ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.797.99.1
sp. zn. 28 Cdo 797/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání : 1. J. F., 2. E. S., 3. P. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1998, sp.zn. 13 Co 304/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 16 C 146/95 / žalobců J. F., E. S. a P. F. proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu 1,075.637 /, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.10.1998, sp.zn. 13 Co 304/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.4.1998, čj. 16 C 146/95-64.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce J. F. se domáhal žalobou, podanou u soudu 1.11.1995, aby žalovanému státu bylo uloženo zaplatit mu finanční náhradu za domy čp. 187, čp. 215 a čp. 237 v O. - M. částkou 1,075.657 Kč. V žalobě se uvádělo, že původními majitelkami těchto nemovitostí byly G. B., H. F. a R. F. Jejich majetek byl v období 1942-1943 vyvlastněn Ú. p. v. Ž. v P. ve prospěch tzv. V. fondu p. Č. a M. V řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo uvedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. Nc 405/407/49, bylo rozhodnuto o tom, že vlastnictví G. B., R. F. a H. F. bylo obnoveno. Bývalý Městský národní výbor v O. vydal 17.9.1963 rozhodnutí, podle něhož měly uvedené nemovitosti přejít do vlastnictví státu podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Podle názoru vyjádřeného v žalobě šlo však v těchto případech o převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu / §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./.Domy čp. 187, čp. 215 a čp. 237 v O. - M. byly zbourány a na pozemcích byly vystavěny některé objekty. Žalobce uváděl v žalobě, že je dědicem po uvedených původních vlastnících nemovitostí. Žádost o finanční náhradu za uvedené zbořené domy byla podána u Ministerstva financí ČR, ale bezvýsledně.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené nemovitosti nepřešly na stát bez právního důvodu, nýbrž podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Uvedené ministerstvo mělo za to, že lhůty podle zákona č. 403/1990 Sb.. o zmírnění následků některých majetkových křivd, k uplatnění nároku na finanční náhradu již uplynuly.
Původní žalobce J. F. zemřel 28.12.1995 a dědici po něm se stali manželka J. F., dcera E. S. a syn P. F., s nimiž bylo dále v řízení jednáno a kteří uplatňovali, aby každému z nich se dostalo náhrady 358.545,80 Kč, tedy celkem 1,075.637 Kč ; z toho by každému z uvedených žalobců mělo být vyplaceno 3.333 Kč v hotovosti a dále by měly být poskytnuty cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně J. F. a E. S., jako účastníky řízení, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.4.1998, čj. 16 C 146/95-64, byla žaloba žalobců zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v žalobě uvedené nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. v roce 1963. Soud prvního stupně neshledal důvodným názor, že uvedené nemovitosti byly v době přechodu na stát zčásti součástí \" ležící pozůstalosti\" / ve smyslu ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811/, takže tu nešlo o fyzickou osobu, na kterou by se jedině mohla vztahovat ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl naproti tomu toho názoru, že se na uvedený případ vztahují ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ale protože původní žalobce uplatňoval svůj nárok poprvé 11.12.1994, byl soud prvního stupně toho názoru, že se tak stalo po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.. a že tedy u nároku žalobců jde v daném případě o nárok prekludovaný. Proto byla žaloba žalobců zamítnuta. O přiznání náhrady nákladů řízení soud prvního stupně nerozhodl, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení neúčtoval.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.10. 1998, sp.zn. 13 Co 304/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.Výrokem svého rozsudku odvolací soud vyslovil, že je proti jeho rozsudku přípustné dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že se na tento projednávaný případ nevztahují ustanovení článku I. zákona č. 116/1994 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu bylo zde základním předpokladem uplatňovaného nároku, že oprávněná osoba, popřípadě její právní předchůdce, uplatnili restituční nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Z výsledků provedeného dokazování v daném případě vyplývalo, že v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. byl nárok původních vlastníků uspokojen, že jejich vlastnictví bylo obnoveno a jejich vlastnické / spoluvlastnické / podíly se staly součástí ležící pozůstalosti. Ovšem rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v O. byla uvedená ležící pozůstalost postižena a došlo tu k přechodu vlastnictví na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., takže tu mohl vzniknout nárok jen podle zákona č. 403/1990 Sb. Pokud však na straně žalobců takový nárok vznikl, pak byl ze strany žalobců uplatněn po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §19 odst. 1 a 3 zákona č. 403/1990 Sb. Nešlo tu o nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., ale i takový nárok by tu byl prekludován po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud ještě dodával ohledně spoluvlastnických podílů původní vlastnice G. B., že nebyly v letech 1942-1943 vyvlastněny, takže by ohledně tohoto majetku nebylo možné použít ustanovení zákona č. 116/1994 Sb., jakož i to, že žalobcům nesvědčilo žádné doložené právo ohledně majetku, který původně patřil majitelce L. F.. Z uvedených důvodů byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrok o nákladech řízení byl zdůvodněn tím, že žalovanému státu žádné náklady řízení nevznikly. Dovolání proti svému rozsudku připustil odvolací soud \" k výkladu otázky okruhu oprávněných osob podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.\" a zda tu lze toto ustanovení v daném případě použít.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 3.12.1998 a dovolání ze strany žalobců bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáno 30.12.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody uplatňovali žalobci důvody, které mají na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a písm. d/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé poukazovali na to, že není správný právní závěr odvolacího soudu, že totiž nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, přešly na stát rozhodnutím vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Podle názoru dovolatelů šlo tu / ohledně rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v O. ze 17.9.1963, čj. Fin 4/1764/1963 -KM, a čj. Fin 4/1765/1964 - KM / o \" nicotné akty, paakty\", k nimž nemělo být v soudním řízení přihlíženo. Tato rozhodnutí směřovala proti ležícím pozůstalostem po G. B., H. M. a R. F., které nemohly být účastníky správního řízení, a tato rozhodnutí měla také neurčité výroky. Nemohlo tu tedy jít o přechod věcí na stát podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž tu šlo o převzetí věcí státem bez právního důvodu, takže věc měla být posouzena podle zákona č. 87/1991 Sb. / §6 odst. 2 tohoto zákona /.
Dovolatelé vyslovili také své přesvědčení, že je nesprávný i právní názor odvolacího soudu na to, že tu již došlo k uspokojení nároku původních vlastníků / popřípadě jejich právních nástupců / podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. Pokud bylo poukazováno na rozhodnutí vydaná Okresním soudem civilním v Ostravě z 18.8.1950, sp.zn. Nc V 405/49, a z 20.1.1950, sp.zn. Nc V 407/49, pak šlo o rozhodnutí, jimiž bylo pouze vysloveno, že převody nemovitostí za okupace na tzv. V. fond p. Č. a M. byly neplatné a že se nemovitosti vrací pozůstalosti po H. M. a pozůstalosti po R. F. Dědici po zůstavitelkách však nenabyli vlastnických práv k těmto nemovitostem , nemohly se jich ujmout, tyto nemovitosti zůstaly nadále v národní správě, ač pro ni nebyl žádný důvod, pozůstalostní řízení nebyla skončena a před vydáním jakéhokoli \" rozhodnutí\" z roku 1963 byly tyto nemovitosti 10 let protiprávně zadržovány a věci z uvedených pozůstalostí byly takto protiprávně odňaty.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože dovolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému rozsudku, protože byl toho názoru, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném po č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem / určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V daném případě odvolací soud připustil výrokem svého rozsudku dovolání k výkladu otázky okruhu oprávněných osob podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., když sám zastává názor, že v souzené věci nejde o tento případ, a proto je použitý zákon č. 87/1991 Sb. vyloučeno již z důvodu uvedeného v jeho ustanovení §1 odst. 1\".
Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona. Ve Sbírce zákonů je k tomuto ustanovení připojena poznámka \" např. zákon č. 298/1990 Sb., ........., zákon č. 403/1990 Sb., ......, ve znění zákona č. 458/1990 Sb.\".
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., oprávněnou osobou podle tohoto zákona je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období / 25.2.1948 - 1.1. 1990 /, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních skutků, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byly -li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období / 25.2.1948 - 1.1. 1990/ věc přešla na stát způsoby výslovně uvedenými v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 téhož zákona, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb. se tento zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., podle zákona č. 71/1959 Sb. a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Za odnětí vlastnického práva ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle §4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. za stavbu, která byla demolována poskytne příslušné ministerstvo oprávněné osobě na její výzvu, doloženou podle §6, peněžní náhradu ve výši stanovené podle stavu ke dni odnětí. Lhůta k výzvě k poskytnutí náhrady je stanovena v §19 odst. 1 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá -li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3,4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůta k podání písemné žádosti o finanční náhradu je stanovena v §13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Finanční náhrada podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se poskytuje oprávněné osobě nejen za nemovitost, kterou jí nelze podle citovaného zákona vydat, ale i za stavbu zaniklou, včetně stavby, která byla demolována / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/, vydávané Nejvyšším soudem.
Protože jde v daném případě o náhradu za demolované stavby, bylo v řízení zapotřebí zjistit, kdy k této demolici došlo. Tento údaj není uveden ani ve \"znaleckém posudku č. 1707-007/97 o ceně zbořených domů čp. 187, 215 a 237 v obci O., katastrální území M.\", který vypracoval znalec M. K. z B. ; a který byl u soudu v tomto řízení předložen;v posudku je uvedeno, že byl pořízen \" k datu ocenění roku 1963\" a že podklady, z nichž znalec vycházel, \" odpovídají skutečnosti k roku 1963\".
V rozhodnutí Obvodního soudu z 22.4.1998, čj. 16 C 146/95-64, bylo zmíněno pouze žalobci uváděné vyjádření, že \" nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. v roce 1963\" / str. 3 rozsudku /. V rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.10.1998, sp.zn. 13 Co 304/98, bylo na str. 2 citováno ze žaloby, že \" domy byly zbourány , proto je nelze vydat\"; na str. 3 rozsudku jsou uvedena jen obecně \"rozhodnutí finančního odboru Městského národního výboru v O. z roku 1963\". Dovolatel ve svém dovolání z 29.12.1998 citoval \" rozhodnutí\" Městského národního výboru v O. ze dne 17.9.1963, čj. Fin 4/1764/1963 . - KM a čj. Fin 4/1765/1963-KM, z nichž také jednoznačně nevyplývá, zda v době těchto opatření domy č. 187,215 a 237 ještě všechny existovaly a nebylo možné z nich anebo z dalších listin, které měl soud k dispozici, jednoznačně dovozovat, kdy došlo k demolici uvedených domů.
Bezpečné zjištění toho, kdy k demolici těchto domů došlo, mohlo mít v daném případě význam i pro posouzení právní povahy a právního důvodu nároku uplatňovaného žalobci. Pokud by totiž došlo k tomu, že by domy byly demolovány / všechny tři nebo některý z nich / před tím, než vykonatelným rozhodnutím došlo k odnětí vlastnického práva k nim podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. / ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb./, potom by bylo nutno přisvědčit tvrzení žalobců, že stát převzal tyto nemovitosti bez právního důvodu, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud by tomu tak bylo, bylo by třeba posoudit nárok žalobců z hlediska zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a pak případně i z hlediska ustanovení §13 zákon ač. 87/1991 Sb.
Protože uvedená okolnost demolice domů čp. 187, 215 a 237 v O. - M. nebyla v řízení objasněna, je třeba mít za to, že řízení před odvolacím soudem i před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu /.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně pokračovat v řízení podle závěrů rozsudku dovolacího soudu, jimiž je vázán podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího / §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. září 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc.v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová