ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.741.99.1
sp. zn. 28 Cdo 741/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře z l9.5.l998, sp.zn. l5 Co 586/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 396/92 (žalobce M. P. proti žalovaným l. L. K., 2. M. K., 3. E. F., zastoupeným advokátem, 4. F. H., okres Kolín, a 5. M. J., zastoupeným advokátkou, o neplatnost dohod o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře z l9.5.l998, sp.zn. l5 Co 586/97, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze l4.2.l997, čj. 5 C 396/92-63.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 5.l2.l992, aby bylo rozhodnuto, že jsou neplatné dohody o vydání domu čp. 620 s pozemky parc. č. 750 a parc. č. l26l/9, uzavřené mezi O. b. p. v T. a A. K., E. F. a F. H. dne l3.l.l992 a dne l7.2.l992, které byly registrovány bývalým Státním notářstvím v Táboře pod sp.zn. Re 37l/9l a sp.zn. Re 290/9l. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce uplatnil nárok na vydání uvedených nemovitostí s poukazem na to, že je oprávněnou osobou, na niž přešel nárok z původních vlastníků nemovitostí K. V. a M. V., kteří převedli v žalobě uváděné nemovitosti na stát smlouvou z l5.4.l995 za podmínek uvedených v zákoně č. 87/l99l Sb. Výzva žalobce k vydání nemovitostí zůstala bezvýsledná.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobce přešly na stát na základě rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v T. z 29.3.l960, čj. Fin./88-Pol.489,490, vydaného podle dříve platného vládního nařízení č. l5/l959 Sb. a dříve platné vyhlášky č. 88/l959 Úředního listu. Kupní smlouva uváděná v žalobě žalobce byla uzavřena před tímto přechodem nemovitostí na stát a týkala se jen převodu částí pozemku parc. č. l26l/9 (o výměře 2l5 m2 a 8 m2). Žalovaní uplatnili svůj nárok na vydání nemovitosti v prosinci l990 u O. b. p. v T. a nebylo jim známo, že nárok na vydání nemovitostí uplatňuje také žalobce, a to výzvou, která byla podána až po 30.4.l99l, jak tato lhůta byla stanovena v zákoně č. 403/l990 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, vyslechl také původní žalovanou Annu Klimešovou, seznámil se s obsahem spisu Okresního soudu v Táboře sp.zn. 4 C 23/92, dále spisu Okresního soudu v Kolíně sp.zn. D l398/95 (o dědictví po zůstaviteli F. H., zemřelém 2.l2.l995), vyslechl žalovanou E. F. jako účastnici řízení, vyslechl svědkyni M. T. a konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení, jakož i obsah spisů bývalého Státního notářství v Táboře sp.zn. Re 295/9l a Re 37l/9l. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze l4.2.l997, čj. 5 C 396/92-64, bylo určeno, že je neplatná dohoda o vydání věcí, uzavřená 25.ll.l99l mezi O. b. p. v T. a A. K. a E. F., týkající se l/2 domu čp. 620 v T. se stavební parcelou č. 2406 (registrovaná Státním notářstvím v Táboře dne l3.l.l992 pod sp.zn. Re 37l/9l). Bylo také určeno, že je neplatná dohoda o vydání věcí, uzavřená 30.7.l99l mezi Okresním bytovým p.v T. a F. H., týkající se l/2 domu čp. 620 v T se stavební parcelou č. 2406 (registrovaná Státním notářstvím v Táboře dne l7.2.l972, pod sp.zn. Re 290/9l). Žalobci bylo uloženo zaplatit státu na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek l.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.l50,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že žalobce je v daném případě aktivně legitimován a že také žalovaní jsou v této právní věci pasívně legitimováni; soud prvního stupně byl také toho názoru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, protože „bez tohoto určení by byla ohrožena možnost žalobce domáhat se úspěšně nároku podle zákona č. 87/l99l Sb.\". Soud prvního stupně poukazoval na to, že původní vlastníci nemovitostí, uvedených v žalobě žalobce, K. V. a M. V., prodali kupní smlouvou z l5.4.l959 (tedy ještě před vydáním rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Táboře z 29.3.l960, vydaného podle vládního nařízení č. l5/l959 Sb. a vyhlášky č. 88/l959 Úředního listu, na které poukazovali žalovaní) i budovu provozovny, stojící na pozemku parc. č. l26l/9 a 750 v T.; podle názoru soudu prvního stupně „nelze vyloučit, že dům čp. 620 a budova provozovny představuje tutéž nemovitost\", takže „žalovaným byl vydán majetek, na který podle zákona č. 403/l990 Sb. neměli nárok a uplatnil se tu nárok podle zákona č. 87/l99l Sb.\". Nárok podle zákona č. 87/l99l Sb. uplatnil žalobce ve stanovené lhůtě a soud prvního stupně měl za to, že „by jeho nárok mohl být oprávněný\". Dohody o vydání nemovitostí z 25.ll.l99l a z 30.7.l99l byly registrovány, ačkoli registrujícímu bývalému Státnímu notářství v Táboře bylo známo, že další oprávněná osoba uplatnila restituční nárok; také syn původně žalované A K. - L. K. věděl o tom, že žalobce M. P. uplatnil nárok na vydání uvedených nemovitostí a na tuto skutečnost neupozornil. Za těchto okolností dovozoval soud prvního stupně, že dohody z 25.ll.l99l a z 30.7.l99l jsou neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku a proto určovacím žalobám žalobce vyhověl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §l42 odst. l občanského soudního řádu a výrok o úhradě soudního poplatku byl odůvodněn ustanovením §2 odst. l písm. a/ zákona č. 549/l99l Sb.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře z l9.5.l998, sp.zn. l5 Co 586/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byly zamítnuty žalobní návrhy žalobce na určení, že je neplatná dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 25.ll.l99l mezi O. b. p. T. a A. K. i E. F., registrovaná bývalým Státním notářstvím v Táboře dne l9.l.l992 pod sp.zn. Re 37l/9l, jakož i na určení, že je neplatná dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 30.7.l99l mezi O. b. p. T. a F. H., registrovaná bývalým Státním notářstvím v Táboře dne l7.2.l992 pod sp.zn. Re 290/9l. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku zůstal nedotčen. Odvolací soud uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4.8l0,- Kč žalovaným F. H. a M. J. a částku 9.200,- Kč žalovaným E. F., L. K. a M. K., vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu tohoto soudního řízení zemřela dne l9.2.l997 žalovaná A. K. (a jejími dědici se stali L. K. a M. K.) a že dne 2.l2.l995 zemřel i žalovaný F. H. (a jako dědici ze zákona přicházejí po něm jeho syn F. H. a jeho dcera M. J.); s uvedenými právními nástupci A. K. a F. H. bylo dále v odvolacím řízení jednáno. Odvolací soud se pak zabýval otázkou, zda je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení, a dospěl k závěru, že žalobce tento naléhavý právní zájem má. Odvolací soud však vytýkal soudu prvního stupně, že rozhodoval o právním vztahu vyplývajícím z dohod z 25.ll.l99l a z 30.7.l99l, aniž by se občanského soudního řízení o neplatnost těchto dohod zúčastnil O. b. p. v T. (nyní v likvidaci), který tyto dohody uzavíral s A. K., E. F. a s F. H. Uvedený podnik nebyl žalobcem označen jako účastník řízení, takže tu byl dán, podle názoru odvolacího soudu, nedostatek pasívní legitimace na straně žalované; v tom pak spatřoval odvolací soud důvod, pro nějž nelze žalobě žalobce vyhovět. Proto odvolací soud přikročil podle ustanovení §220 odst. l občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobní návrhy žalobce byly zamítnuty. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 2 a §l42 odst. l občanského soudního řádu, jakož i ustanoveními vyhlášek č. 270/l990 Sb. a č. l77/l996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 26.6.l998 a dovolání bylo ze strany žalobce podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Táboře dne 24.7.l998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání se dovolatel domáhal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele nebyl v tomto případě dán nedostatek pasívní legitimace na straně žalovaných. Dovolatel poukazoval na to, že již v žalobě, podané u soudu 2l.l2.l992, označil v textu žalobního návrhu jako odpůrce č. 4 O. b. p. v T., takže z celého obsahu návrhu bylo patrno, že jeho žaloba o neplatnost dohod uzavřených s tímto podnikem, směřovala i proti tomuto subjektu. Dovolatel vyslovoval také názor, že předseda senátu odvolacího soudu, který se podílel na rozhodování v odvolacím řízení, měl být z rozhodování vyloučen, protože rozhodoval také v právní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 4 C 23/92, v níž je rozhodnutí závislé na výsledku řízení v právní věci sp.zn. 5 C 396/92, v níž je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno dovoláním dovolatele, takže tu byla vzhledem k poměru k věci pochybnost o nepodjatosti uvedeného soudce.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu); vyslovoval ve svém dovolání i názor, že v odvolacím řízení rozhodoval soudce (předseda senátu), u něhož byl takový poměr k projednávané věci, že lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. §l4 odst. l a §237 odst. l písm. g/ občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. g/ občanského soudního řádu a důvodnost dovolání ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu dovolací soud v daném případě neshledal. Skutečnost, že soudce projednává podle rozvrhu práce i další právní věc týkající se týchž účastníků řízení nelze považovat za takový poměr k projednávané věci, na nějž by bylo třeba brát zřetel při úvaze o podjatosti či nepodjatosti soudce.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že je tu na místě zamítnutí žaloby, když tato konkrétní právní věc byla projednávána soudem prvního stupně při nesprávném označení a vymezení okruhu účastníků řízení (srov. §90 občanského soudního řádu), přičemž měl za to, že bylo nad rámec ustanovení §5 občanského soudního řádu (o povinnosti soudu poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech), aby soud poučoval žalobce o tom, koho má žalovat.
Odvolací soud tu měl na zřeteli právní závěr obsažený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 42/l996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž v občanském soudním řízení o neplatnost dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou (oprávněnými osobami) o vydání věci podle zákona č. 403/l990 Sb. (ale také podle zákona č. 87/l99l Sb.) musí být účastníky řízení všichni, kdo tuto dohodu uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), a to jako žalobci nebo žalovaní.
Bylo však nutno se zabývat ještě tím, zda v tomto případě žalobce jednoznačně označil žalované v souladu s obsahem své žaloby bez úmyslu uplatňovat svůj nárok vůči dalšímu subjektu než vůči těm žalovaným, kteří byli výslovně označeni v záhlaví žaloby, anebo zda tu šlo nebo nešlo o dílčí neúplnost tohoto podání, spočívající v rozporu s textem žaloby a označením žalovaných v úvodní části žaloby; přitom bylo třeba vycházet i z toho, že ustanovení §43 odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu uvádí výslovně, že soud poučuje účastníky také o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění podání provést. V daném případě šlo u žaloby žalobce (která došla soudu 2l.l2.l992) o takový případ, kdy žalobce uvedl v záhlaví žaloby jmenovitě tři žalované fyzické osoby (jako odpůrce), ale v dalším textu žaloby uvedl také „O. b. p. v T.\", který pak na dvou místech žaloby (v odstavci prvním na straně l a v odstavci označeném III. na straně 2) označoval jako „odpůrce č. 4\". Z obsahu spisu sp.zn. 5 C 396/92 Okresního soudu v Táboře pak již nevyplývá, že by žalobce v průběhu řízení jmenovitě upřesňoval označení žalovaných konkrétnější formulací; naopak např. v podání z 23.l0.l996 (na čl. 38 citovaného spisu) volil ještě obecnější označení žalovaných „A. K. a spol.\". U odvolacího jednání dne l9.5.l998, při němž došlo k vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, nebyl žalobce, ani jeho zástupce (advokát) přítomen.
Z těchto uvedených okolností vyplývalo, že byl na místě postup soudu obou stupňů podle ustanovení §43 odst. l (zejména věty druhé) a 2 občanského soudního řádu, při němž by žalobce byl veden k tomu, aby upřesnil a doplnil svou žalobu v tom smyslu, zda uvedením O. b. p. v T. a jeho označením jako „odpůrce č. 4\" v textu žaloby bylo míněno uplatnění žalobních návrhů žalobce i proti O. b. p. v T.. Bez tohoto předcházejícího postupu nebylo možné bez dalšího vycházet z toho, že žalobce nepodal žalobu proti O. b. p. v T. (popřípadě proti jeho právnímu nástupci). Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že si odvolací soud správně vyložil ustanovení §90 a §43 občanského soudního řádu a že tedy je jeho rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. l občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243d odst. l, věta druhá, občanského soudního řádu.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. l, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. července 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková