ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.394.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 394/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo V. V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., správci konkurzní podstaty úpadce Č., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 509/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 1999, č.j. 30 Co 129/99-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4. dubna 1997 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitosti blíže popsané v žalobě proti žalovanému Č. spol. s r.o. Tvrdil přitom, že ZD „V. V. V.\" se sídlem V. V., nabylo podle hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 29. 8. 1988 podle §349 hospodářského zákoníku vlastnictví k domu čp. 415 - obytné i provozní části se stp. č. 140, tehdy zapsaných u Střediska geodézie M. B. na LV č. 1005 pro obec a k.ú.B. za dohodnutou cenu ve výši 186.571 Kč, která byla družstvem zaplacena. Tato nemovitost byla pak zapsána u téhož střediska geodézie na LV č. 301 pro obec a k.ú. B. n. J. jako stavba na stp. 140. S tímto předmětem vlastnictví družstvo nakládalo ještě zástavní smlouvou ze dne 10. 3. 1992 registrovanou někdejším Státním notářstvím v Mladé Boleslavi dne 12. 3. 1992 pod č.j. R III 296/92, když nemovitost byla zapsána jako zástava ve prospěch K. b. a.s., pobočky M. B. k zajištění závazků družstva. Bez vědomí družstva pak Polnohospodárské družstvo N. se sídlem v K., zastoupené ředitelem J. K., uzavřelo dne 30. dubna 1992 podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání domu čp. 415 se stp. č. 140 v k.ú. B. n. J. s J. K. jako příjemcem. Tato dohoda byla registrována Státním notářstvím v Mladé Boleslavi dne 5.5.1992 pod sp. zn. Reh 78/92 přesto, že necelé dva měsíce předtím totéž notářství zaregistrovalo shora zmíněnou zástavní smlouvu týkající se téže nemovitosti. Tak se stalo, že vydané nemovitosti byly zapsány do evidence nemovitostí u Střediska geodézie M. B. na LV č. 1526 pro obec a k.ú. B. n. J., a to dokonce bez uvedení existujícího zástavního práva. Příjemce nemovitostí pak neprodleně po registraci dohody o vydání věci Státním notářstvím v Mladé Boleslavi již dne 7. 5. 1992 kupní smlouvou je prodal nabyvateli Č. spol. s r.o., jehož společníkem a jednatelem byl předseda Polnohospodárského družstva N. K. J. K., jež předtím za tentýž subjekt dohodu o vydání věci J. K. uzavřel. Tato kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Mladé Boleslavi téhož dne, to je 7.5.1992 pod č.j. R I 671/92. Výsledkem je zápis vlastnictví ve prospěch posledně uvedené obchodní společnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 5. 1998, č.j. 11 C 509/97-22, bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, která potvrdila správnost tvrzení žaloby. Zjistil dále, že oprávněný příjemce J. K. podal ve věci sp. zn. 5 C 747/91 téhož soudu žalobu proti ZD V. V. V. a Polnohospodárskému družstvu N. se sídlem Košice, o vydání nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto sporu. Z obsahu zmíněného spisu soud prvního stupně zjistil, že žalovaný JZD V. V. navrhl zamítnutí žaloby na vydání pro údajnou změnu stavebně technického uspořádání nemovitostí, přičemž upozorňoval, že v roce 1991 část družstevníků založila nové zemědělské družstvo N. se sídlem v K., které protiprávně obsadilo zmíněné nemovitosti a tyto drží. Majetkové záležitosti mezi družstvem V. V. V. a zemědělským družstvem N. K. nebyly dosud vypořádány. Druhý žalovaný ve zmíněném sporu navrhl přerušení řízení až do rozhodnutí o určení vlastnictví sporných nemovitostí. Podáním ze dne 13. 5. 1992 vzal pak žalobce J. K. žalobu zpět, řízení bylo zastaveno přes nesouhlas prvního žalovaného ZD V. Stejně tak soud prvního stupně zjistil ze spisu 21 Cm 243/95 Krajského obchodního soudu v Praze, že v řízení o vyloučení věcí z konkurzní podstaty zahájené žalobou družstva N. v likvidaci proti P. jako likvidátorovi ZD V. V. v likvidaci došlo k zamítnutí žaloby s tím, že žalobce ve sporu neprokázal, že by došlo ke konkrétnímu rozdělení majetku družstva a ke konečnému vypořádání. Stejně tak nebylo zjištěno, že by ZD V. V. V. bylo vymazáno z obchodního rejstříku a že by tedy zaniklo. Rozsudek Krajského obchodního soudu v této věci byl pak potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 81/96 ze dne 10.4.1997.
Při těchto zjištěních soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť vlastnictví ZD V. V. V. bylo prokázáno, aniž by byla prokázána existence platného titulu svědčícího pro převod sporných nemovitostí na jiný subjekt. Dohoda o vydání nemovitosti uzavřená subjektem PD N. K. byla posouzena jako neplatná, neboť tento subjekt sice nemovitosti držel, nebyl však oprávněn k uzavření dohody o vydání nemovitosti. V důsledku toho jsou neplatné následné převody mezi J. K. a PD N. K.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. S ohledem na důsledky vyplývající z usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1998, č.j. 94 K 49/98-17 o prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti Če. spol. s r.o. se sídlem v M. B. a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven M. K., když účinky konkursu nastaly dnem 27.8.1998, pokračoval v řízení se správcem konkurzní postaty jako účastníkem řízení na místě žalovaného (úpadce). Dospěl rovněž k závěru, že v této věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, aby tak bylo možno opravit chybný zápis provedený podle neplatného právního úkonu. S ohledem na obsah tohoto zápisu pak dovodil i pasívní legitimaci žalovaného v tomto sporu. Dospěl poté k závěru, že žalobce prokázal nepřetržité vlastnictví úpadce k sporným nemovitostem, jakož i právní existenci úpadce, aniž bylo v řízení prokázáno, že by tento majetek platně přešel na jiný subjekt.
V tomto směru vyslovil závěr, že na nově vzniklé družstvo PD N. se sídlem v K. nepřešly uvedené nemovitosti způsobem, se kterým zákon přechod vlastnického práva spojuje. Podle §9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví členská schůze rozdělovaného družstva určí, jak se družstvo rozdělí a jak se rozdělí majetek a závazky. Rozdělované družstvo zaniká a jeho majetek přechází na nová družstva dnem, ke kterému je zapsána do podnikového rejstříku, a to v rozsahu určeném členskou schůzí rozdělovaného družstva. Protože tento proces nebyl dovršen, když k rozdělení družstva ZD V. nedošlo, nemohl přejít v této souvislosti ani žádný majetek na jiný subjekt, tedy ani na později vzniklé PD N. K. Uvedené družstvo bylo zapsáno do obchodního rejstříku až dnem 24.6.1991. Nemohlo být proto povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 87/199l Sb., neboť nesplňovalo základní podmínku, tedy že nemovitosti drželo ke dni účinnosti uvedeného zákona, jímž byl den 1. 4. 1991. K tomuto dni nemovitosti držel - ve smyslu oprávnění s věcí nakládat a fakticky ji vydat - právě subjekt ZD V. V. V. Následné převody tohoto majetku tak byly učiněny mezi nevlastníkem věci PD N. a fyzickou osobou, která se rovněž nemohla stát řádným vlastníkem věci. Proto ani žalovaný úpadce se nikdy nestal vlastníkem nemovitostí. Dohoda o vydání věci a následná kupní smlouva uzavřená mezi J. K. a žalovaným úpadcem jsou proto podle §39 o.z. absolutně neplatné.
Na tom nemění nic ani okolnost, že jeden z takto dotčených neplatných úkonů byl uzavírán podle zvláštního zákona, totiž zákona č. 87/1991 Sb. Tyto nároky nejsou předmětem řízení o určení vlastnictví. Za právně bezvýznamné proto označil odvolací soud okolnost, že J. K. vystupoval jako oprávněná osoba podle tohoto zákona, jakož i skutečnost, že dohoda o vydání věcí i následná kupní smlouva byly registrovány podle dřívějších předpisů tehdejším státním notářstvím. Z těchto důvodů odvolací soud rovněž zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť otázky, které dovolacímu přezkumu mínil žalovaný předložit, vybočují z předmětu řízení v této věci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázky zásadního významu řešené v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu považoval zamlčený důsledek z tohoto rozhodnutí vyplývající, a to především v tom, že tak v rozporu s jednotnou soudní rozhodovací praxí odvolací soud přezkoumával platnost dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. K tomu přistupuje důsledek plynoucí z nemožnosti nového uplatnění nároků restituenta v důsledku uplynutí prekluzívních lhůt, jakož i následky plynoucí z neplatnosti dalších, na dohodu o vydání věcí navazujících. Tvrdil rovněž, že subjekt označený jako ZD N. K. byl oprávněným držitelem sporných nemovitostí, neboť byl založen na základě usnesení dílčích členských schůzí JZD V. V. V. konané ve dnech 10. až 14.12.1990 v B., K. a ve V. V. Podle závěrů těchto schůzí mělo JZD V. V. V. zaniknout bez likvidace rozdělením, z něj měla vzniknout ZD V. V.V. a ZD V. M. B., posledně označený subjekt se měl přejmenovat na PD N. K., s čímž vyslovila souhlas členská schůze ZD V.M. B. dne 19.6.1991. Podle dovolatele PD N. K. vzniklo dne 26.6.1991. Přitom však mělo postavení držitele a tedy povinné osoby ve vztahu k povinnosti vydat věc restituentovi J.K. Odkazoval v tomto směru na výklad pojmu držba s tím, že ZD N. K. nemovitosti drželo alespoň z titulu zakladatelů. Konečně namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu se příčí zásadě dobré víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí a má své důsledky i na odpovědnost státu (ve vztahu k tehdejším státním notářstvím) za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však dovolání v této věci není přípustné.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pro ten případ lze v dovolání uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., takže uplatnění skutečností svědčících jinak pro existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. jsou z povahy věci vyloučeny. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení spočívá v omylu na straně soudu v aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se může jednat tehdy, jestliže soud použil jiný předpis, než který použít měl, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Samozřejmou podmínkou přípustnosti dovolání a případné existence tohoto dovolacího důvodu je, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této právní otázky se skutečně zakládá.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Otázky, které odvolací soud v souvislosti s posouzením žalobního nároku v této věci řešil, nepředstavují řešení otázek, které by nebyly již v judikatuře vyšších soudů vyřešeny. Odvolací soud správně vycházel ze zkoumání podmínek určovací žaloby spočívajících v nutnosti zjištění, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Prvně uvedený předpoklad shledal u žalobce vzhledem k prokázaným skutečnostem, z nichž vyplývá, že původně svědčilo vlastnické právo žalobci. Na straně žalovaného stejně tak v souladu s ustálenou judikaturou dovodil existenci věcné legitimace, neboť tento byl v době zahájení řízení, resp. rozhodování soudu, zapsán jako vlastník sporných nemovitostí. Nenabízel se proto žádný závěr pro jinou úvahu o okruhu účastníků na straně žalovaného, už vůbec pak ne ve vztahu k účastníku jedné ze smluv, která zápisu žalovaného do katastru nemovitostí předcházela. V tomto ohledu odvolací soud správně poukázal na závěry vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soud České republiky sp. zn. 2 Cdon 756/97 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 11, str. 601), podle něhož původnímu vlastníku v případech srovnatelných se situací v projednávané věci má vždy naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. na určení svého vlastnického práva k nemovitosti, jestliže uplatňuje určitý právní důvod, jehož existence by měla za následek neplatnost smlouvy o převodu nemovitostí nebo zániku jejích právních účinků. S tím souvisí další, judikaturou již řešený důsledek, podle něhož žalobu, jíž se žalobce domáhá určení vlastnického práva, nelze zamítnout s poukazem na ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. jen proto, že by měla být nejprve samostatně vyřešena otázka neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva, z níž žalobce ve svých žalobních tvrzeních vychází (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci 2 Cdon 648/97, (zveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 1999, číslo 5, str. 148). V této věci nebylo žalováno na určení neplatnosti konkrétních smluvních ujednání, nýbrž na určení vlastnického práva žalobce. Posouzení důvodnosti takto formulované žaloby přirozeně zahrnovalo se strany soudu prejudicielní hodnocení smluv uzavřených žalovaným a jiným subjektem, aniž by tento musel být rovněž účastníkem řízení o určení vlastnictví. Dovolateli nelze přisvědčit, že by v takovém případě bylo hodnocení dohod uzavřených podle některého z restitučních předpisů vyňato z oprávnění soudu z hlediska jejich případné neplatnosti. Ustanovení §39 o.z. má v tomto směru obecnou platnost, jak správně konstatoval odvolací soud. V tomto směru lze poukázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 218/96 zveřejněné v časopise Bulletin advokacie, ročník 1997, číslo 3, str. 43). Konečně i výklad pojmu osob povinné podle zákona č. 403/1990 Sb. zaujatý odvolacím soudem je v souladu s dnes již jednoznačně formulovanou judikaturou. V tomto směru lze odkázat např. na závěry stanoviska Nejvyššího soudu České republiky zveřejněné pod č. 34, ročník 1993 Sbírky zákonů, s. 109/243 a s. 113/249, podle něhož povinnost vydat věc stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na stát podle §6 zákona, koupila od státu. V rozsudku téhož soudu sp. zn. 2 Cdo 1030/97 byl sice vysloven závěr, podle něhož zákon č. 87/1991 Sb., neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila). Pozbude-li totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb, držby (vlastnictví) věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasívní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (t.j. ke dni 1.4.1991). O takový případ ovšem v projednávané věci nejde, neboť subjekt označený jako osoba povinná (ZD N. K.) se držitelem věci nestal na základě platného právního úkonu, nýbrž právně nedoložené okupace, jak to vyplývá z výsledků řízení v této věci.
Ostatní otázky, které dovolatel považoval za otázky zásadního právního významu, vybočují z mezí předmětu tohoto řízení, v němž odvolací soud rozhodoval. To se týká celé řady důsledků vyplývajících z konstatované neplatnosti smluv uzavřených žalovaným a další osobou, případně důsledků vyplývajících z posouzení rozhodnutí či postupu některých státních orgánů. Předmět řízení v této věci byl ovšem vymezen okruhem účastníků a tvrzeními nesoucími se k určení vlastnictví nemovitostí, nešlo o spor z neplatnosti smluv, případně z náhrady škody z toho vyplývající. Nenaplňují proto tyto otázky nastolené žalovaným základní podmínku stanovenou v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 3 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný v dovolacím řízení neměl úspěch, žalobci pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.srpna 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová