ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.897.99.1
sp. zn. 28 Cdo 897/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E. D. proti žalované G. D., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 139/91, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 1998, č.j. 51 Co 28/98 - 134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 1997, č.j. 20 C 139/91 - 106, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím I. kategorie v 1. patře domu čp. 475 v P., na ulici U. 6 do 15ti dnů od právní moci rozsudku a dále také vyklidit byt o jedné místnosti s příslušenstvím I. kategorie situovaný v přízemí téhož domu, a to do 15ti dnů od zajištění náhradního bytu; rovněž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Návrh žalované na připuštění dovolání byl zamítnut.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu. Navrhl odmítnutí dovolání a v případě, že bude shledáno přípustným, jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, že však dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatelka ani netvrdí.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. V této věci jde nikoliv o měnící meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o potvrzující rozsudek.
Konečně z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by tento založil přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku pro řešení právní otázky zásadního významu, jak má na mysli ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka však využila svého práva podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a podala návrh na připuštění dovolání. Tento návrh byl obsažen již v odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 1997, a byl upřesněn a zdůvodněn při jednání konaném dne 9. 9. 1998 tak, že za právní otázku měla být považována otázka, zda lze rozsudkem uložit povinnost užívat jen část bytu. Návrh na připuštění dovolání byl odůvodněn rovněž tím, že podle zástupce dovolatelky nebyla v řízení vyřešena skutková otázka, zda byt v přízemí domu, resp. v 1. patře, je bytem samostatným. Odvolací soud ve svém rozhodnutí návrhu žalované nevyhověl s odůvodněním, že žalovaná v něm žádnou otázku zásadního právního významu neformulovala.
Pro posouzení důvodnosti návrhu účastníka na založení přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního významu je nezbytné zjištění, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, skutečně spočívá na posouzení té otázky zásadního významu, pro jejíž existenci účastník přípustnost dovolání navrhl. Spočívá-li však rozhodnutí odvolacího soudu na jiné otázce, než ke které se nese návrh účastníka ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., schází základní podmínka přípustnosti založená postupem podle citovaného ustanovení. O takový případ jde v posuzované věci.
Jak je vcelku přehledně a srozumitelně patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, založil tento soud své rozhodnutí na posouzení nároků žalobce podle ustanovení §126 o.z. Tato kvalifikace odpovídá vymezení předmětu řízení v této věci, když žalobce svou žalobu odůvodnil skutečností, že mu svědčí výlučné vlastnické právo k předmětné nemovitosti, v níž se prostory užívané žalovanou nacházejí, poté, co došlo pravomocným rozhodnutím soudu ke zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Tomu odpovídá i další tvrzení žaloby, podle nichž žalované nesvědčí žádný platný právní titul k užívání prostor blíže popsaných v žalobním petitu, což žalovaná popírala.
Odvolací soud tak rozhodoval nikoliv ve věci bytové, tedy o žalobě na vyklizení bytu, v níž by jistě prejudicielní význam si zachovalo posouzení otázek nepřímého předmětu takového nájemního vztahu, nýbrž o žalobě na vyklizení podle shora uvedeného zákonného ustanovení. V tomto ohledu je předmětem nepřímým předmětem ochrany vlastnického práva, jíž se žalobce domáhal, celá nemovitost, jejíž jsou prostory užívané žalovanou pouze součástí. Za rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby pak bylo třeba na druhém místě považovat zjištění, zda a v jakém rozsahu svědčí žalobkyni jiné než vlastnické právo k předmětným prostorám. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k správnému právnímu hodnocení o důvodnosti žaloby zcela, neboť žalobce uspěl s prokázáním skutkových zjištění nesoucích se k existenci jeho výlučného vlastnického práva k celé nemovitosti při absenci jakéhokoliv právního titulu opravňujícího žalovanou v nemovitosti nadále setrvat. Odvolací soud v důsledku toho dospěl k závěru, že žalobci příslušelo právo na vyklizení všech prostor, který žalovaná dosud užívá. Respektoval však vázanost žalobním petitem, podle něhož žalobce požadoval méně, než mu po právu náleželo, pokud souhlasil s tím, že bude ve svém vlastnickém právu dočasně omezen nutností strpět užívání jednopokojového bytu žalovanou do doby, než jí zajistí náhradní byt.
Pokud pak žalovaná formulovala shora uvedeným způsobem otázku zásadního právního významu otázku, učinila tak nepřiléhavým způsobem, když pod tento pojem zahrnovala výhrady skutkové povahy, jež jsou z právního posouzení pojmově vyloučeny. Další část problému uplatněného žalovanou jako otázka právního hodnocení, pak vůbec nebyla pro posouzení věci odvolacím soudem rozhodná, takže nemohla vést k založení přípustnosti dovolání ani rozhodnutím odvolacího soudu podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této situace nelze přípustnost dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto musel podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm obsažených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, žalobci proto přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v dovolacím řízení, které jsou představovány odměnou za poskytnutí právní pomoci za jeden úkon podle §7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, ve výši 500 Kč při předmětu řízení penězi neocenitelném (§9 odst. 1 téže vyhlášky) jakož i náhrada paušálních výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 75 Kč, úhrnem tedy 575 Kč, splatných na účet právního zástupce žalovaného (§243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková