování v intencích zrušujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 1996, sp. zn. 15 Co 240/95. Rozhodl pak výrokem I. svého rozsudku ze dne 17. 6. 1997, č.j. 9 C 113/92-104, tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu, podle níž vydá žalobcům zděnou kolnu na stavební parcele č. 862 v katastrálním území S. D., a to J. K., I. K., každému jednu ideální čtvrtinu, a žalobcům L. K., F. K. a I. K. každému jednu ideálnu šestinu. Výrokem II. svého rozsudku zamítl žalobu v části, kterou se žalobci domáhali uzavření dohody o vydání dalších nemovitosti zapsaných na listu vlastnictví 12611 v k. ú. S. D., tj. záhrady č.685 o výměře 591 m2 a stavební parcely č.131/1 o výměře 109 m2, a nepřiznal účastníkům náhradu nákladu řízení. Uváděl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu po zjištění, že domek čp.234 na stavební parcele č.131/1 ve S. D. je pevně spojen se zemí a je tedy nemovitosti a že zděná kolna nebyla nabídnuta před uzavřením kupní smlouvy ( ze dne 21.3. 1990 uzavřené mezi P. podnikem H. a manžely Ing. P. B. a J. B., kterou jím byl prodán dům čp. 234 stojící na parcele č.131/1 s ploty, kolnou a venkovními úpravami do jejich bezpodílového spoluvlastnictví za kupní cenu 62.400,-Kč ) žalobcům k případnému vrácení. Všechny žalobce považoval soud prvního stupně za oprávněné osoby. Žalobci vyzvali dopisem z 26. 4. 1991, který byl žalovaným převzat dne 29. 4. 1991, žalovaného k vydání všech věcí, které byly původním spoluvlastníkům odňaty; lhůta stanovená v ustanovení §5 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. tu byla dodržena. Dále měl soud prvního stupně za to, že podle právního názoru odvolacího soudu, obecný odkaz na vydání všech nemovitosti v sobě zahrnoval uvedenou zděnou kolnu a nárok žalobců nemohl proto v důsledku prekluze zaniknout. Soud prvního stupně v dalším zkoumal platnost kupní smlouvy, kterou právní předchůdce žalovaného prodal vedlejším účastníkům mimo jiné i tuto zděnou kolnu, a zjistil, že spoluvlastnicky podíl otce žalobců J. K., jakož i I. K., přešel na stát podle vládního nařízení č.15/1959 Sb; tyto nemovitosti mohl žalovaný proto převést za úplatu do vlastnictví občanů jen v těch případech, kdy o nabídku vrácení těchto nemovitosti neprojevili zájem jejich bývali vlastníci, popřípadě jejich dědici, pokud byli československými občany žijícími na území ČSR. Protože žalobcům nebyly před uzavřením kupní smlouvy ( z 21. 3. 1990 ) prodávané nemovitosti nabídnuty, jde proto podle ustanovení §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon, který se příčil dobrým mravům, neboť byl v rozporu se záměry společnosti napravit předchozí majetkové křivdy. Dále na základě tvrzení účastníků, že stavba, označená čp. 234 na stavební parcele č. 131/1 v katastrálním území S. D., je nemovitostí ve smyslu §119 odst.2 o. z. upustil od již nařízeného znaleckého posudku a zamítl návrh na její vydání ( t.j. pozemku parc. č. 685 - zahrady a č. 131/1 ), protože na nich je umístěna stavba, která byla zřízena po převzetí pozemků státem a k jejich vydání nemohlo dojít s ohledem na funkční propojení obou pozemku septikem, kanalizační přípojkou a vodoměrnou šachtou. Vydáním tohoto pozemku by vedlejším účastníkům bylo zcela znemožněno užívání domu čp.234, a to nejen pro funkční propojení, ale i s ohledem na znemožnění přístupu k nemovitostem.
Po odvolání žalobců, žalovaného i vedlejších účastníků ( žalobci brojili vůči zamítavému rozsudku a tvrdili, že sporný pozemek parc. č. 685 je samostatnou věci a že tvrzené funkční propojení pozemku s domem vedlejších účastníků nebylo prokázáno, žalovaný tvrdil, že vlastnictví ke zděné kolně přešlo na stát na základe dvou odlišných právních skutečností, a vedlejší účastníci se obsahem svého odvolání shodli s odvoláním žalovaného) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. ledna 1999, sp.zn. 25 Co 478/97, změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání zděné kolny, postavené na stavebním pozemku parc. č. 862 v k. ú. S. D., zapsaném na listu vlastnictví č.12611 u Katastrálního úřadu v Hradci Králové, a to žalobcům L. K., F. K. a I. K. každému ideální dvanáctinu, a J. K. a I. K. každému ideální osminu. Dále zamítl žalobu, pokud se žalobci domáhali, aby byl žalovaný uznán povinným uzavřít s nimi dohodu o vydání uvedené zděné kolny v rozsahu další ideální dvanáctinou pro žalobce A/, B/ a C/, ideální osminou pro žalobce D/ a osminou pro žalobce E/ a dále ve výroku označeném II. změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku par.č. 685 (zahrady) zapsaného v k. ú. pro S. D. na listu vlastnictví č. č.12611 u Katastrálního úřadu v Hradci Králové, a to žalobcům L. K., F. K., I. K. a I. K. po ideální šestině a J. K. ideální čtvrtinu; nepřiznal účastníkům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Opravným usnesením ze dne 9. září 1999 sp. zn. 25 Co 478/97, Krajský soud v Hradci Králové, pak opravil rozsudek ve výroku označeném III. tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku parc. č.685-zahrady , zapsaného v katastru nemovitosti pro k. ú. S. D. na listu vlastnictví 12611 u Katastrálního úřadu v Hradci Králové, a to L. K., F. K. a I. K. po ideální šestině a J. K. a I. K. po ideální čtvrtině.
Odvolací soud měl za to, že žalovanému a vedlejším účastníkům lze přisvědčit, že soud prvního stupně nevyvodil právní důsledky z toho, že stát nabyl vlastnictví ke zděné kolně na základě dvou titulů ( na podkladě nařízení vlády č.15/1959 Sb. ideální polovinu a na podkladě výroku o propadnutí majetku v trestním řízení také ideální polovinu). Uváděl, že první případ je podřazen právnímu režimu zákona č.403/1990 Sb., a na druhý případ se vztahuje zákon č.87/1991 Sb. Odvolací soud poukázal na to, že závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 o. z. ze dne 21. 3 . 1990 mezi žalovaným a vedlejšími účastníky obstojí jen ohledně té ideální poloviny kolny, která přešla na stát podle nařízení vlády č.15/1959 Sb. Důvod jeho neplatnosti tkví v nesplnění nabídkové povinnosti ze strany žalovaného, který v rozporu s ustanovením §14 odst.11 vyhlášky č. 119/1988 Sb. nenabídl nemovitost žalobcům a znemožnil tím možnost navrácení nemovitosti do jejich vlastnictví. Neuznal proto námitku, že by tato nabídková povinnost byla nutná jen za předpokladu, že by se převáděla nemovitost, která byla odňata jako celek, a nikoli pouze její ideální část. Uvedl, že nabídková povinnost platila i při části nemovitosti ( §14 odst.11 citované vyhlášky); proto nebylo možné žalovaného vyvazovat z uvedené nabídkové povinnosti. Okolnost, zda žalovaný věděl nebo nevěděl o způsobu přechodu vlastnictví z právních předchůdců žalobců na stát je bez právního významu; směrodatný tu byl objektivní stav, zda totiž stát získal vlastnictví k ideální polovině nemovitosti na základě nařízení vlády č.15/1959 Sb. Odvolací soud uváděl, že sporná nemovitost je samostatnou věcí v právním smyslu a jako taková může být předmětem restitučního nároku žalobců podle ustanovení §1 zákona č.403/1990 Sb. Pokud však jde o druhou ideální polovinu zděné kolny na základě propadnutí majetku v trestním řízení, na daný případ pamatuje zákon č.87/1991 Sb. ( v §19 a §20 ), který nabyl účinnosti 1.4. 1991, tedy poté, co žalovaný uzavřel s vedlejšími účastníky kupní smlouvu z 21. 3. 1990. Proto již žalovaného nestíhala nabídková povinnost ve vztahu k žalobcům. Závěr, že by účastníci smlouvy spěchali s převodem vlastnictví v očekávání brzkého přijeti zákona č.87/1991 Sb. a že proto by měla být kupní smlouva i v této části neplatná, odvolací soud nepřijal i s uvedením toho, že od uzavření kupní smlouvy po účinnost zákona č.87/1991 Sb. uplynul více než jeden rok. Dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl žalovaný prodal nemovitost vedlejším účastníkům pro funkční zařazení Ing. B. v zaměstnání, nebo že by ho jiným způsobem protěžoval na úkor ostatních zájemců; zjistilo se totiž, že o nemovitost nebyl zájem. Dále odvolací soud se neztotožnil ani s právním názorem soudu prvního stupně ohledně nároku žalobců k pozemku parc. č. 685 - zahrady, že překážkou k vydání bylo zastavění pozemku po převzetí státem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému 16. 8. 1999 a opravné usnesení dne 23.9. 1999 moci. Rozsudek nabyl právní moci 16. 7. 1999. Dovolání žalovaného došlo soudu prvního stupně 15. 10. 1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1. občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání žalovaný navrhoval zrušit výrok III. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.Namítal, že napadený výrok jak v rozsudku tak i v opravném usnesení vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že jádro sporu spočívá v tom, že vůči němu se žalobci domáhali uzavření dohody o vydání pozemků, převážně zastavěných zděnou kolnou a bývalými kancelářemi ( nyní obytným domem s kolnou), a drobnými stavbami umístěnými na parc. č. 685-zahrada, (vodovodní přípojkou, šachticí, kanalizací, přepadovou žumpou). Neupíral jím nárok, ale s poukazem na to, že jím přísluší náhrada peněžitá, kterou ostatně ve věci vyhořelého objektu na původní stavební parc. č. 131/1 uplatnili u Pozemkového úřadu v Hradci Králové; žalobci trvali však na vydání tohoto pozemku, přestože jsou na ní drobné stavby a tvoří s domem a parc. č. 131/1 celek; měl za to, že nemůže dojít k vydání zahrady s ohledem na toto funkční propojení. Dovolatel dále namítal, že rozsudek i opravné usnesení pokládá za nesprávné a vytkl, že vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když změnil rozsudek soudu prvního stupně a zřejmě dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Neuvádí však o které důkazy opřel své skutkové zjištění a které důkazy nově hodnotil. Podle názoru žalovaného ani odvolací soud, který dospěl k opačnému názoru, takto postupovat nemohl, protože pouhé podání zprávy o dosavadním průběhu řízení nestačí; z toho vyplývá nesprávný postup odvolacího soudu, který nevycházel ze skutkových zjištění, jež by měly oporu v provedeném dokazování a proto měl za následek jeho nesprávné rozhodnutí. Podle názoru žalovaného pak k nesprávnému právnímu posouzení věci došlo jednak v důsledku neprovedení skutkových zjištění potřebnými důkazy ( soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu provedl důkazy o stavu věci na místě samém a další poznatky čerpal z odborných znalosti znalce, kterého také v řízení vyslechl). Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemůže dojít k vydání zahrady (s ohledem na funkční propojení staveb). Uváděl, že bez ohledu na právní posouzení, zda jde o věci movité nebo nemovité, spojené se zemí, jsou uvedená existující zařízení nutná k potřebě bydleni vedlejších účastníků. Poukázal proto dovolatel na oba restituční zákony, které podle jeho názoru mají občanskoprávní povahu a v případě, že jimi určitá otázka upravená není, je třeba užít obecná ustanovení občanského zákoníku. Funkční propojení parcely č.685 s domem čp.234 stojící na parcele č.131/1, přestože má objektivní povahu, je třeba považovat za okolnosti případu výjimečné a posoudit je podle ustanovení §3 odst. l o. z.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb., ( tj. před 1. 1. 1996; srov článek V. zákona č.238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění skutečnosti právně významné.
Ve smyslu tohoto právního závěru, z něhož dovolací soud vycházel také v této právní věci, nebylo možné shledat, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také, že nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c/ občanského soudního řádu v daném případě proto není dovolateli uplatňován opodstatněně; těžiště posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu spočívá v právním posouzení věci, a to z hlediska hmotně právního, jež má i své důsledky procesně právní.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sb.Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/ ).
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č.403/1990 Sb. a podle ustanovení zákona č.87/1991 Sb.v souvislosti s ustanovením §14 odst.1 vyhlášky č.119/1988 Sb., jakož i v souvislosti s ustanovením §3 občanského zákoníku. Tato ustanovení právních předpisů se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval výkladem ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č.119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, dále výkladem ustanovení vzájemného vztahu ustanovení §4 a ustanovení §19 a §20 zákona č.87/1991 Sb. a posléze výkladem použitelnosti ustanovení §3 občanského zákoníku v souvislosti s ustanoveními zákonů č. 403/1990 Sb. a zákona č.87/1991 Sb.
Ohledně výkladu ustanovení §14 odst.1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., která stanovovala určitou nabídkovou povinnost ohledně nemovitosti prodávané z národního majetku, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávný výklad tohoto ustanovení, když argumentoval tím, že z tohoto ustanovení, ani z jiných ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb. nelze přesvědčivě dovodit právní závěr, zdůrazňovaný žalovanou akciovou společností, že toto ustanovení se může týkat jen zamýšleného prodeje nemovitosti jako celku a nikoli už prodeje ideální části takové nemovitosti, na niž se vztahovalo ustanovení §14 odst. 11 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Tomuto výkladu, k němuž odvolací soud dospěl, nelze vytýkat, že by odporoval slovnímu znění citovaného ustanovení a jeho systematickému zařazení v rámci celkové právní úpravy obsažené ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., ani účelu, který byl tímto ustanovením sledován.
Ohledně výkladu vzájemného vztahu ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. kladl odvolací soud důraz na to, že v době účinnosti zákona č.87/1991 Sb. již nebyla žalovaná akciová společnost držitelem druhé ideální poloviny sporné zděné kolny, která přešla na stát na základě výroku o propadnutí majetku, vysloveného v trestním řízení soudním. Ani při tomto výkladu nelze přisvědčit právnímu závěru dovolatele, že se na prodávající akciovou společnost vztahovalo již před účinností zákona č.87/1991 Sb. omezení v dispozici s nemovitým majetkem v důsledku vědomosti o brzkém přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z takto obecně a nekonkrétně formulovaného předpokladu údajného obcházení právního předpisu lze stěží dovozovat závažný právní závěr o neplatnosti právního úkonu převodu nemovitosti, pokud sám právní předpis takový důvod neplatnosti nestanovil.
Ohledně výkladu ustanovení §3 občanského zákoníku co do jeho souvislosti s ustanoveními zákonů č. 409/1990 Sb. a č.87/1991 Sb.nelze ani v tomto směru pokládat za nesprávný názor odvolacího soudu, který byl v odůvodnění jeho rozsudku z 22. 1. 1999 vyjádřen tak, že zamítnutí žaloby o uložení povinnosti povinné osobě uzavřít dohodu o vydání věci oprávněné osobě s poukazem na ustanovení §3 občanského zákoníku není v souladu se smyslem a cílem uvedených dvou zákonů. Tyto dva zákony samy obsahují kogentní ustanovení bránící vydání věci oprávněné osobě( např. §10 odst.4 zákona č.403/19990 Sb. nebo §8 odst.3 zákona č.87/1991 Sb.) a takové důvody, obsažené v těchto právních předpisech speciálního charakteru nelze zásadně rozšiřovat aplikací ustanovení obecných právních předpisů, a to ani občanského zákoníku.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že je v tomto případě dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) občanského soudního řádu.
Proto dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné z hledisek uváděných v ustanovení §241 odst.3 písm.c) a písm.d) občanského soudního řádu, jak tu ve svém dovolání dovozoval dovolatel, přikročil tedy k zamítnutí tohoto dovolání podle ustanovení §243 odst.1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2000
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová