ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2999.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2999/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání l. H. N., 2. A. V. a 3. L. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z 8.4.l999, sp.zn. l2 Co 449/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. l6 C l99/93 (žalobců H. N., A. V., L. K. a L. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu D., zastoupenému JUDr. M. L., o 99.354,- Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z 8.4.l999, sp.zn. l2 Co 449/97, i rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 22.4.l997, čj. l6 C l99/93-77.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 22.8.l993, se domáhali žalobci, aby žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo zaplatit jim 99.334,- Kč s 3 % úrokem od 22.6.l993 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě se uvádělo, že původními vlastníky zemědělské usedlosti čp. 34 v B., s pozemky patřícími k této usedlosti, byli žalobkyně H. N. a její manžel L. N. (který zemřel 23.ll.l982). V roce l953 oba vstoupili do bývalého Jednotného zemědělského družstva B. a došlo ke združstevnění majetku vneseného do družstva (hospodářského zvířectva, krmiva, osiva, strojů, nářadí a hospodářských budov: sýpky, chlévů a stodoly). Bývalé Jednotné zemědělské družstvo B. uvedené hospodářské budovy stále užívalo a v průběhu tohoto užívání došlo ke znehodnocení stodoly, která pak byla v roce l97l zbourána. Za tuto zbouranou stodolu žalobci požadují náhradu 99.354,- Kč na základě znaleckého posudku, který dali vypracovat.
Žalované zemědělské družstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím,že v zápise o převzetí živého a mrtvého inventáře i budov, jenž byl sepsán při vstupu L. a H. N. do bývalého Jednotného zemědělského družstva B. není žalobci uváděná stodola zmíněna. V důsledku jejího nepřevzetí družstvem lze mít za to, že stodola byla družstvem užívána jen jako předmět nájmu; úhradu nájmu vlastníci stodoly nepožadovali. Družstvo také nezbouralo tuto stodolu, která nebyla nikdy v evidenci nemovitostí zapsána jako vlastnictví družstva.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně H. N., A. V. a L. K. i žalobce L. N. ml. (který je nyní vlastníkem usedlosti čp. 34 v B.), jako účastníky řízení, vyslechl svědky V. Š., Ing. M. D., Ing. V. S., Ing. V. T., M. N., Ing. V. N., JUDr. F. P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 22.4.l997, čj. l6 C l99/93-77, bylo žalovanému Zemědělskému družstvu D. uloženo zaplatit žalobkyni H. N. 62.995,25 Kč, s 3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993 do l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od l6.7.l994 do zaplacení, žalobcům A. V., L. K. a L. N. ml. každému po l2.4l9,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993 do l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od l6.7.l994 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Zamítnuty byly žalobní návrhy týkající se ostatních požadovaných úroků z prodlení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 3.995,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek částkou 3.976,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po zhodnocení provedeného dokazování dospěl uvedený soud k závěru, že žaloba žalobců je ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 229/l99l Sb. důvodná. Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. (žalobkyně H. N. je bývalou spoluvlastnicí sporné stodoly a ostatní žalobci jsou dětmi a dědici dalšího spoluvlastníka této stodoly - L. N., který zemřel 23.ll.l982). Mezi účastníky tohoto řízení sporná stodola stála na pozemku parc. č. 32/2 v katastrálním území B.; tento pozemek patřil původním spoluvlastníkům H. N. a L. N. st. Stodolu užívalo po vstupu uvedených spoluvlastníků do bývalého Jednotného zemědělského družstva B. (v roce l953) toto družstvo; v roce l97l byla stodola zbourána, když už před tím měla zbořenou střechu a stály pouze obvodové zdi. Žalované zemědělské družstvo posuzoval soud prvního stupně jako právního nástupce někdejšího JZD B. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že toto jednotné zemědělské družstvo užívalo stodolu na základě dříve platného zákona č. 49/l959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, i když stodola nepřešla do vlastnictví družstva. Třebaže v řízení nebylo prokázáno, kdo provedl zbourání stodoly, pokládal soud za rozhodující, že posledním uživatelem stodoly bylo již uvedené JZD B. Měl tedy soud prvního stupně za to, že žalované družstvo stíhá povinnost nahradit žalobcům uvedenou zbouranou stodolu; výše náhrady byla stanovena podle odhadu znalce Ř., vyčíslujícího cenu podle cenových předpisů platných ke dni 24.6.l99l; jednotlivé podíly náhrad byly soudem prvního stupně stanoveny podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. Soud prvního stupně nepřiznal však žalobcům jimi požadované úroky z prodlení; poukazoval přitom na ustanovení vyhlášky č. l42/l994 Sb., z níž vyplývá; že výše úroků v tomto případě se řídí po celou dobu prodlení podle diskontní sazby platné v den počátku prodlení. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §l42 odst. 3 a ustanoveními vyhlášky č. 270/l990 Sb. a č. l77/l996 Sb.; výrok o úhradě soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 549/l99l Sb.
O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 8.4.l999, sp.zn. l2 Co 449/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, pokud jím byla uložena povinnost žalovaného družstva zaplatit žalobcům L. N. ml. l2.4l9,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 22.6.l993 do l5.7.l994 a s l6 % úrokem z prodlení od l6.7.l994 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni H. N. 62.094,25 Kč a žalobkyním A. V. a L. K. každé po l2.4l9,- Kč, a to tak, že žalobní návrhy těchto žalobců byly zamítnuty. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému družstvu bylo dále uloženo zaplatit žalobci L. N. ml. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.927,- Kč a před odvolacím soudem 935,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně H. N., A. V. a L. K. a žalované družstvo nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a ani před soudem odvolacím.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně však odvolací soud posoudil odlišně otázku, kdo ze žalobců po právu uplatňoval návrh na finanční náhradu za zbouranou stodolu na pozemku parc. č. 32/2 v B., kterou požadovali všichni žalobci podle toho, jaký podíl vyplývá z jejich nástupnictví po bývalém spoluvlastníkovi L. N. st. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. neuvádí právo původního vlastníka na náhradu, ale jen právo vlastníka na náhradu a že po zrušení práva užívání nemovitosti k zajištění zemědělské výroby bylo umožněno teprve zákonem č. ll4/l990 Sb. a tímto zákonem byla také založena povinnost vrátit budovy a jiné stavby jejích vlastníkům (tedy těm, jimž svědčilo vlastnické právo k budovám v době zrušení práva jejich užívání, bez ohledu na to, zda byly znehodnoceny v době, kdy patřily právním předchůdcům současného vlastníka). Podle názoru odvolacího soudu se tak náhrady za znehodnocení nemůže domáhat ani bývalý vlastník stavby, který ji už převedl na jinou osobu. Měl tedy odvolací soud za to, že byla-li stavba na pozemku odstraněna, je třeba vztáhnout pojem vlastník stavby, použitý v ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., na toho, kdo byl vlastníkem pozemku ke dni zrušení práva užívání k zajištění zemědělské výroby; nelze však za takového vlastníka považovat osobu, u níž není dána posloupnost ve vztahu k původnímu vlastníkovi. V daném případě byla stodola zbourána v roce l97l a vlastníky pozemku po smrti L. N. st. (23.ll.1982) byla H. N. a L. N. ml., přičemž dne l.ll.l983 H. N. převedla svou ideální polovinu na L. N. ml., takže po účinnosti tohoto převodu (k 3.l.l984) se vlastníkem pozemku parc. č. 32/2 stal žalobce L. N. ml., takže jeho je třeba pokládat za vlastníka, který má právo na finanční náhradu za odstraněnou hospodářskou budovu; tato náhrada však nenáleží ostatním žalobcům. Odvolací soud však měl dále za to, že požadoval-li L. N. ml. tuto finanční náhradu jen částkou l2.4l9,- Kč, byl tímto žalobním návrhem soud vázán a nemohl mu přiznat finanční náhradu vyšší částkou. Proto odvolací soud zčásti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (podle §2l9 občanského soudního řádu) a zčásti jej změnil (§220 odst. l téhož právního předpisu) tak, že žalobu zamítl. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. l a §l42 odst. l občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku byl odůvodněn ustanoveními §220 odst. l občanského soudního řádu a ustanoveními zákona č. 549/l99l Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně H. N., A. V. a L. K. v řízení zastupoval, dne 30.8.l999 a dovolání ze strany těchto žalobkyň bylo u Okresního soudu v Olomouci podáno l3.9.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v jeho měnících výrocích (označených II. odstavec l, III., a IV. odstavec druhý). Dovolatelky odkazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu a co do dovolacího důvodu na ustanovení §24l odst. 3 písm. b/ a d/ občanského soudního řádu.
Dovolatelky zdůrazňovaly, že posouzení, k němuž odvolací soud přistoupil s poukazem na ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., je nepřípustné a v rozporu se zákonem. Podle názoru dovolatelek není možné uvádět, že i když nebyla převedena vlastnicky budova (která ostatně v daném případě již neexistovala), přesto může požadovat náhradu za její odstranění pouze ten, kdo nabyl vlastnické právo k pozemku, na němž budova kdysi stála. Tento právní názor odvolacího soudu vytváří "nový institut oprávněné osoby", což je v rozporu s ustanovením §4 zákona č. 229/l99l Sb. Dovolatelky naopak jsou přesvědčeny, že oprávněnými osobami tu byly také ony, když prokázaly ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/l99l Sb. že jsou oprávněnými osobami, a to v podílech uvedených v jejich žalobních návrzích. Dovolatelky poukazovaly i na to, že v daném případě si stát zabral z pozemku parc. č. 32/2 v B. část pozemku o výměře 83 m2 po zbourání stodoly.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II., odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; viz článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo ve smyslu ustanovení §238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod s poukazem na ustanovení §24l odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu, že řízení bylo postiženo jinou vadou než vadami uvedenými v ustanovení §237 občanského soudního řádu a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelky nekonkretizovaly ve svém dovolání, jakou procesní vadu řízení tu mají na zřeteli, a dovolací soud neshledal, že by v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, kterou má na zřeteli ustanovení §24l odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelky dále uváděly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb., jež se této právní věci nepochybně týkalo. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. má právo na náhradu podle ustanovení §l4 a §l6 téhož zákona i vlastník obytné budovy nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. V případě, že tu budova byla odstraněna jinou organizací než státem, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady. Povinnou osobou k poskytnutí náhrady je právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi (§23 odst. 2 zákona č. 229/l99l Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. l6/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo na str. 56 /l34/ vyloženo: V ustanovení §23 odst. l zákona č. 229/l99l Sb. jde jen o právo původního vlastníka obytné budovy nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo zbourána či znehodnocena; žádné jiné další subjekty tu uváděny nejsou. Jen včas uplatněný nárok na náhradu (jenž je majetkovým právem) může přejít na dědice původního vlastníka, a to děděním podle občanského zákoníku. Náhrada za znehodnocení stavby nenáleží také tomu, kdo se stal vlastníkem stavby po jejím znehodnocení.
Z těchto ustanovení zákona č. 229/l99l Sb. a z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě. Proto nemohl přisvědčit tomu, že je správný závěr odvolacího soudu, který vycházel z odlišného právního závěru, když měl za to, že nárok na náhradu podle ustanovení §23 odst. l náleží nikoli původnímu vlastníku hospodářské budovy, nýbrž vlastníku pozemku v době zrušení užívání nemovitosti podle zákona č. ll4/l990 Sb.
Proto nezbylo dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 občanského soudního řádu), v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková