ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.667.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 667/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A/ E. K. a B/ G. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. K. a 2) H. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vydání věci, eventuelně o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 157/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, č.j. 20 Co 624/98-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1999, č.j. 20 Co 624/98-96 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne dne 24. 7. 1998, č.j. 37 C 157/95-70 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14. 7. 1995 u Městského soudu v Brně se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci podle §5 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. o vydání rekreační chaty ev. č. 504 na pozemku parc. č. 675 - zast. pl., zapsané na LV č. 254 pro obec B., kat. území K. Tvrdili, že se stali jako stavebníci vlastníky uvedené chaty postavené v roce 1968 na cizím pozemku, k němuž svědčilo právo náhradního užívání F. V., přičemž žalobci měli ohledně tohoto pozemku uzavřenu nájemní smlouvu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 2. 1972 ve věci sp. zn. 7 T 4/72 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 19972 sp. zn. 8 To 144/72 byli žalobci odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tr. zákona, a byl jim mimo jiné uložen trest propadnutí majetku. Tento trest byl pak realizován opatřením plánovacího a finančního odboru tehdejšího ObNV B. pod sp. zn. Rp 570/PL, takže uvedená chata připadla do vlastnictví čsl. státu. Obvodní národní výbor B., který měl chatu v prozatímní správě, převedl kupní smlouvou ze dne 2. 4. 1975 registrovanou Státním notářstvím Brno-město dne 16. 5. 1975 pod č.j. Reg. 2 R I 146/75 uvedenou chatu do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných. Stalo se tak za přičinění žalovaných a za cenu nižší, než jaká odpovídala tehdy platnému cenovému předpisu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 1990 sp. zn. Nc 95/90 vydaným podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, byla shora uvedená trestní rozhodnutí zrušena, včetně výroku o uložení trestu propadnutí majetku. Žalobci nikdy nepozbyli státního občanství ČR, takže jsou oprávněnými osobami podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu §3 odst. 1 téhož zákona. V důsledku nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 7. 1994 č. 164/1994 Sb. požádali podáním ze dne 23. 12. 1994 doplněním podáním ze dne 19. 4. 1995 vyzvali žalované podle §5 odst. 2 uvedeného zákona k vydání předmětné chaty. Žalovaní však této výzvě nevyhověli.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně zamítl žalobu v plném rozsahu rozsudkem ze dne 24. 7. 1998, č.j. 37 C 157/95-70 a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci byli skutečně bezpodílovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti. Ideální polovinu nemovitosti pak prodali kupní smlouvou uzavřenou dne 4. 4. 1969 G. Z., druhou ideální polovinu nemovitosti pak podle téže smlouvy převedli na žalované. Uvedená smlouva byla řádně registrována tehdejším Státním notářstvím Brno-město pod č. reg. 2 RI 104/69. Žalovaní další kupní smlouvou sepsanou 5. 3. 1971 registrovanou téhož dne bývalým Státním notářstvím Brno-město pod č. reg. 2 RI 66/71 odkoupili ideální polovinu od G. Z. Poté, co oba žalobci byli shora uvedeným trestním rozsudkem mimo jiné odsouzeni k trestu propadnutí majetku, byl prvý žalovaný předvolán na Obvodní národní výbor B. a seznámen s tím, že původní kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a žalovanými je neplatná. Prvý žalovaný nejdříve prohlásil při jednání 21. 2. 1973, že ve lhůtě do 21. 3. 1973 bude své vlastnické právo obhajovat před soudem, dne 19. 3. 1973 však uznal propadnutí majetku žalobců, jmenovitě předmětné nemovitosti a zažádal o převod chaty do vlastnictví za úhradu ve výši stanovené soudním znalcem. Další kupní smlouvou uzavřenou dne 5. 5. 1975 mezi ObNV B. jako prodávajícím a mezi žalovanými pak nabyli žalovaní nemovitost do bezpodílového spoluvlastnictví za částku 30.127 Kč. Kupní smlouva byla registrována dne 16. 5. 1975 Státním notářstvím Brno-město pod č. reg. 2 RI 146/75.
Uvedená zjištění hodnotil soud prvního stupně tak, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §19 a §3 odst. 1 zákona, s účinností od nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tedy dnem 1. 11. 1994. Dospěl však k závěru, že svou nemovitost platně prodali, a to ideální polovinu G. Z. a druhou ideální polovinu žalovaným, to vše výše uvedenou kupní smlouvou ze dne 4. 4. 1969. Tuto smlouvu hodnotil soud prvního stupně jako platnou, netrpící rozporem mezi úmyslem žalobců a projevenou vůlí, když opačná tvrzení žalobců nepovažoval za věrohodná. Zmíněná smlouva odpovídala požadavkům tehdy platného §134 odst. 2 o.z. v tehdy platném znění a stala se perfektní podle tehdejších předpisů registrací příslušným státním notářstvím. Stejně hodnotil soud prvního stupně i následnou smlouvu uzavřenou mezi žalovanými a G. Z. ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaní nabyli věc nikoliv od státu, ale dílem od žalobců, dílem od jiného občana. Podmínky ustanovení §20 odst. 1 zákona proto nebyly splněny. Z toho důvodu neprováděl soud prvního stupně důkazy zaměřené k tvrzením žalobců o způsobu nabytí nemovitostí žalovanými od státu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku pro vyřešení otázky zásadního významu týkající se „platnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 4. 4. 1969 z pohledu §37 a §39 občanského zákona ve znění platném v roce 1969\".
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a to zejména v tom, že z výsledků dokazování bylo dostatečně prokázáno, že úmysl žalobců při uzavírání kupní smlouvy dne 4. 4. 1969 (uzavřené na straně žalobců osobou jejich zmocněnkyně) směřoval k realizaci jejich pohnutky představované úmyslem nemovitost převést na jiného, aby tak zabránili případnému pozdějšímu propadnutí tohoto majetku, k čemuž ostatně stejně došlo. Tato pohnutka však nemohla mít podle odvolacího soudu na platnost uvedené smlouvy vliv. Dospěl proto k závěru, že žalovaným svědčí platný nabývací právní titul k nemovitosti, a to dílem v existenci kupní smlouvy se žalobci ohledně jedné poloviny nemovitosti, dílem v kupní smlouvě uzavřené s G. Z. pokud jde o zbývající ideální polovinu nemovitostí. K existenci smlouvy kupní uzavřené mezi žalobci dne 16.5. 1975 mezi ObNV B. a žalovanými odvolací soud nepřihlédl. Podle odvolacího soudu totiž tato smlouva byla uzavřena mezi žalovanými a nevlastníkem (neboť v době nabytí právní moci výroku o propadnutí majetku stát vlastníkem nemovitosti nebyl), nehledě k tomu, že při konkurenci dvou nabývacích titulů v souladu s konstantní judikaturou by měl přednost ten z nabývacích titulů, který v časové rovině předchází.
Odvolací soud považoval za otázku zásadního právního významu v této věci výklad platnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 4. 4. 1969 z pohledu §37 a §39 o.z. v tehdy platném znění. Podle §37 o.z. č. 40/1964 Sb. měl být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak byl neplatný. Podle §39 téhož zákona byl neplatností stižen i právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí zájmům společnosti. Podle odvolacího soudu je „otázkou, zda je společensky únosné, aby judikatura obecných soudů považovala smlouvy uzavřené občany, kteří v souvislosti se srpnovými událostmi roku 1968 opustili republiku (pokud bylo těmito smlouvami disponováno s majetkem občanů nacházejícím se na území ČSSR) za neplatné. Tímto postupem by totiž došlo k návratu principů, ze kterých vycházela judikatura z let sedmdesátých, kdy tyto smlouvy byly obecnými soudy bez dalšího považovány za neplatné\".
Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání žalobci. Jeho přípustnost opírali o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Rozsudku dovolacího soudu vytýkali „právní pochybení při posouzení jinak skutkově správně zjištěného stavu\", čímž fakticky uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. na základě výroku odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu má totiž po právní stránce zásadní význam i v případě, řeší-li dílčí otázku, která z pohledu odvolacího rozhodnutí byla otázkou předběžnou, jako je tomu v daném případě. Na posouzení otázky platnosti právního úkonu učiněného žalobci před vydáním výroku trestního soudu o propadnutí majetku totiž následně záviselo posouzení, zda žaloba opírající se o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je důvodná či nikoliv. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít důvodnost.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon\"), vychází ze zásady, že občanskoprávní a pracovněprávní úkony a rozhodnutí státních orgánů učiněná v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1. 1. 1990) nejsou bez dalšího prohlášena za neplatná, resp. prosta právních účinků. Z důvodů, které zákonodárce považoval za významné, upravuje zákon pouze zmírnění následků těch aktů, a to tak, že vymezuje, v čem spočívá zmírnění majetkových a jiných křivd (§2 zákona), okruh oprávněných osob (§3 zákona), osob povinných k vydání věci (§4 a 5 zákona) nebo k poskytnutí finanční náhrady. K částečné nápravě těchto křivd slouží právě kategorizace případů, v nichž přichází vznik nároků poškozených osob vůbec do úvahy, jakož i mechanismus charakterizovaný shora zmíněným vymezením pojmů osob oprávněných, osob povinných, rozhodného období, lhůt k uplatnění nároků podle tohoto zákona a dalších předpokladů stanovených zákonem. Z toho lze zřejmě dovodit, že k nápravě vzniklých křivd nezvolil zákonodárce cestu odepření účinků právním aktům z rozhodného období, např. odmítnutím aplikace tehdy platných předpisů, neboť by se to příčilo zásadě zákazu retroaktivity, zejména v občanskoprávních vztazích, jak tato zásada představuje jednu ze součástí zásady právní jistoty v občanskoprávních vztazích. Opačný výklad by ve svých důsledcích mohl vést naopak k popření účelů sledovaných právě uvedeným zákonem. O takový případ jde v posuzované věci.
Předmět řízení v posuzovaném případě byl vymezen žalobními tvrzeními žalobců nesoucími se k aplikaci ustanovení §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 zákona s tím, že žalobci jsou osobami oprávněnými, žalovaní osobami povinnými a právní důvod k vydání věci opíral se o okolnost, že žalovaní měli věc nabýt od státu, za podmínek uvedených v zmíněném §20 odst. 1 zákona, ve vztahu k §4 odst. 2 zákona (pokud jde o povinné osoby - tedy žalované) mimo jiné proto, že tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Pozornost soudů obou stupňů tak měla být zaměřena na zjištění, zda z výsledků důkazního řízení lze vyvodit závěr o správnosti takto formulovaných žalobních tvrzení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobci byli nesporně vlastníky předmětné nemovitosti, kterou nabyli originálním způsobem do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví, jehož pozbyli v důsledku pravomocného odsuzujícího výroku trestního soudu zahrnujícího mimo jiné výrok o propadnutí majetku ve prospěch státu. Stejně tak soudy obou stupňů měly k dispozici výsledky dokazování, z nichž se podává, že majetek takto připadnuvší státu byl poté převeden kupní smlouvou ze dne 5. 5. 1975 na žalované, kteří za nemovitost uhradili kupní cenu ve smlouvě stanovenou. Okolnost, že československý stát zastoupen bývalým ObNV B. nepovažoval předchozí smluvní ujednání uzavřená mezi žalobci a žalovanými, resp. mezi žalobci a G. Z., za platnou, aniž došlo k vydání rozsudku o neplatnosti takových smluv, se z výsledků řízení rovněž podává. V tomto ohledu nutno zmínit, že neplatnost uvedené smlouvy podle §39 o.z. (ve znění účinném v době uzavření tohoto úkonu) byla neplatností absolutní. K takovému důsledku bylo třeba přihlédnout, aniž by musela být okolnost neplatnosti vyslovena v příslušném soudním řízení, neboť takový případný soudní výrok měl pouze deklaratorní povahu. Tomu v dané věci odpovídá ostatně i postup jak státního orgánu (ObNV B.), který při realizaci výroku o propadnutí majetku z tohoto obecně platného důsledku vycházel, tak postoj prvního žalovaného, který neplatnost smlouvy konečně výslovně dne 19. 3. 1973 uznal a nezvolil cestu případného soudního sporu, když (podle obsahu jeho výpovědi) vycházel z tehdejší interpretační praxe soudů v obdobných věcech. Z uvedeného vyplývá závěr, že v této věci bývalý československý stát nabyl předmětnou nemovitost v souladu s tehdy platnými předpisy za podmínek uvedených v §20 odst. 1 zákona, tedy soudním (v této věci trestním) rozhodnutím. Ve vztahu k žalovaným se pak nabízí závěr o jejich postavení v této věci jako osob povinných, které státem takto nabytou věc získaly jako fyzické osoby podle téhož zákonného ustanovení. Posouzení toho, zda ohledně žalovaných jako fyzických osob jsou rovněž splněny podmínky §4 odst.2 zákona, závisí ovšem na náležitém skutkovém zjištění okolností uvedených v citovaném ustanovení. V tomto ohledu ovšem soudy obou stupňů svá zjištění v potřebném rozsahu neučinily, neboť byly vedeny odlišným právním hodnocením vyjádřeným ve shora uvedených rozhodnutích.
Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 1, odst. 2 věty první o.s.ř. přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, neboť jeho rozhodnutí nelze považovat ve shora uvedených otázkách za správné. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soud prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolací soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková