ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.561.99.1
sp. zn. 28 Cdo 561/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. L., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z l0.l2.l998, sp.zn. l9 Co 723/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 6 C 27/97 (žalobkyně M. L. proti žalovanému M. Č. T, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně (a to původní žalobkyně M. G.) se domáhala žalobou, podanou u soudu 3l.3.l992, aby soud především rozhodl, že je neplatná darovací smlouva z ll.2.l99l, uzavřená mezi M. G. a státem-M. ú. v Č. T. ohledně obrazů a dřevorytů (v žalobě konkrétně uvedených označením autorů i náměty obrazů) a dále aby bylo rozhodnuto, že účastníci této darovací smlouvy jsou povinni vrátit si vše, co podle této smlouvy bylo poskytnuto, a to do l5 dnů od právní moci rozhodnutí soudu. Dalším žalobním návrhem se žalobkyně domáhala, aby bylo rozhodnuto, že je neplatná již uvedená smlouva z ll.2.l99l, pokud jí M. G. darovala státu ideální polovinu domu čp. ll v Č. T. a pozemku parc. č. 70 (včetně součástí a příslušenství uvedených nemovitostí, v žalobě vyjmenovaných); také žalobkyně navrhovala, aby účastníkům smlouvy bylo uloženo do l5 dnů vrátit si vše, co bylo na uvedených nemovitostech darováno. Posléze se žalobkyně domáhala, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít do l5 dnů od právní moci se žalobkyní dohodu, podle níž by byly žalobkyni vydány jednak obrazy (konkrétně uvedené v navrženém znění dohody) a dále ideální polovina domu čp. ll v Č. T. a pozemku parc. č. 70 (se všemi součástmi s příslušenstvím těchto nemovitostí). V navrženém znění dohody by mělo být, podle názoru žalobkyně, uvedeno i to, že s vydáním ideální poloviny nemovitostí skončí žalovanému městu také správa a užívání poloviny domu čp. 11 v Č. T.
Žalobkyně v žalobě uváděla, že uvedené movité a nemovité věci patřily (z jedné ideální poloviny) J. G., manželu žalobkyně, a propadly státu podle trestního rozsudku ze 6.l.l96l. Rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze l7.l2.l968, sp.zn. 5 Tz l04/68, bylo rozhodnutí soudu z roku l96l zrušeno, ale propadlý majetek vrácen nebyl. Původní žalobkyně M. G. se stala v roce l99l dědičkou po J. G. (v řízení o dědictví vedeném u bývalého Státního notářství v Ústí nad Orlicí pod sp.zn.D l89/9l). Smlouvou z ll.2.l99l převedla M. G. polovinu domu čp. ll v Č. T. a pozemku parc. č. 70, jakož i v žalobě uvedené movité věci (obrazy), státu - M. ú. v Č. T., přičemž měla za to, že tu jde o smlouvu úplatnou, nikoli o smlouvu darovací. Tuto okolnost sdělila bez odkladu žalovanému a žádala vydání věcí zpět. Žalobkyně v žalobě také uváděla, že je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. a/ i b/ zákona č. 87/l99lSb. a že 25.9.l99l uplatnila výzvu k vydání věcí uvedených v žalobě. Žalobkyně M. L. posléze pak uváděla, že se stala dědičkou po původní žalobkyni M. G. podle výsledků řízení o dědictví, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. D 2256/92.
Žalované M. Č. T. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že tu došlo k platnému darování movitých i nemovitých věcí dárkyní M. G. na základě smlouvy z ll.2.l99l. K darování došlo v souvislosti se záměrem M. Č. T. zřídit v domě čp. ll (po jeho rekonstrukci) městské museum, které by neslo jméno J. G. Podáním z 27.l0.l995 žalované město dále uvádělo, že na projednávaný případ se nevztahuje zákon č. 87/l99l Sb., protože trestní rozsudek o propadnutí majetku J. G., manžela původní žalobkyně M. G., byl vydán v roce l96l a zrušen byl v roce l968 a k uzavření darovací smlouvy došlo ll.2.l99l.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 3l.l0.l995, čj. 6 C 457/92-33, byla žaloba žalobkyně M. L. zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na nákladech řízení částku 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí 2.000,- Kč k úhradě soudního poplatku do l5 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 27.8.l996, sp.zn. l9 Co 28/96; rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení 934,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla pak vyslovena přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku.
K dovolání žalobkyně byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 20.l2.l996, 2 Cdon l536/96, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Dovolací soud zdůrazňoval v odůvodnění svého rozsudku, že ohledně účastníky uváděné darovací smlouvy z ll.2.l99l bylo úspěšné uplatnění žaloby podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb., učiněné ve lhůtě podle tohoto ustanovení, možné především za předpokladu vyřešení otázky platnosti této darovací smlouvy, přičemž soud si může sám posoudit tuto otázku jako otázku předběžnou v tomto řízení, v němž žalobkyně uplatňuje jednak žalobní návrh na vrácení toho, co bylo plněno podle smlouvy z ll.2.l99l, a jednak se domáhala uložení povinnosti žalovaného uzavřít s ní dohodu o vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/l99l Sb.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po dílčím doplnění dokazování vynesl rozsudek z 26.9.l997, čj. 6 C 27/97-79. Byl zamítnut žalobní návrh na určení, že je neplatná darovací smlouva z ll.2.l99l, uzavřená mezi M. G. a Čs. státem-M. ú. v Č. T., podle níž byly darovány obrazy uváděné v žalobě žalobkyně. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby bylo mezi žalobkyní a žalovaným vzájemně vráceno vše, co bylo plněno podle uvedené darovací smlouvy z ll.2.l99l. Byl rovněž zamítnut žalobní návrh na určení, že darovací smlouva z ll.2.l99l je neplatná i ohledně darování ideální poloviny domu čp. ll v Č. T. a stavební parcely č. 70 (na níž je objekt ve dvoře se základovými pásy zdiva z cihel s pultovou střechou, krytou lepenkou, plechová plotová vrata, betonové klepadlo na koberce, ocelové klepadlo na koberce, ohrazení dvora a trvalé porosty), jakož i žalobní návrh na vrácení plnění z této smlouvy o darování nemovitostí. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut také žalobní návrh, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobkyni dohodu o vydání nemovitostí a obrazů, uvedených v darovací smlouvě z ll.2.l99l. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu 2.772,- Kč na náhradu nákladů řízení a také zaplatit na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí l00,80 Kč, vše do l5 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně se zabýval nejprve otázkou, zda je žalované město v této právní věci pasívně legitimováno, když darovací smlouva z ll.2.l99l byla M. G. uzavřena s Čs. státem - M. ú. v Č. T.; soud prvního stupně dospěl k závěru, že M. Č. T. není ve sporu o určení neplatnosti uvedené smlouvy pasívně legitimováno.
Při posuzování žalobního návrhu žalobkyně o uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti darovací smlouvy z ll.2.l99l jako otázkou předběžnou. Dospěl k závěru, že dárkyně M. G. byla v době uzavření této smlouvy způsobilá k právním úkonům a že při uzavírání smlouvy nejednala tato dárkyně v omylu, nýbrž že věděla, že tu jde o darování; teprve později si to rozmyslela a chtěla dosáhnout vrácení daru. Soud prvního stupně byl také toho názoru, že M. G. byla při uzavírání darovací smlouvy vlastnicí darovaných věcí a že dary byly souladu s ustanoveními zákona č. 367/l990 Sb., o obcích, a s ustanoveními vyhlášky č. ll9/l988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, přijaty za stát M. ú. v Č. T., zastoupeným při jednání starostou tohoto města.
Protože tedy v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána neplatnost darovací smlouvy z ll.2.l99l (darování movitých věcí - obrazů i spoluvlastnického podílu na nemovitostech) a ani nebylo doloženo právo žalobkyně domáhat se vydání v žalobě uvedených věcí na základě zákona č. 87/l99lSb. vůči žalovanému městu jako vůči povinné osobě, která tyto věci drží, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními §l42 odst. l, §l48 a §l49 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z l0.l2.l998, sp.zn. l9 Co 723/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na úhradu nákladů odvolacího řízení 4.297,- Kč do l5 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že odvolání žalobkyně není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně v souladu se zjištěným skutkovým stavem a projednávanou právní věc správně také posoudil.
Pokud šlo o žalobní návrh žalobkyně na určení neplatnosti darovací smlouvy z ll.2.l99l ztotožnil se odvolací soud s důvody, pro které soud prvního stupně tento žalobní návrh zamítl, a byl také názoru, že žalobkyně nedoložila v řízení naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 písm c/ občanského soudního řádu.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, jakým způsobem přešel majetek, uváděný v žalobě žalobkyně, na stát. Na podkladě výsledků řízení před soudy obou stupňů byl odvolací soud toho názoru, že při uzavírání darovací smlouvy z ll.2.l99l darující M. G. jednala svobodně a vážně a teprve po uzavření této smlouvy si svůj postup rozmyslela. Odvolací soud byl toho názoru, že i ze strany státu bylo při uzavírání smlouvy postupováno v souladu s ustanoveními vyhlášky č. 90/l984 Sb., o správě národního majetku, vyhlášky č. 6l/l986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, vyhlášky č. ll9/l988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, i zákona č. l72/l99l Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; za stát tu tedy po právu jednal M. ú. v Č. T. Pokud šlo o předmět uvedené darovací smlouvy, vycházel odvolací soud z toho, že dohodnutý předmět smlouvy z ll.2.l99l odpovídal pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ze l7.l2.l968, sp.zn. 5 Tz 2l04/68, o zrušení někdejšího rozhodnutí o propadnutí majetku J. G., manžela dárkyně M. G., i pravomocnému rozhodnutí bývalého Státního notářství v Ústí nad Orlicí z 30.l.l99l, čj. D l89/9l-24, o projednání nově objeveného majetku zůstavitele J. G.
Pokud žalobkyně uplatňovala nárok na vydání věci s poukazem na ustanovení zákona č. 87/l99l Sb., zdůrazňoval dovolací soud, že z výsledků řízení před soudy obou stupňů nevyplynul žádný poznatek o tom, že by darovací smlouva z ll.2.l99l byla ze strany darující M. G. uzavřena v tísni, ale především odvolací soud poukazoval na skutečnost, že darovací smlouva byla uzavřena mimo rozhodné období (25.2.l948 až l.l.l990), jež je stanoveno v §l odst. l zákona č. 87/l99l Sb.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §2l9 občanského soudního řádu a rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanoveními §l42 odst. l, §l48 odst. l a §224 občanského soudního řádu.
Výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozsudku vyslovil odvolací soud podle ustanovení §239 odst. l občanského soudního řádu k řešení otázky, zda zrušením trestního rozsudku ke stížností pro porušení zákona (včetně výroku o propadnutí majetku) podle ustanovení §266 a násl. trestního řádu (a nikoli postupem podle zákona č. 82/l968 Sb. nebo zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci) vznikl právní stav, kdy obviněná osoba neztratila vlastnictví k majetku, který propadl státu, s účinky ex tunc, a zda tedy se majetek, jenž byl postižen trestem propadnutí majetku, stával pak předmětem dědictví po zrušení tohoto výroku. V této souvislosti pak pokládal za nutné, aby byl zaujat právní závěr i k tomu, zda nakládala-li darující M. G. po projednání dědictví po J. G. s movitými a nemovitými věcmi z této pozůstalosti tak, že je převedla na stát před účinností zákona č. 87/l99lSb., byly či nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni 5.2.l999 a dovolání ze strany žalobkyně bylo u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podáno 9.2.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovolatelka navrhovala, aby tento rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovala dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že ohledně majetku J. G., manžela původní žalobkyně M. G., dovozoval ze smlouvy z ll.2.l99l, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze l7.2.l968 sp.zn. 5 Tz l04/68, a navazujícím usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze l4.3.l99l, čj. l T 34/69 -l32, se vlastnicí movitých i nemovitých věcí J. G. (zemřelého l6.2.l968) stala M. G. Podle názoru dovolatelky tento majetek náležel (podle pravomocných trestních rozhodnutí, vydaných ve věci sp.zn. l T l59/60 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) státu a právní důvod tohoto vlastnického práva státu odpadl až usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze l4.3.l969, čj. lT 34/69-l32, jímž bylo trestní stíhání J. G. zastaveno. Vlastnictví M. G. nemohlo tedy vzniknout děděním po smrti J. G., když ten zemřel již l6.2.l968; nebyla také ohledně tohoto majetku uzavřena nějaká smlouva, ani nebylo vydáno rozhodnutí státního orgánu, kterým by bylo konstatováno vlastnictví M. G., a ani nenastaly žádné okolnosti a skutečnosti stanovené zákonem k nabytí vlastnictví k těmto věcem. Z uvedených důvodů je tedy dovolatelka přesvědčena, že tu jde o případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu a že tedy důvodně žalobkyně uplatňuje nárok na vydání věcí podle ustanovení §2 odst. l písm. c/ a §6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. Ohledně majetku, který přešel na stát bez právního důvodu, byla včas uplatněna M. G., manželkou J. G., výzva k vydání věcí a žalobkyně je univerzální dědičkou M. G., zemřelé 20.ll.l992. Povinnou osobou k vydání věci je, podle názoru dovolatelky, M. Č. T. Dovolatelka v této souvislosti znovu opakovala v dovolání svůj právní názor, že M. ú. v Č. T. nemohl jednat za stát při nabývání majetku státem, protože tu nešlo o státní orgán, jenž by byl oprávněn uzavírat smlouvu o nabývání majetku státem ve smyslu ustanovení vyhlášky č. ll9/l988 Sb., o hospodaření s majetkem státu, a zákona č. 367/l990 Sb., o obcích.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l985 Sb. (tj. před l.l.l996; viz článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. l občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud svým výrokem vyslovil, že je proti němu dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 2l/l993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vyslovil-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí, musí také uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po stránce právní (popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem tento zásadní význam spatřuje.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud uvedl ve svém rozhodnutí, pro jaké řešení dílčí právní otázky připustil dovolání proti svému rozhodnutí, a tím došlo k vymezení dovolacího důvodu na základě přípustného dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. l a §242 odst. l občanského soudního řádu. Šlo tu tedy o to, zda se na daný případ vztahuje ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. (případně v souvislosti s ustanovením §2 odst. l písm. c/ téhož zákona) a zda tu vzhledem k tomuto ustanovení je dána povinnost povinné osoby (§4 odst. l zákona č. 87/l99lSb.) věc vydat osobě, která doloží, že je osobou oprávněnou (§3 zákona č. 87/l99l Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o převzetí věcí státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu či důvodu.
Jestliže došlo jen k faktickému zmocnění se věci, které nebylo podloženo právně, nedošlo k tomu, že by věc přešla do vlastnictví státu (ve smyslu ustanovení §3 odst. l zákona č. 87/l99lSb.), nýbrž jde o případ, kdy stát získal věc bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. - viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str.ll8 /252/).
Povinnost vydat věc (§2 odst. l, §5 odst. l a 4 a §6 odst. 2 a 3 zákona č. 87/l99lSb.) je základní povinností podle ustanovení zákona č. 87/l99l Sb. i zákona č. 403/l990 Sb. (srov. k tomu č. 34/l993, str. ll4 a ll5 /248 a 249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněná osoba může uplatnit své nároky na vydání věci u soudu (§5 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb.), nesplní-li povinná osoba výzvu k vydání věci (§5 odst. 2 téhož zákona), tedy nedojde-li k dobrovolnému splnění povinnosti věc vydat (srov. k tomu č. 34/l993, str. ll4 /248/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §l9 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. nároky oprávněných osob (§l9 odst. l, §3 odst. l a §3 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb.) mají i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle ustanovení §27 odst. l písm. f/ zákona č. 87/l99l Sb., pokud jde o nemovité věci, které jim nebyly vráceny.
V ustanovení §2 odst. l zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci, jsou taxativně uvedeny skutky (trestné činy), jichž se týkala pravomocná odsuzující rozhodnutí v době od 25.2.l948 do l.l.l990, která jsou zrušena ze zákona (podle druhého oddílu zákona č. ll9/l990 Sb.).
V daném případě i ve svém dovolání dovolatelka uváděla (na str. 2 tohoto dovolání), že vlastnictví věcí uvedených v její žalobě přešlo na stát na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp.zn. l T l59/60 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 8 To 23/6l. Nešlo tu o faktické zmocnění se těchto věci, ale o převzetí věcí na základě uvedených pravomocných rozhodnutí soudů. Tato rozhodnutí byla ovšem zrušena, jak rovněž dovolatelka uváděla, rozsudkem Nejvyššího soudu ze l7.l2.l968, 5 Tz l04/68, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí čj. l T 34/69 (o zastavení trestního stíhání J. G. pro trestný čin spekulace), tedy usnesení navazujícího na uvedený zrušovací rozsudek. Dovolatelka i v dovolání uváděla, že vlastnictví J. G. k majetku propadlému podle uvedených soudních rozhodnutí nebylo „obnoveno" a nedošlo k jeho vydání v době před účinností zákona č. 87/l99lSb. Původní vlastník J. G. nebyl rehabilitovanou osobou podle zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci; v jeho případě nedošlo ke zrušení pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí z let l960-l96l ani ze zákona podle ustanovení §2 zákona č. ll9/l990 Sb., ani zrušením v přezkumném řízení podle ustanovení §4 a násl. zákona č. ll9/l990 Sb.; původnímu vlastníku J. G. mohl po účinnosti zákona č. 87/l99l Sb. případně svědčit jen nárok na vydání nemovitých věcí, pokud mu nebyly vráceny ve smyslu ustanovení §l9 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. V této souvislosti bylo tedy třeba posoudit, zda tu došlo k vrácení nemovitých věcí a případně i movitých věcí J. G., popřípadě jeho dědičce M. G. (jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví po uvedeném zůstaviteli v řízení o dědictví vedeném u bývalého Státního notářství v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. D l89/9l). Skutečnost, že stát a ani později M. Č. T. nevyvozovaly žádné nároky ohledně věcí původního vlastníka J. G., že uznávaly a nezpochybňovaly vlastnická práva M. G. (právní nástupkyně J. G. na základě dědění) při jednání o darování těchto věcí státu smlouvou z ll.2.l99l a že s M. G. při tomto jednání jako s vlastnicí těchto věcí jednaly, chápal odvolací soud v daném případě jako uznání existence tohoto práva právní nástupkyně původního vlastníka, i když nedošlo, jak odvolací soud uváděl, „k faktickému vydání věcí do jejího držení". Tento právní závěr odvolacího soudu nelze pokládat za vadný a odporující některému ustanovení zákona č. 87/l99l Sb., podle něhož žalobkyně svůj nárok v tomto řízení uplatňovala. Také dovolací soud dospěl k obdobnému závěru jako odvolací soud a má za to, že ustanovení zákona č. 87/l99l Sb. již nelze aplikovat na případy, v nichž již před účinností tohoto zákona (tj. před l.4.l99l) došlo k vrácení či vydání věci (srov. §5 i §l9 odst. 2 zákona č. 87/l99lSb.) původního vlastníka věci (a to i jeho dědičce), byť i jen tím způsobem, že držitel věci uznával vlastnictví původního vlastníka (a pak případně i jeho dědice) a sám si vlastnické nároky na tyto věci nečinil a je neuplatňoval (např. u soudu).
Nemohl proto dovolací soud dospět (po přezkoumání v rozsahu daném ustanoveními §239 odst. l a §242 odst. l občanského soudního řádu) přesvědčivě k závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání, poukazujícího na rozhodnutí odvolacího soudu jako na nesprávné rozhodnutí; o zamítnutí dovolání rozhodl dovolací soud rozsudkem podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 a §224 odst. l občanského soudního řádu ustanovení §l50 téhož právního předpisu, a to vzhledem k povaze této právní věci a vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, jen stručně rekapitulujícího vyjádření učiněná žalovaným již v průběhu řízení přes soudy obou stupňů, a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková