ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.548.99.1
sp. zn. 28 Cdo 548/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání G. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2.10.1998, sp.zn. 13 Co 277/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 76/96 / žalobkyně G. S. proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb./, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28.3.1995, aby žalovanému státu bylo uloženo zaplatit žalobkyni finanční náhradu 1,800.000 Kč za nevydání nemovitostí - domu čp. 124 ve Š., s pozemkem parc. č. 198. Tyto nemovitosti nemohou být vydány, protože byly po 1.10.1991 převedeny na jinou osobu. V žalobě bylo poukázáno na to, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl strýc žalobkyně A. K. / jehož dědičkou je podle odevzdací listiny bývalého Lidového soudu ve Šternberku pod sp.zn. D 478/49 /, který zemřel za nacistické okupace v koncentračním táboře, kam byl poslán z rasových důvodů ; žalobkyně zahájila v roce 1948 řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Nárok žalobkyně z uvedeného právního vztahu nebyl po 25.2.1948 uspokojen, a to podle názoru žalobkyně z důvodu uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně poukazovala na to, že v pozemkové knize došlo k výmazu poznámky o zahájení restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. a stát začal nakládat s uvedenými nemovitostmi jako s vlastními a převáděl je i na jiné osoby. Žalobkyně má za to, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. / ve znění zákona č. 116/1994 Sb / a finanční náhradu požaduje v částce 1,800.000 Kč, která byla odhadní cenou při převádění nemovitostí státem na fyzické osoby v listopadu 1991. Žalobkyně vyzvala písemně Ministerstvo financí ČR o poskytnutí finanční náhrady, ale nebylo jí vyhověno.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby. Poukazovalo na to, že nemovitosti, za něž je žalobkyní požadována náhrada byly znárodněny před rozhodným obdobím / jímž je doba od 25.2.1948 do 1.1.1990 /, které je stanoveno v §1 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, vyslechl svědka K. S. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19.2.1998, čj. 16 C 76/96-46, bylo žalovanému státu uloženo zaplatit žalobkyni finanční náhradu za nevydané nemovitosti / dům čp. 124 ve Š., s pozemkem parc,. č. 198/, a to částkou 1,800.000 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 39.500 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že žalobkyně je podle odevzdací listiny bývalého Lidového soudu ve Šternberku z 11.10.1956, sp.zn. D 478/49, jedinou dědičkou původního vlastníka v žalobě žalobkyně uvedených nemovitostí A. K., který zemřel 31.1.1941 na následky rasové perzekuce v době okupace. Žalobkyní uvedené nemovitosti byly 23.12.1942 převedeny na obchodní společnost H.; dne 3.8.1946 bylo zápisem v pozemkové knize vloženo vlastnické právo k těmto nemovitostem pro O.-K. a dne 5.2.1949 došlo na základě kupní smlouvy k převodu nemovitostí na nabyvatele J. K. a B. K.; v pozemkové knize byla dne 16.6.1949 zapsána také poznámka o zahájení restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. ve prospěch pozůstalosti po A. K.; podle výměru finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru ve Š. z 30.11.1959, čj. Fin.120-88-1959 Řa, bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo pro Čs.stát - Komunální služby města Š. Spis o restitučním řízení, vedený u bývalého Lidového soudu ve Šternberku pod sp.zn. I Nc 383/49, nebyl nalezen. Podle názoru soudu prvního stupně je žalobkyně oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. / ve znění zákona č. 116/1994 Sb./, která v den, kdy nemovitosti uvedené v její žalobě přešly na stát, měla na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť původní vlastník pozbyl vlastnictví k těmto nemovitostem z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., i když žalobkyně uplatnila restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně má tedy žalobkyně nárok na peněžní náhradu za nevydané nemovitosti, a to ve výši odpovídající znaleckému odhadu z roku 1991.
O odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 2.10.1998, sp.zn. 13 Co 277/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalovaného státu bylo shledáno důvodný. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, ale věc posoudil, podle názoru odvolacího soudu, nesprávně po právní stránce. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyní uváděné nemovitosti přešly na stát podle dekretu č. 100/1945 Sb. ještě před 25.2.1948 a \" z tohoto důvodu nemohl být nárok žalobkyně uspokojen po 25.2.1948, nikoli však z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.\". Podle názoru odvolacího soudu nebylo v daném případě \" vydání vyhlášky č. 829/1946 Ú.l. zákonným důvodem přechodu nemovitostí na stát, neboť nemovitosti tu již ve vlastnictví státu byly na základě dekretu č. 100/1945 Sb. Vložení vlastnického práva pro O.-K. k. d., národní podnik, je pak pro posouzení nároku žalobkyně právně bez významu, stejně jako další majetkové převody po 25.2.1948, kterými nedošlo k odnětí vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem\". Odvolací soud se také v odůvodnění svého rozsudku zmínil o \" nesporném nároku žalobkyně podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.\". Vzhledem k tomu však, že podle názoru odvolacího soudu nemovitosti nepřešly na stát podle dekretu č. 100/1945 Sb. ještě před 25.2.1948, nebylo možné rozhodnout jinak než rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn tím, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 14.12.1998 a dovolání bylo ze strany žalobkyně podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12.1.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání dovolatelky bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka vytýkal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že odvolací soud nevzal zřetel na to, že bývalý Lidový soud ve Šternberku neprovedl ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. storno zápisu v pozemkové knize ohledně domu čp. 124 a pozemku parc. č. 198 z období okupace a bez dalšího provedl zápis vlastnictví pro stát - O. k. d.. Dalšího pochybení se dopustil bývalý Lidový soud ve Šternberku tím, že rozhodnutí vydané v restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. nebylo dědičce po A. K. doručeno a došlo posléze ke ztrátě celého spisu sp.zn. I Nc 383/49. K zápisům do pozemkové knihy pro katastrální území Š. / ve vložce č. 117/, ne něž zčásti poukazoval odvolací soud, vyslovovala žalobkyně ve svém dovolání názor, že mělo být přihlíženo také k zápisu ze 16.2.1960, tedy z doby po 25.2.1948, kterým bylo vloženo podle výměru finančního odboru ONV ve Š. z 30.11.1959, čj. Fin 120-88-1959 Řa, \" vlastnické právo, jehož nabyl Čs. stát - Komunální služby města Š.\". Dovolatelka měl proto za to, že je oprávněnou osobou k přiznání požadované náhrady za dům čp. 124 ve Š. s pozemkem parc. č. 198, a to ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka ještě připomínala, že jí uváděné nemovitosti byly k 1.4.1997 oceněny částkou 3,869.539 Kč.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb./ tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka vytýkala, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž její dovolání směřovalo, spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §1, §2 odst. 1 písm. c/, §3 odst. 2, §6 a §13 zákona č.87/1991 Sb., která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zbývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3,4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona / tj. její věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 citovaného zákona a tato osoba je státní občankou republiky/ a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
V daném případě soud prvního stupně vyslovil ve svém rozsudku právní závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a také odvolací soud uvedl ve svém rozsudku / na str. 3 v třetím odstavci/, že žalobkyně měla \" nesporný nárok podle dekretu č. 5/1946 Sb.\". Zatím co však soud prvního stupně byl toho názoru, že nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. měla žalobkyně v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb./ ve znění zákona č. 116/1994 Sb./, odvolací soud byl toho názoru, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyně přešly na stát podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ještě před 25.2.1948, a to podle vyhlášky ministra průmyslu ze 7.3.1946, uveřejněné v Úředním listu dne 23.3.1946 / ve smyslu ustanovení §12 dekretu č. 100/1945 Sb. a vládního nařízení č. 69/1946 Sb./. Zatím co tedy soud prvního stupně neodůvodnil svůj závěr o přechodu nemovitostí, uváděných žalobkyní, na stát v rozhodném období / 25.2.1948 až 1.1.19990/,odvolací soud dokládal svůj závěr konkrétními akty vydanými státními orgány k tomu příslušnými, a to ještě v době před 25.2.1948. Ani žalobkyně G. S. nedoložila žádnými listinnými doklady, že by v daném případě přešly nemovitosti z původního vlastníka na stát / případně z ní jako z dědičky A. K. na stát / po 25.2.1948. Pokud šlo o přechod vlastnictví na stát - Komunální služby města Š., k němuž došlo na základě výměru finančního odboru bývalého Okresního národního výboru ve Š. z 30.11.1959, čj. Fin.120-88-1959 Řa, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., šlo tu již o přechod na stát z jiných fyzických osob, nikoli z A. K. nebo ze žalobkyně.
Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. / ve znění zákona č. 116/1994 Sb./ výslovně předpokládá, že i nárok podle tohoto ustanovení se musí týkat věcí, které přešly v rozhodné době, /tedy podle §1 téhož zákona v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 / na stát v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §6 odst. 1 a §6 odst. 2 citovaného zákona uvádí tyto případy výslovně ve dvanácti stanovených skutkových podstatách / §6 odst. 1 písm. a) až k) a v §6 odst. 2/. odvolací soud žádný z těchto způsobů přechodu věcí na stát v daném případě v rozhodné době neshledal.
Ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by uvedený právní závěr odvolacího soudu neodpovídal ustanovení §1, §3 odst. 2 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. Nemohl proto přisvědčit názoru dovolatelky, která měla za to, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně a že by tedy mělo být zrušeno ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu.
Protože tedy dovolací soud neshledal pochybení v právním posouzení věci odvolacím soudem nezbylo dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová