ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.794.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 794/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) V. L. a B) J. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 385/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, takto:
I.
Dovolání žalovaného pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, se odmítá.
II.
Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne l6. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, jímž byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný je povinen žalobcům vydat stavební parcelu č. 2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 - zahradu o výměře 269 m2, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-m. pro katastrální území S., se zamítá.
III.
Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 475 Kč na účet advokáta a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. prosince 1998, č.j. 17 C 385/95-62 uložil žalovanému vydat žalobcům nemovitost, a to dům č.p. 1002 zapsaný na LV č. 1394 pro kat. úz. S. u Katastrálního úřadu P.-m. do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu na uložení povinností žalovanému vydat žalobcům stavební parcelu č. 2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 o výměře 269 m2, vše zapsané na LV č. 1394 pro kat. úze. S. u Katastrálního úřadu P.-m. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobců i žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé. V zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil vydat žalobcům stavební parcelu č.2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 - zahradu o výměře 269 m2, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-m. pro katastrální území S. Změnil současně výrok o náhradě nákladů mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání podaný žalovaným zamítl.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci byli původními vlastníky nemovitostí, ta přešla na stát podle jim uloženého trestu propadnutí majetku za trestný čin, pro který byli následně rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaný koupil v roce 1984 dům od státu, přičemž k pozemkům mu bylo zřízeno právo osobního užívání. Stejně tak převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že žalobci splňují podmínku státního občanství České republiky ve smyslu §5 odst. 2 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i okolnost, že žalovaný nemovitosti získal na základě protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže je osobou povinnou podle ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona. Odvolací soud blíže zdůvodnil právní závěr z těchto zjištění vyplývající, a to v tom, že žalobci prokázali své státní občanství předložením osvědčení o státním občanství vydaným k tomu příslušným orgánem státní správy podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. Jde o veřejnou listinu, takže odvolací soud vychází z pravdivosti údajů v ní obsažených, když opak prokázán nebyl. Pouhé domnění žalovaného, podle něhož žalobci „mohli v minulosti nabýt německé občanství\" není opačným důkazem, jež žalovaný ostatně ani nenabídl. Kromě toho teprve od účinnosti zmíněného zákona č. 40/1993 Sb. (1. ledna 1993) platí právní úprava, podle níž nabytí cizího státního občanství má za následek pozbytí občanství českého. Předchozí právní úprava provedená zákonem č. 39/1969 Sb. dvojí občanství umožňovala a výjimky z něj byly přípustné pouze podle bilaterálních smluv s tzv. socialistickými státy. Se Spolkovou republikou Německo, v níž se žalobci zdržovali, taková smlouva uzavřena nebyla a ve vztahu k někdejší Německé demokratické republice pozbyla příslušná smlouva uzavřená dne 10. října 1973 platnosti na základě verbální nóty vlády z 22. prosince 1992 adresované vládě SRN, a to ke dni sjednocení Německa (tedy ku dni 3. října 1990). Rovněž ve vztahu k naplnění požadavku protiprávního zvýhodnění žalovaného shledal odvolací soud tyto podmínky za prokázány v tom, že uspokojení jeho požadavku na koupi byla intervence tehdejšího primátora hlavního města P. Posledně uvedená zjištění vzal odvolací soud za prokázané z dobové korespondence a protokolů obsažených ve spise tehdejšího Obvodního národního výboru pro P. Předseda tohoto ObNV v dopise ze dne 3. listopadu 1983 uvedl, že mu bylo tlumočeno rozhodnutí primátora prodat dům rodině J. S. Následně poté pak byly žalovanému předány klíče od domu, neboť - jak je patrno z protokolu finančního odboru ze dne 4. ledna 1984, je jeho rodina najisto budoucím majitelem domu. Dům byl také žalovanému prodán a ostatním uchazečům bylo sděleno, že byl schválen jiný uchazeč. Žalovaný byl pak zvýhodněn oproti právům ostatních občanů, když k prodeji domu došlo výlučně na příkaz tehdejšího primátora, čímž je dán předpoklad protiprávního zvýhodnění žalovaného podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen „zákon\"). Podle odvolacího soudu proto nebylo ani třeba prokazovat, zda k prodeji domu došlo ještě v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť jde o druhou skutkovou podstatu tohoto ustanovení, tedy zda došlo k porušení některé obecně závazné právní normy, jak žalovaný namítal. Tyto důvody vedly odvolací soud k potvrzujícímu výroku.
Ve vztahu k měnícímu vyhovujícímu výroku týkajícímu se povinnosti vydat rovněž pozemky, k nimž bylo žalovanému zřízeno právo osobního užívání, založil odvolací soud své rozhodnutí na důsledcích vyplývajících z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 83/1999 Sb. Respektoval názor zde vyjádřený, podle nějž stanovení §8 odst. 4 zákona je třeba vykládat tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá rovněž tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu namítal vadnost výroku rozsudku odvolacího soudu jak v části potvrzující, neboť z něj není patrno, co odvolací soud považoval za meritum věci, tak v části měnící, neboť výrok postrádá přesné označení pozemků podle ustanovení zákona o katastru nemovitostí ČR. Kromě toho namítal, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu spočívajícího v zjištění u příslušných orgánů Spolkové republiky Německo v tom, zda vůbec, případně kdy, nabyli žalobci státního občanství SRN, což byla okolnost významná z hlediska ustanovení zákona č. 40/1993, o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění.
Pokud jde o tvrzení o existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. namítal dovolatel, že odvolací soud neprovedl potřebná skutková zjištění pro aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu, na který se odvolával. Stejně tak zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu nesoucí se k údajnému neoprávněnému zvýhodnění žalovaného při koupi domu. Namítal v tomto směru, že tehdejšího primátora hlavního města P. vůbec neznal, že držby domu se ujal v situaci, kdy tento nebyl obydlen a byl v neutěšeném stavu, takže vlastně zajišťoval jeho řádnou správu a ostrahu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalobci navrhl zamítnutí dovolání a poukazovali na nedoloženost dovolacích námitek s odkazem na zjištění, která učinil již soud prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl poté k závěru, že přípustnost dovolání lze dovodit pouze ve vztahu k měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, zatímco pokud jde o potvrzující výrok v odstavci prvém rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné.... že však dovolání v této věci je nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu nevyplývá žádná okolnost svědčící pro existenci vad řízení vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř. (důvody zmatečnosti) a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Výrok rozsudku odvolacího soudu potvrzující obsahově výrok rozsudku soudu prvního stupně uvedený v odstavci prvém tohoto rozsudku, je výrokem potvrzujícím, aniž jde o případ §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel ovšem s odvoláním na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. zakládá své tvrzení o přípustnosti dovolání rovněž proti tomuto výroku na okolnosti, že v souvislosti s podaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně učinil návrh na připuštění dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu k vyřešení právní otázky, zda „osoba s trvalým pobytem v zahraničí a mající současně v držení občanský průkaz České republiky s vyznačeným pobytem v tuzemsku je bez dalšího osobou oprávněnou dle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, jsou-li jinak splněny podmínky dle §6 citovaného zákona\". Odvolací soud tento návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl s tím, že nezjistil, že by ve svém rozhodnutí řešil právní otázku zásadního významu judikaturou dosud neřešenou, aniž za takovou mohl považovat otázku formulovanou žalobcem v dovolání.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). O takový případ v posuzované části rozhodnutí odvolacího soudu nejde. Jeho rozhodnutí spočívá na posouzení otázky postavení žalobců jako oprávněných osob z hlediska naplnění požadavku nikoliv podmínky trvalého pobytu na území České republiky, nýbrž přezkoumání podmínky jejich českého státního občanství. V uvedeném rozsahu respektoval odvolací soud důsledky plynoucí z předchozí právní úpravy dané zákonem č. 39/1969 Sb., v platném znění. Jde předně o ustanovení §15 tohoto zákona, podle něhož okolnost státního občanství osvědčuje se vydaným osvědčením o státním občanství, jakož i ustanovení §22 odst. 3 téhož zákona, podle něhož zůstala nedotčena ustanovení mezinárodních smluv upravujících státní občanství. Důsledně s tím respektoval odvolací soud rovněž povahu osvědčení, jakožto veřejné listiny ve smyslu §134 o.s.ř., když skutečnosti z osvědčení vyplývající nebyly žádným způsobem vyvráceny. S tím souvisí nezanedbatelná okolnost týkající se pravomoci příslušných správních, nikoliv soudních orgánů, v otázkách státního občanství, čímž je důsledek vázanosti soudu předloženým osvědčením jako veřejnou listinou zvláště podtržen. Rozhodnutí soudu v tomto ohledu lze proto označit za respektující ustálený výklad zmíněných předpisů hmotněprávních i procesních, odpovídající standardnímu pojetí institutu státního občanství podle citovaného zákona, pravomoci správních orgánů i povaze osvědčení o státním občanství ve smyslu §134. Pak ovšem nutno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení těch aspektů, jejichž podřazení pod otázku zásadního právního významu se žalovaný svým návrhem podle §239 odst. 1 o.s.ř. domáhal. Přípustnost dovolání proti prvně uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto za použití §243b odst. 4 o.s.ř. ve vztahu k §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání v uvedeném rozsahu odmítl.
Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o důvodnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k odstavci druhému rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž je přípustnost dovolání dána ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Účastníci mají právo - a ve vztahu k tvrzením žaloby, resp. tvrzením je popírajícím, i povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud ovšem rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Věc souvisí s oprávněním soudu hodnotit důkazy v rámci volné úvahy ve smyslu §132 o.s.ř. a povinností vyplývající pro něj z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., totiž povinností posoudit zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Vzhledem k přiléhavému právnímu posouzení zásadní otázky státního občanství žalobců vyplývající z ustanovení §3 odst. 1 zákona, jak bylo shora vyloženo, nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení spočívající v neprovedení dalšího šetření o této otázce navržené žalovaným, jestliže pro posouzení této dílčí otázky takového důkazu nebylo třeba. Pokud jde o dovolatelem namítané nedostatečné označení nemovitostí převzatých odvolacím soudem do svého výroku nutno poukázat na skutečnost, že v tomto řízení o vydání nemovitostí nevyvolává žalobci použité a soudy obou stupňů přejaté označení pochybnosti o tom, co mělo být předmětem vydání (resp. vyklizení). Zejména se v tomto směru poukazuje na postačující označení pozemků parcelním číslem i odkazem na katastrální území, v němž se nemovitosti nacházejí, jakož i dostatečné označení příslušného katastrálního úřadu, u něhož jsou nemovitosti zapsány. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. proto není dán.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na případy pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska bylo nesprávné skutkové zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněný aspekt vnitřně navazuje na posouzení důvodnosti dovolání z hlediska dalšího uplatněného dovolacího důvodu, totiž nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Aplikováno na předmět dovolacího přezkumu týkajícího se výroku o povinnosti žalovaného vydat rovněž pozemky, k nimž mu bylo za účinnosti dřívějších předpisů zřízeno právo osobního užívání pozemku, nelze odvolacímu soudu vytknout neúplnost skutkových zjištění, ani nesprávnost právního posouzení. Odvolací soud použil i pro tuto otázku zákon č. 87/1991 Sb., přičemž správně nepřehlédl závěry nálezu Ústavního soudu zveřejněného pod č. 83/1999 Sb. Srozumitelně vyložil, že důvody pro vrácení pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ani dovolací soud nemá důvod odchýlit se od uvedeného výkladu, z něhož se ovšem podává, že pro osud vydání těchto pozemků je rozhodující, zda stavba na nich se nacházející, byla získána fyzickou osobou (povinnou osobou) za podmínek shora uvedeného §4 odst. 2 zákona. Při tomto výkladu ustanovení §8 odst. 2 zákona je zřejmé, že ve vztahu k vydávaným pozemkům netřeba zkoumat samostatně, když rozhodující je prokázání podmínek, za nichž byla nabyta samotná stavba na nich stojící. Splnění podmínek §4 odst. 2 zákona měl odvolací soud za prokázány dostatečným, v rozsudku řádně zdůvodněným způsobem, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nelze proto přisvědčit stanovisku dovolatele, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze zjištění, které je vadné nebo které není ze spisu patrno. Rovněž právní posouzení odvolacího soudu odpovídá příslušnému, v úvahu přicházejícímu, zákonnému ustanovení a je v souladu se shora zmíněným výkladem odpovídajícím i závěrům zmíněného nálezu Ústavního soudu. Dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. proto dány nejsou.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalovaného ve shora uvedeném rozsahu zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch, každému ze žalobců proto přísluší právo na náhradu nákladů právní pomoci za jeden úkon ve výši 500 Kč (krácený o 20% při zastoupení shodným právním zástupcem) a jeden režijní paušál po 75 Kč ve smyslu ustanovení §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4, §13 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková